Bankovnictví templářů

Templáři se zrodili z křížových válek křesťanské Evropy proti
muslimskému světu v Malé Asii. Během dvou staletí svého vzestupu, slávy a
pádu, tedy během 12. a 13. století, dosáhl řád templářský neboli
chudých rytířů Kristových a Šalamounova chrámu nejen nevídané vojenské
moci, ale i nesmírného bohatství; stal se vlivnou mezinárodní
organizací. Když byli evropští kolonisté po roce 1291 vytlačeni zpět do
Evropy, přenesli templáři své sídlo do Paříže.
Konec 12. a zejména první polovina 13. století je poznamenána nebývalým
rozvojem mezinárodního obchodu. Přispěly k tomu pravidelné veletrhy,
nejznámější bývaly v Champagni, ale i v Norimberku a dalších městech.
Veletrhy však byly časově omezeny. Obchody se sjednaly vždy před jejich
ukončením a tím jejich stimulační úloha končila. Křížové výpravy měly
pro rozvoj mezinárodní výměny význam trvalého podnětu, neboť pohyb lidí
byl nutně následován pohybem zboží a peněz. Těžila z toho především
přístavní města Středomoří i Jadranu - Janov, Marseille, Benátky,
Barcelona, která mezi sebou vedla nelítostný konkurenční boj o převahu v
obchodu s Orientem. Do Evropy se najednou přiváželo nové zboží,
potraviny, koření, předměty luxusního charakteru, neboť rejdaři, kteří
do Palestiny přivezli vojáky-poutníky, měli zájem na tom, aby jejich
lodě nepluly zpět prázdné.
A zároveň s tím se rozvinul i obchod s penězi, neboť křižáci takřka
pravidelně pocítili nouzi v Palestině a byli nuceni půjčovat si denáry
nebo syrské besanty. Zavazovali se splatit je buď ještě na místě, anebo
později v Evropě. Křižácká tažení i podpora křesťanských států na
Středním východě vyčerpaly veřejné i soukromé finance mnohých evropských
panovnických dvorů, ale naplnily pokladny obchodních a přístavních
měst. Pro obchodníky válečná tažení znamenala konjunkturu. Zisky
zaznamenávali i italští bankéři, a z této konjunktury vydělávali i
templáři.
S rozvojem mezinárodního obchodu se objevovaly nové formy obchodních a
finančních transakcí, které dosavadní obchodní právo neznalo, a
prostřednictvím notářů se uzavíraly velice praktické obchodní smlouvy.
Dochovaly se kupříkladu záznamy notáře Amalrica z Marseille o obchodních
smlouvách z první poloviny 13. století, jejichž text je naprosto
přímočarý a praktický. V aktech notáře Amalrica je velice často citován
řád templářů, především jako rejdaři, ale i jako bankéři. Tuto dvojí
činnost templáři spolehlivě v oblasti Středomoří ovládli. Nejenom oni,
ale i druhý řád, johanité, přispěli hlavní měrou k prudkému rozmachu
lodní dopravy. Počet jejich lodí vzrůstal. Před rokem 1234 vyplouvaly
lodě Templu ze Španělska a většinou z Marseille naloďovali cestující do
Sýrie. Spolu s poutníky a vojáky nakládali i zboží, proti čemuž
marseillští majitelé lodí protestovali, neboť jim tak odnímali část
jejich obchodu. Templáři proto zrušili přistávání v Marseille a
nakládali v jiných přístavech, čímž ovšem marseillská městská rada
přišla o významné poplatky. Proto v říjnu 1234 byla s templáři i
johanity sjednána smlouva, podle které dvakrát do roka, v dubnu a v
srpnu, lodě obou řádů mohly naložit v Marseille libovolný náklad zboží a
maximálně 1500 cestujících na jednu loď, přičemž městské inspekční
orgány dbaly na to, aby cestující měli na lodích dostatek prostoru, vody
i slušného jídla. V listinách notáře Amalrica se lze dočíst, že
kupříkladu v červenci 1248 bylo na loď templářů, zvanou "Dobrá věštba",
naloženo 165 liber různých mincí ve čtyřech plátěných pytlech, jež
posílal Q. Tuibressan, zřejmě obchodník, svému partneru Denisu Anconovi
do Sýrie.
Cesty v té době byly nebezpečné a na mořích loupilo mnoho pirátů,
takže převážet peníze v hotovosti nebylo právě rozumné. Templáři
vyřešili situaci naprosto originálně tím, že kterákoliv komenda templářů
v Evropě vystavila za složený obnos směnku, kterou řád proplatil třeba v
Antiochei. Z toho se pak vyvinul celý bankovní systém templářů, jenž
předešel středověk a dnes vzbuzuje údiv svou moderností a originálností.
V domech templářů, kde se finančními otázkami zabýval pokladník či
strážce pokladu, jenž ve větších domech měl k dispozici několik
účetních, se prováděly dodnes užívané bankovní úkony: pravidelné
deponování peněz; deponování šperků, drahocenností, cenných papírů;
nepravidelné vklady, běžné účty otevřené pro zákazníky; půjčky a zálohy;
záruky (kauce); depozita a sekvestrace; vyplácení rent; převod peněz do
zahraničí, směnné operace atd.
Byly nalezeny směnky, které řád vydával a které udivují svou
kompletností. Obsahují deset oddílů, kolonek - datum, místo vystavení,
místo určení, úhrnná částka, v jakých devizách, splatnost, jméno
upisovatele, jméno majitele směnky (remitenta), poznámky, kurs.
A právě ta poslední kolonka nás přivádí ke způsobu, jak templáři
obcházeli církevní zákaz lichvy, čímž se tu myslela půjčka na úrok. Bylo
to prosté. Především spekulovali s rozdílností kursů v různých místech a
tyto rozdíly zvětšovali ve svůj prospěch. Dále pak vybírali poplatek za
náklady a za zprostředkování.
Během 13. století, a zejména v druhé jeho polovině, zdokonalili templáři
svou bankovní a finanční činnost v oblasti, v níž se bezesporu lišili
od jiných církevních zařízení. Stále více a častěji je pověřovali
soukromníci, především ti nejbohatší a nejmocnější, vedením svých
finančních záležitostí. Domy templářů zřizovaly pro tyto mocné a bohaté
klienty zcela normální běžné účty. Dnes se nám zdá běžný účet naprosto
obvyklou bankovní záležitostí, ale ve 13. století to bylo něco nového.
Král či šlechtic pověřil vedením svého účtu nikoliv vlastního
zaměstnance, nýbrž církevní instituci, jež opět vůči němu vystupovala
jako vůči klientovi, zákazníkovi.
Účty klientů Templu byly vedeny zcela moderně, jako dnešní bankovní
účty. Soukromník uložil peníze na svůj účet a na tento účet dal posílat
zisky ze svého majetku. Rovněž tak jeho dlužníci vkládali splátky na
jeho účet anebo naopak, z jeho účtu a na jeho příkaz vypláceli templáři
stanovené částky buď jako splátky na dluh, půjčky, či prostě dary.
Vedení takového účtu bylo velmi propracované, detailní a třikrát do roka
činil správce pokladny vyúčtování, a to obvykle k církevním svátkům -
Nanebevstoupení Páně, na Všech svatých a na Hromnice. To se účet
zastavil, sečetla se aktiva či pasíva (a to aktiva jak ve prospěch
klienta, tak i templářů), udělal se podrobný výpis, který se poslal
klientovi, provedl se převod a běžný účet běžel dál.
Stejným způsobem spravovali templáři finanční hospodaření některých
králů, a také svaté stolice v Římě. Pro papeže vybírali v řadě zemí
desátky a též daně, které se jednorázově ukládaly pro přípravu "příští
křížové výpravy, kterou má král podniknout...", a kterou většinou pak už
podniknout ani nehodlal. S penězi na křížovou výpravu však mohla svatá
stolice nakládat jen se souhlasem příslušného panovníka, a také naopak.
Někteří králové si brali příslušníka templářského řádu jako přímého
poradce či správce financí. Činil tak i český král Václav II.
Templáři měli obrovské jmění z části přímo v penězích, a proto se nijak
půjčkám nevyhýbali. Zisk realizovali tak, jak bylo tehdy zvykem, obvykle
tím, že dlužník se upsal na vyšší částku, než obdržel. Jedině půjčky
králům a panovníkům byly pro templáře pasívní, ovšem v tomto případě
počítali představení Templu s politickým ziskem.
Dlužní úpisy Templu byly pečlivě vypracované a obvykle začínaly zmínkou,
že půjčka je poskytována bez-úročně, což ovšem nikoho nezmýlilo. Vždyť
byl znám i výrok papeže Klementa IV., který sám půjčoval, že ten, kdo
půjčuje, by neměl utrpět ztrátu tam, kde počítá se ziskem. Žádali i
pravidelné splátky, přičemž dlužník se zavazoval, že když nedodrží lhůtu
některé splátky, nahradí věřiteli škodu, která mu tím byla způsobena.
Výše škody však byla ponechána plně na uvážení věřitele.
Během 13. století ožilo celé Středomoří dotud nevídaným ruchem, lodní
doprava rostla a spojovala evropská přístavní města s Orientem a obchod
kvetl nejen s Jeruzalémským královstvím, ale i s muslimskými zeměmi,
především se Sýrií. Obchod však předpokládal existenci pohotových
kapitálů. Rovněž expedice křižáků volaly neustále po přísunu peněz.
Jenomže doprava jak po souši, tak i námořní byla nejistá a riziko
zásilek velké, neboť všelijakých zlodějů a pirátů bylo dost. Proto
dopravu peněz obstarávaly v této oblasti dobře vyzbrojené lodi obou
rytířských řádů, templářů i johanitů. Ostatně v tomto oboru měli
templáři bohatou praxi i na evropském kontinentě. Byli pověřováni
papežem, aby dopravili peníze, získané ze zvláštních daní pro válku v
Orientě, křižáckým vojskům, o podobné služby je žádal král anglický i
různí velmožové. Byli v tomto směru spolehlivými doručovateli.
Obchod s východem si však postupně vyžadoval složitějších finančních
operací, oběh peněz přesáhl hranice kontinentu a stal se vskutku
mezinárodním.
Už tenkrát se velmi obtížně řešily směnné kursy jednotlivých měn. Výměna
peněz se děla většinou na základě ústní dohody, takže o tom se příliš
zpráv nezachovalo. Ale pro potřebu veletrhů v Evropě se už tehdy v první
půli 13. století vytvořila zvláštní měnová jednotka, působící čistě
jako zúčtovací jednotka, k níž se pak přirovnávaly ostatní měny. Byla to
tzv. veletržní marka nebo dukát. Tato zúčtovací jednotka, dost obvyklá
ve středověku, umožňovala, aby každý pokladník byl zároveň směnárníkem.
Obchody se vyjednávaly v této zúčtovací jednotce, ovšem platily se
přirozeně kovovými penězi. Z toho mála, co se zachovalo z písemností
řádu templářů, známe "Pokladní deník" pařížského Templu za léta 1295 a
1296; je patrné, že tamní pokladník přijímal částky v různých penězích a
převáděl je pak prostřednictvím zúčtovací jednotky na pařížské livry.
Mezinárodního obchodu se zúčastňovaly obvykle tři strany: finančník,
obchodník a bankéř. Finančník poskytl obchodníkovi potřebný kapitál,
neboť ten neměl vždycky dostatečnou sumu peněz na nákup zboží. Nakoupené
zboží odvezl obchodník do Orientu, aby je tam prodal. Finančník nesl
určité riziko, neboť půjčka mu mohla být vrácena jedině, když loď
dorazila na místo určení a zboží bylo prodáno. Toto riziko kompenzoval
vysokým podílem na zisku z prodeje. Bankéř, který byl usídlen jak v
místech veletrhů, tak v přístavech a v Orientě, se zabýval jenom
krátkodobými úvěry, směnou peněz a inkasoval ve prospěch účtu
finančníka. Obchodu se přímo nezúčastňoval. Bankéři byli většinou
Italové, a pak templáři. Nejbohatší komendy měli templáři ve městech,
kde se konaly veletrhy.
Podívejme se však dál na tyto počátky mezinárodního pohybu peněz. Když
obchodník v Orientě prodal a vrátil tam finančníkovi či jeho pověřenci
půjčku zvětšenou o tučný zisk, měl finančník několik možností, co s těmi
penězi udělat. Mohl nakoupit tamní zboží a dovézt do Evropy, ale to
finančníci nedělali rádi, neboť v tom už bylo dvojí riziko. Mohl udělat
opět nový kontrakt s obchodníkem, ale nejčastěji učinil to, co je pro
finančníka typické - hledal, komu by kapitál půjčil. Obvykle půjčil
peníze křižákům, respektive králi či panovníkovi, který právě nějakou
výpravu vedl, anebo je složil u templářů, v obou případech však pod
podmínkou, že mu peníze budou se ziskem vráceny ve Francii a v tamní
měně.
Samozřejmě, že ke všem těmto operacím byly vydávány písemné, dobře
ověřené příkazy: potvrzení o složení peněz obchodníkem putovalo do
Marseille a k rukám finančníka, ten zase vydával písemně příkaz, jak s
penězi naložit, za co je směnit. Začal se rozvíjet obchod, při kterém se
už konkrétní peníze ani nepřevážely, což bylo umocněno ještě tlakem
některých panovníků, jako například Filipa IV., na to, aby se omezilo
vyvážení kovových peněz za hranice státu.
Templáři v Orientě půjčovali na rozdíl od Evropy málo a opatrně, neboť
tam nedisponovali velkými kapitály. Jednak je stálo dost peněz
vydržování svých opevněných hradů a vlastního vojska, jednak dávali
přednost investování do nemovitého majetku. Půjčovali tedy většinou
tomu, kdo jim mohl za to poskytnout jinde politické výhody. Nicméně se
těchto transakcí zúčastňovali jako prostředníci. Italští bankéři často
při půjčkách hledali záruky, neboť návratnost půjček nebyla vždy tak
samozřejmá, zvláště když se půjčky měly vracet ve vzdálených zemích, kde
třeba Italům nebyla příznivá nálada a politická situace. Proto žádali
templáře, aby se stali prostředníky takové půjčky.
Prakticky to vypadalo tak, že požadovanou částku si u italského bankéře
vypůjčil pokladník templářského domu a předal ji žadateli o půjčku. Byly
to vlastně dvě na sobě nezávislé operace, přičemž italský bankéř byl
téměř bez rizika, neboť templáři, jako nadnárodní organizace, měli
mnohem větší možnost vrácení půjčky vyžadovat. Je pravděpodobné, že
Italové poskytli přitom templářům určité výsady tak, aby jejich zisk z
takové operace stál za tu námahu. Ostatně, templáři tvrdě vyžadovali od
dlužníků záruky.
Spolu s těmito praktickými finančními úkony se zpřesňuje a zkvalitňuje
jejich formální stránka. Především vzniká písemný závazek vypůjčovatele,
kterým potvrzuje přijetí půjčky kdesi ve "svaté zemi" a přikazuje
někomu ve vlasti, rodině, příbuznému či správci jmění, že doručiteli
dopisu má vyplatit za částku, vypůjčenou třeba v syrských besantech,
tolik a tolik pařížských livrů. Templáři zestručňují a zdokonalují tento
"výměnný dopis", až se téměř podobá směnce. Je to skutečně nakonec
směnka 13. století.
ZDROJ: Z knihy Jaroslava Šedivého Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu