Bitva u al-Mansúry

Dne 20. listopadu 1249 vyrazilo křižácké vojsko z Damietty ke Káhiře. Křižácké vojsko postupovalo velmi pomalu a denně neurazilo více než tři kilometry. Hlavní vojsko doprovázela po vodě početná flotila určená pro boj na Nilu. Během pomalého křižáckého postupu zemřel na konci listopadu u al-Mansúry egyptský sultán as-Sálih Ajjúb. Po jeho smrti přešla reálná moc v Egyptě na jeho vdovu Šadžar ad-Durr a Fachr ad-Dína. Sultánovu dědici al-Mu'azzamovi Túránšáhovi totiž trvalo tři měsíce, než dorazil do Egypta. Muslimové se neúspěšně pokusili zastavit křižácký postup 7. prosince, kdy se utkali s templářským předvojem. O čtrnáct dní později dorazili křižáci k nilskému kanálu Bahr as-Saghír, kde si proti egyptskému táboru postavili vlastní opevněný tábor. Obě vojska na sebe navzájem útočila, ale rameno Nilu bránilo uskutečnění velké bitvy.

Situaci změnilo až několik egyptských zběhů, kteří křižáky informovali o existenci hlubokého brodu níže po proudu řeky. Ludvík se rozhodl zaútočit, protože pro dlouho trvající poziční válku neměl dostatek sil. Ráno 8. února byl zahájen útok přes brod. Hloubka vody umožňovala přebrodění jen jezdcům na koních. Rytíři měli zajistit protější břeh a teprve poté měla pěchota přejít na druhý břeh. Předsunutý oddíl pověřený úkolem zajištění protějšího břehu vedl králův bratr Robert z Artois. Byl posílen o templáře a johanity a anglický oddíl vedený Vilémem Longespéem. Oddíl se úspěšně dostal přes rameno Nilu. Zde však nevyčkal na Ludvíka, ale hned zaútočil na egyptský tábor, kde zastihl zcela nepřipravené obránce. Během útoku byl zabit velitel egyptských vojsk a faktický vládce Egypta Fachr ad-Dín Júsuf, který byl zaskočen při ranní očistě. Zaskočení Egypťané hledali záchranu v al-Mansuře. Křižáci nadšení úspěchem nevyčkali, až se shromáždí celé vojsko, a pokračovali v útoku a v pronásledování nepřátel do al-Mansúry. Úzké a spletité městské uličky však útočící jízdní vojsko zbavily všech výhod a dosavadní triumf se změnil v masakr křesťanských rytířů.

Mezitím se král Ludvík i s hlavním jízdním oddílem dostal na druhý břeh. Zde musel čelit opakovaným egyptským protiútokům. Boje probíhaly po celý den a teprve za soumraku se křesťanskému vojsku podařilo opanovat celé bojiště. Egypťané sice byli poražení, ale jejich vojsko nebylo zničeno a al-Mansúra nebyla dobyta. Cesta do Káhiry tak zůstávala stále blokována. Koncem února dorazil do egyptského tábora u al-Mansúry nový sultán Turanšáh. S postupujícím časem se postavení křižáckého vojska zhoršovalo. Zatímco muslimské vojsko bylo neustále doplňováno posilami a válečným materiálem, křižákům se začalo nedostávat potravin a začaly je trápit nemoci, především kurděje a úplavice. Egypťanům se navíc podařilo přetáhnout po souši část člunů níže po proudu křižáckého tábora a odříznout tak křižácký tábor od zásob v Damiettě. Zhoršující se podmínky vedly Ludvíka k tomu, že na konci března se stáhl zpět na druhou stranu kanálu Bahr as-Saghír.

Probíhající diplomatická jednání mezi křižáky a Egypťany o výměně Damietty za Jeruzalém také nevedla k cíli. Sultán si byl totiž vědom toho, že se jeho postavení stále více zlepšuje a jednání proto protahoval, když nabízel nepřijatelné podmínky dohody. Dne 5. dubna 1250 se nemocný Ludvík rozhodl k definitivnímu ústupu k Damiettě.