Bankovnictví templářů

Templáři se zrodili z křížových válek křesťanské Evropy proti muslimskému světu v Malé Asii. Během dvou staletí svého vzestupu, slávy a pádu, tedy během 12. a 13. století, dosáhl řád templářský neboli chudých rytířů Kristových a Šalamounova chrámu nejen nevídané vojenské moci, ale i nesmírného bohatství; stal se vlivnou mezinárodní organizací. Když byli evropští kolonisté po roce 1291 vytlačeni zpět do Evropy, přenesli templáři své sídlo do Paříže.
Konec 12. a zejména první polovina 13. století je poznamenána nebývalým rozvojem mezinárodního obchodu. Přispěly k tomu pravidelné veletrhy, nejznámější bývaly v Champagni, ale i v Norimberku a dalších městech. Veletrhy však byly časově omezeny. Obchody se sjednaly vždy před jejich ukončením a tím jejich stimulační úloha končila. Křížové výpravy měly pro rozvoj mezinárodní výměny význam trvalého podnětu, neboť pohyb lidí byl nutně následován pohybem zboží a peněz. Těžila z toho především přístavní města Středomoří i Jadranu - Janov, Marseille, Benátky, Barcelona, která mezi sebou vedla nelítostný konkurenční boj o převahu v obchodu s Orientem. Do Evropy se najednou přiváželo nové zboží, potraviny, koření, předměty luxusního charakteru, neboť rejdaři, kteří do Palestiny přivezli vojáky-poutníky, měli zájem na tom, aby jejich lodě nepluly zpět prázdné.
A zároveň s tím se rozvinul i obchod s penězi, neboť křižáci takřka pravidelně pocítili nouzi v Palestině a byli nuceni půjčovat si denáry nebo syrské besanty. Zavazovali se splatit je buď ještě na místě, anebo později v Evropě. Křižácká tažení i podpora křesťanských států na Středním východě vyčerpaly veřejné i soukromé finance mnohých evropských panovnických dvorů, ale naplnily pokladny obchodních a přístavních měst. Pro obchodníky válečná tažení znamenala konjunkturu. Zisky zaznamenávali i italští bankéři, a z této konjunktury vydělávali i templáři.
S rozvojem mezinárodního obchodu se objevovaly nové formy obchodních a finančních transakcí, které dosavadní obchodní právo neznalo, a prostřednictvím notářů se uzavíraly velice praktické obchodní smlouvy. Dochovaly se kupříkladu záznamy notáře Amalrica z Marseille o obchodních smlouvách z první poloviny 13. století, jejichž text je naprosto přímočarý a praktický. V aktech notáře Amalrica je velice často citován řád templářů, především jako rejdaři, ale i jako bankéři. Tuto dvojí činnost templáři spolehlivě v oblasti Středomoří ovládli. Nejenom oni, ale i druhý řád, johanité, přispěli hlavní měrou k prudkému rozmachu lodní dopravy. Počet jejich lodí vzrůstal. Před rokem 1234 vyplouvaly lodě Templu ze Španělska a většinou z Marseille naloďovali cestující do Sýrie. Spolu s poutníky a vojáky nakládali i zboží, proti čemuž marseillští majitelé lodí protestovali, neboť jim tak odnímali část jejich obchodu. Templáři proto zrušili přistávání v Marseille a nakládali v jiných přístavech, čímž ovšem marseillská městská rada přišla o významné poplatky. Proto v říjnu 1234 byla s templáři i johanity sjednána smlouva, podle které dvakrát do roka, v dubnu a v srpnu, lodě obou řádů mohly naložit v Marseille libovolný náklad zboží a maximálně 1500 cestujících na jednu loď, přičemž městské inspekční orgány dbaly na to, aby cestující měli na lodích dostatek prostoru, vody i slušného jídla. V listinách notáře Amalrica se lze dočíst, že kupříkladu v červenci 1248 bylo na loď templářů, zvanou "Dobrá věštba", naloženo 165 liber různých mincí ve čtyřech plátěných pytlech, jež posílal Q. Tuibressan, zřejmě obchodník, svému partneru Denisu Anconovi do Sýrie. 
Cesty v té době byly nebezpečné a na mořích loupilo mnoho pirátů, takže převážet peníze v hotovosti nebylo právě rozumné. Templáři vyřešili situaci naprosto originálně tím, že kterákoliv komenda templářů v Evropě vystavila za složený obnos směnku, kterou řád proplatil třeba v Antiochei. Z toho se pak vyvinul celý bankovní systém templářů, jenž předešel středověk a dnes vzbuzuje údiv svou moderností a originálností.
V domech templářů, kde se finančními otázkami zabýval pokladník či strážce pokladu, jenž ve větších domech měl k dispozici několik účetních, se prováděly dodnes užívané bankovní úkony: pravidelné deponování peněz; deponování šperků, drahocenností, cenných papírů; nepravidelné vklady, běžné účty otevřené pro zákazníky; půjčky a zálohy; záruky (kauce); depozita a sekvestrace; vyplácení rent; převod peněz do zahraničí, směnné operace atd.
Byly nalezeny směnky, které řád vydával a které udivují svou kompletností. Obsahují deset oddílů, kolonek - datum, místo vystavení, místo určení, úhrnná částka, v jakých devizách, splatnost, jméno upisovatele, jméno majitele směnky (remitenta), poznámky, kurs.
A právě ta poslední kolonka nás přivádí ke způsobu, jak templáři obcházeli církevní zákaz lichvy, čímž se tu myslela půjčka na úrok. Bylo to prosté. Především spekulovali s rozdílností kursů v různých místech a tyto rozdíly zvětšovali ve svůj prospěch. Dále pak vybírali poplatek za náklady a za zprostředkování.
Během 13. století, a zejména v druhé jeho polovině, zdokonalili templáři svou bankovní a finanční činnost v oblasti, v níž se bezesporu lišili od jiných církevních zařízení. Stále více a častěji je pověřovali soukromníci, především ti nejbohatší a nejmocnější, vedením svých finančních záležitostí. Domy templářů zřizovaly pro tyto mocné a bohaté klienty zcela normální běžné účty. Dnes se nám zdá běžný účet naprosto obvyklou bankovní záležitostí, ale ve 13. století to bylo něco nového. Král či šlechtic pověřil vedením svého účtu nikoliv vlastního zaměstnance, nýbrž církevní instituci, jež opět vůči němu vystupovala jako vůči klientovi, zákazníkovi.
Účty klientů Templu byly vedeny zcela moderně, jako dnešní bankovní účty. Soukromník uložil peníze na svůj účet a na tento účet dal posílat zisky ze svého majetku. Rovněž tak jeho dlužníci vkládali splátky na jeho účet anebo naopak, z jeho účtu a na jeho příkaz vypláceli templáři stanovené částky buď jako splátky na dluh, půjčky, či prostě dary. Vedení takového účtu bylo velmi propracované, detailní a třikrát do roka činil správce pokladny vyúčtování, a to obvykle k církevním svátkům - Nanebevstoupení Páně, na Všech svatých a na Hromnice. To se účet zastavil, sečetla se aktiva či pasíva (a to aktiva jak ve prospěch klienta, tak i templářů), udělal se podrobný výpis, který se poslal klientovi, provedl se převod a běžný účet běžel dál.
Stejným způsobem spravovali templáři finanční hospodaření některých králů, a také svaté stolice v Římě. Pro papeže vybírali v řadě zemí desátky a též daně, které se jednorázově ukládaly pro přípravu "příští křížové výpravy, kterou má král podniknout...", a kterou většinou pak už podniknout ani nehodlal. S penězi na křížovou výpravu však mohla svatá stolice nakládat jen se souhlasem příslušného panovníka, a také naopak. Někteří králové si brali příslušníka templářského řádu jako přímého poradce či správce financí. Činil tak i český král Václav II.
Templáři měli obrovské jmění z části přímo v penězích, a proto se nijak půjčkám nevyhýbali. Zisk realizovali tak, jak bylo tehdy zvykem, obvykle tím, že dlužník se upsal na vyšší částku, než obdržel. Jedině půjčky králům a panovníkům byly pro templáře pasívní, ovšem v tomto případě počítali představení Templu s politickým ziskem.
Dlužní úpisy Templu byly pečlivě vypracované a obvykle začínaly zmínkou, že půjčka je poskytována bez-úročně, což ovšem nikoho nezmýlilo. Vždyť byl znám i výrok papeže Klementa IV., který sám půjčoval, že ten, kdo půjčuje, by neměl utrpět ztrátu tam, kde počítá se ziskem. Žádali i pravidelné splátky, přičemž dlužník se zavazoval, že když nedodrží lhůtu některé splátky, nahradí věřiteli škodu, která mu tím byla způsobena. Výše škody však byla ponechána plně na uvážení věřitele. 
Během 13. století ožilo celé Středomoří dotud nevídaným ruchem, lodní doprava rostla a spojovala evropská přístavní města s Orientem a obchod kvetl nejen s Jeruzalémským královstvím, ale i s muslimskými zeměmi, především se Sýrií. Obchod však předpokládal existenci pohotových kapitálů. Rovněž expedice křižáků volaly neustále po přísunu peněz. Jenomže doprava jak po souši, tak i námořní byla nejistá a riziko zásilek velké, neboť všelijakých zlodějů a pirátů bylo dost. Proto dopravu peněz obstarávaly v této oblasti dobře vyzbrojené lodi obou rytířských řádů, templářů i johanitů. Ostatně v tomto oboru měli templáři bohatou praxi i na evropském kontinentě. Byli pověřováni papežem, aby dopravili peníze, získané ze zvláštních daní pro válku v Orientě, křižáckým vojskům, o podobné služby je žádal král anglický i různí velmožové. Byli v tomto směru spolehlivými doručovateli.
Obchod s východem si však postupně vyžadoval složitějších finančních operací, oběh peněz přesáhl hranice kontinentu a stal se vskutku mezinárodním.
Už tenkrát se velmi obtížně řešily směnné kursy jednotlivých měn. Výměna peněz se děla většinou na základě ústní dohody, takže o tom se příliš zpráv nezachovalo. Ale pro potřebu veletrhů v Evropě se už tehdy v první půli 13. století vytvořila zvláštní měnová jednotka, působící čistě jako zúčtovací jednotka, k níž se pak přirovnávaly ostatní měny. Byla to tzv. veletržní marka nebo dukát. Tato zúčtovací jednotka, dost obvyklá ve středověku, umožňovala, aby každý pokladník byl zároveň směnárníkem. Obchody se vyjednávaly v této zúčtovací jednotce, ovšem platily se přirozeně kovovými penězi. Z toho mála, co se zachovalo z písemností řádu templářů, známe "Pokladní deník" pařížského Templu za léta 1295 a 1296; je patrné, že tamní pokladník přijímal částky v různých penězích a převáděl je pak prostřednictvím zúčtovací jednotky na pařížské livry.
Mezinárodního obchodu se zúčastňovaly obvykle tři strany: finančník, obchodník a bankéř. Finančník poskytl obchodníkovi potřebný kapitál, neboť ten neměl vždycky dostatečnou sumu peněz na nákup zboží. Nakoupené zboží odvezl obchodník do Orientu, aby je tam prodal. Finančník nesl určité riziko, neboť půjčka mu mohla být vrácena jedině, když loď dorazila na místo určení a zboží bylo prodáno. Toto riziko kompenzoval vysokým podílem na zisku z prodeje. Bankéř, který byl usídlen jak v místech veletrhů, tak v přístavech a v Orientě, se zabýval jenom krátkodobými úvěry, směnou peněz a inkasoval ve prospěch účtu finančníka. Obchodu se přímo nezúčastňoval. Bankéři byli většinou Italové, a pak templáři. Nejbohatší komendy měli templáři ve městech, kde se konaly veletrhy.
Podívejme se však dál na tyto počátky mezinárodního pohybu peněz. Když obchodník v Orientě prodal a vrátil tam finančníkovi či jeho pověřenci půjčku zvětšenou o tučný zisk, měl finančník několik možností, co s těmi penězi udělat. Mohl nakoupit tamní zboží a dovézt do Evropy, ale to finančníci nedělali rádi, neboť v tom už bylo dvojí riziko. Mohl udělat opět nový kontrakt s obchodníkem, ale nejčastěji učinil to, co je pro finančníka typické - hledal, komu by kapitál půjčil. Obvykle půjčil peníze křižákům, respektive králi či panovníkovi, který právě nějakou výpravu vedl, anebo je složil u templářů, v obou případech však pod podmínkou, že mu peníze budou se ziskem vráceny ve Francii a v tamní měně.
Samozřejmě, že ke všem těmto operacím byly vydávány písemné, dobře ověřené příkazy: potvrzení o složení peněz obchodníkem putovalo do Marseille a k rukám finančníka, ten zase vydával písemně příkaz, jak s penězi naložit, za co je směnit. Začal se rozvíjet obchod, při kterém se už konkrétní peníze ani nepřevážely, což bylo umocněno ještě tlakem některých panovníků, jako například Filipa IV., na to, aby se omezilo vyvážení kovových peněz za hranice státu.
Templáři v Orientě půjčovali na rozdíl od Evropy málo a opatrně, neboť tam nedisponovali velkými kapitály. Jednak je stálo dost peněz vydržování svých opevněných hradů a vlastního vojska, jednak dávali přednost investování do nemovitého majetku. Půjčovali tedy většinou tomu, kdo jim mohl za to poskytnout jinde politické výhody. Nicméně se těchto transakcí zúčastňovali jako prostředníci. Italští bankéři často při půjčkách hledali záruky, neboť návratnost půjček nebyla vždy tak samozřejmá, zvláště když se půjčky měly vracet ve vzdálených zemích, kde třeba Italům nebyla příznivá nálada a politická situace. Proto žádali templáře, aby se stali prostředníky takové půjčky.
Prakticky to vypadalo tak, že požadovanou částku si u italského bankéře vypůjčil pokladník templářského domu a předal ji žadateli o půjčku. Byly to vlastně dvě na sobě nezávislé operace, přičemž italský bankéř byl téměř bez rizika, neboť templáři, jako nadnárodní organizace, měli mnohem větší možnost vrácení půjčky vyžadovat. Je pravděpodobné, že Italové poskytli přitom templářům určité výsady tak, aby jejich zisk z takové operace stál za tu námahu. Ostatně, templáři tvrdě vyžadovali od dlužníků záruky.
Spolu s těmito praktickými finančními úkony se zpřesňuje a zkvalitňuje jejich formální stránka. Především vzniká písemný závazek vypůjčovatele, kterým potvrzuje přijetí půjčky kdesi ve "svaté zemi" a přikazuje někomu ve vlasti, rodině, příbuznému či správci jmění, že doručiteli dopisu má vyplatit za částku, vypůjčenou třeba v syrských besantech, tolik a tolik pařížských livrů. Templáři zestručňují a zdokonalují tento "výměnný dopis", až se téměř podobá směnce. Je to skutečně nakonec směnka 13. století.

ZDROJ: Z knihy Jaroslava Šedivého Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu