Bitva u Hattínu
V roce 1187 se tedy Saladin rozhodl tvrdě zakročit proti Jeruzalémskému království, hlavně proti Reginaldovi z Chatillonu. Veškerá snaha vyřešit brutální výstřelky tohoto šlechtice, který se choval spíše jako loupeživý rytíř, diplomaticky, selhala. Saladin byl ale také stoupencem džihádu a je pravděpodobné, že ke konečnému zúčtování s křižáky v Levantě by asi stejně později došlo, i kdyby se Guyovi z Lusignanu podařilo Reginalda z Chatillonu eliminovat.
1. května 1187 zaútočili templáři a johanité vedeni velmistrem templářů Gérardem z Ridefortu na mamlúcké (mamlúci - posedlí, vojenští otroci) oddíly u Cresson nedaleko Nazarethu. Nerozvážný výpad dvou set rytířů proti sedmi tisícům mamlúkú vedených Saladinovým synem Al-Afdilem skončil porážkou vojenských řádů. V bitvě padlo na 150 rytířů. Řádoví rytíři těžce nesli porážku, kterou si sami zavinili špatným odhadem síly protivníka a krále Guye z Lusignanu podněcovali k boji.
Koncem května 1187 se v okolí Saffuríje shromáždilo vůbec největší vojsko, jaké kdy levantští křižáci postavili do pole. Guy z Lusignanu povolal své barony a stáhnul posádky z hradů a měst. Vojenské řády dychtily odčinit porážku z bitvy u Cresson a mobilizovaly takřka všechny své řádové bratry a najímaly jízdní i pěší žoldnéře. Odhady počtu vojáků na obou stranách se liší, některé zdroje hovoří až o 20 000-30 000 křesťanech a 50 000-70 000 muslimech. Tyto údaje mi připadají nadnesené, a tak uvádím ty, které jsou pro mě věrohodnější a navíc v literatuře nejčastěji udávané.
Křesťanské vojsko čítalo asi 15 000 mužů. Na 1 500 obrněných jezdců, mezi nimi rytíři vojenských řádů, templáři a johanité, kteří byli považováni za nejlepší bojovníky své doby, bylo podporováno 3-4 000 lehkými jezdci, turkopoly, a asi 10 000 pěšáky. Mezi nimi vynikali profesionální žoldnéři z Janova a Nizozemí, výteční střelci z kuší. Křesťané si do války nesli relikvii z nejvzácnějších. Jeruzalémský patriarcha Héraklios se tažení sice nezúčastnil, ale svěřil do rukou biskupa z Akkonu Pravý Kříž. Přítomnost relikvie měla povzbudit křesťany v boji. Pravý kříž jen dotvrzoval, že se křesťané vydávají do osudové bitvy, která měla rozhodnout o existenci křižáků v Levantě.
Saladinovo vojsko bylo o něco větší. Vytáhnul do boje s 20 000 vojáky, 12 000 jezdci a 8 000 pěšáky.
1. července 1187 překročil sultán Saladin jižně od Galilejského jezera řeku Jordán a zamířil k Tiberiadě, městu na březích Genezaretského jezera. Město Tiberias bylo snadno obsazeno, nedobyta zůstala pouze citadela, kam se uchýlila hraběnka Eschiva, manželka Raimonda, hraběte z Tripolisu. Útokem na oslabenou Tiberiadu, ze které byla většina posádky přemístěna k Saffuríji, kde se formovala křižácká armáda, chtěl sultán Saladin vlákat křižácké vojsko do pasti. Mezi Saffurijí a Tiberiadou, městy vzdálenými od sebe asi 25 kilometrů, se rozprostírala bezútěšná poušť a v této sluncem rozpálené, bezvodé krajině hodlal na křižáky udeřit. Saladin si byl vědom převahy rytířů ze Západu. Otevřený, čelný střet s nimi nemohl riskovat, železní jezdci byli v takových bitvách prakticky nepřemožitelní. Saladin však znal mentalitu křižáků a doufal, že do léčky napochodují, třebaže si jí budou vědomi. A nemýlil se.
Z obklíčené tiberiadské citadely nechal Saladin úmyslně projít posla s žádostí o pomoc. Posel dorazil do 50 kilometrů vzdáleného přístavního města Akkonu, kde byli shromáždění velitelé křižáckého vojska a podal zprávu o dobytí Tiberiady a obklíčení hradu. Král Guy z Lusignanu svolal zasedání královské rady, ve které, vedle jeho nejvýše postavených leníků, zasedali i velmistři templářů a johanitů. Raimond z Tripolisu se vyslovil pro defenzivní taktiku. Saladin s křižáckým vojskem v zádech nemohl dobýt žádnou významnou křižáckou pevnost. Jeho šance porazit početně téměř stejně silné křižáky v otevřené bitvě byla prakticky nulová. Početné saracénské vojsko nemohlo v poli dlouho vydržet, brzy by mu došly zásoby potravin a ani muslimové nebyli imunní vůči útrapám způsobeným letními vedry. Dalo se očekávat, že se bude muset brzy stáhnout. Raimond z Tripolisu argumentoval i rytířským chováním sultána Saladina a věřil, že i v případě pádu tiberiadské citadely jeho manželce nehrozí nebezpečí.
Proti hraběti Raimondovi vystoupil Reginald z Chatillonu. Mezi oběma šlechtici panovalo otevřené nepřátelství. Raimond z Tripolisu vinil Reginalda z Chatillonu z porušení příměří a původně vůbec váhal, zda se má ke křižácké armádě připojit. Jeho soka podpořili velmistři rytířských vojenských řádů, Roger des Moulins, velmistr řádu johanitů, i Gérard z Ridefortu, velmistr templářů. Ten dokonce nazval Raimonda z Tripolisu zbabělcem. Královská rada se většinou přiklonila na stranu Raimonda z Tripolisu. Jeruzalémský král Guy z Lusignanu se nakonec postavil na stranu svých příznivců a námitky neoblíbeného hraběte z Tripolisu pominul.
Křesťanské vojsko postoupilo večer 2. července 1187 do Saffuríje. Do Tiberiady zbývalo 25 kilometrů. V Saffuríji se opět sešla královská rada. Raimond z Tripolisu opět vystoupil proti ukvapenému pochodu na Tiberiadu. Tentokrát se král Guy z Lusignanu rozhodl respektovat většinový názor a prozatím postup zastavit. V noci však došlo k dramatické změně. Velmistr řádu templářů Gérard z Ridefortu se dostavil k jeruzalémskému králi a ultimativně požadoval, aby se vojsko vydalo k Tiberiadě na pomoc obklíčeným křesťanům. Pokud se tak nestane, hrozil, že templáři a johanité opustí křesťanskou armádu. Král Guy vděčil rytířským řádům za podporu při svém nástupu na jeruzalémský trůn a navíc odchodem templářů, johanitů a jimi najatých žoldnéřů by křesťanské vojsko ztratilo výrazně na své síle. Jeruzalémský král změnil pod nátlakem svůj předchozí rozhodnutí a vydal překvapenému vojsku rozkaz k pochodu na Tiberiadu.
Ještě za šera, ráno 3. července 1187, se křižácké vojsko vydalo na pochod směrem k Tiberiadě. Předvoji velel hrabě Raimond z Tripolisu, v jeho voji pochodoval i oddíl johanitů. Střed křesťanů vedl sám král Guy z Lusignanu doprovázený svými barony. Zadnímu voji, ve kterém byli i templáři s velmistrem Gérardem z Ridefortu, velel rytíř Balian z Ibelinu. Vojsko postupovalo vyprahlou pustinou bez větších zásob vody. Každý voják si nesl pouze svůj osobní příděl. 25 kilometrů se nezdálo být nepřekonatelnou vzdáleností. Křesťané doufali, že vzdálenost urazí v jednom dni. V případě střetu se Saladinovými vojsky spoléhali na drtivý útok železných rytířů, který by vojsku prorazil cestu nepřátelskými liniemi.
Saladin se na přicházející křižáckou armádu dobře připravil. Pahorky lemující údolí, kterým vedl jeruzalémský král Guy z Lusignanu vojsko, obsadil svými oddíly. Pravému křídlu Saracénů velel Saladinův synovec Taki-al-Din, levému atabeg Keukburi. Hlavnímu voji velel sám sultán Saladin.
Postupující křesťanské vojsko spotřebovalo všechnu vodu již po několika hodinách úmorného pochodu kamenitou, prašnou krajinou bez jediného stromu. Kolony křesťanů byly, poté co vstoupily do pouště, napadány malými oddíly Saracénů. Křižácké vojsko tak muselo pochodovat v plné zbroji. Jak rytíři, tak i pěší vojáci byli oblečeni do několika vrstev oděvu a horko přesahující 35 stupňů ve stínu z nich rychle vysávalo fyzickou sílu. Pochodující kolony křižáků zahalila oblaka všudypřítomného prachu, který ještě ztěžoval postup útrapami z úmorného horka vysílených křižáků. Poté co se křesťanské vojsko ocitlo v bodu, ze kterého byl návrat stejně obtížný jako postup k Tiberiadě, rozkázal sultán Saladin zaútočit.
Taki-al-Din a Keukburi sevřeli křižáky do kleští. Na roztažené křižácké vojsko zaútočily z okolních kopců oddíly lehké jízdy. Jízní lučištníci se do přímého boje s křižáky nepouštěli, zasypali protivníka mračny šípů a poté snadno unikali protiútokům těžké jízdy křesťanů. Postup na Tiberiadu se zpomalil. Útoky muslimských lučištníků se soustřeďovaly hlavně na válečné koně rytířů. Křesťanská pěchota se rozmístila kolem jezdců, hlavní úderné síly křižáků, a pokoušela se je chránit štíty. Janovští a nzozemští žoldnéři zpočátku útoky nepřátelské jízdy úspěšně odráželi přesnou střelbou z kuší. Přesto se, kolem desáté hodiny dopoledne, museli vyčerpaní křižáci zastavit.
Král Guy z Lusignanu odmítnul návrh nasměrovat vojsko na k sever, k pramenům u hory Turan, a po krátké přestávce nařídil obnovit postup na Tiberiadu. Situace křižáků se neustále zhoršovala a postup byl stále pomalejší. Raimondovi z Tripolisu se nakonec podařilo krále Guye přesvědčit ke změně trasy. Místo přímého postupu ke Genezaretskému jezeru, se u Meskenah křižáci vydali na severovýchod, k pramenům u pahorku Hattín. Pozdě odpoledne křižáci stanuli na skalnatém pahorku se dvěma vrcholy, na Hattínských rozích.
Saladin reagoval na změnu směru postupu křižáků a vydal Taki-al-Dinovi rozkaz zablokovat jejich postup k pramenům. Taki-al-Din shromáždil početné jízdní oddíly a chystal se na útok křižáků. Hrabě Raimond z Tripolisu si byl vědom nezbytnosti dosáhnout k zásobám vody a začal připravovat své rytíře k útoku na Taki-al-Dina. Těsně před tím, než se jízdní těžkooděnci pokusili prorazit přes Taki-al-Dinovy jezdce, dostal hrabě z Tripolisu rozkaz útok zastavit. Guy z Lusignanu nařídil připravit tábor k přenocování. Veškerá snaha přesvědčit jeruzalémského krále, že zastavit pochod znamená konec křižáckého vojska, skončila neúspěchem. Raimond z Tripolisu v reakci na královu neústupnost prohlásil:
"Jsme mrtví muži!"
V noci z 3. na 4. července 1187 obklíčil Saladin se svým vojskem křižácké ležení. Pro mnoho křesťanů to byla jejich poslední noc. Jistý muslimský kronikář napsal: "Této noci byli na stráži andělé smrti." Obléhatelé deptali žízní strádající křižáky demonstrativním rozléváním vody kolem tábora.
Po probdělé noci, během které se muslimské vojsko snažilo zastrašit obklíčeného nepřítele neustálým křikem, bubnováním a troubením, začaly zoufalé pokusy křižáků prorazit k pramenům. Do očí útočících křižáků se valil štiplavý dým ze suchého podrostu zapáleného obléhateli. "Železní muži", postrach Saracénů, opět prokázali svoji statečnost. Pokusy prorazit k pramenům se opakovaly až do odpoledne. Morálka křesťanského vojska začala postupně upadat. Mnozí pěšáci boj vzdali a dezertovali. Situace byla stále více beznadějná.
Král Guy z Lusignanu nechal vztyčit svůj královský stan, aby soustředil zbytky své armády a podpořil její morálku. Okolo stanu se shromáždili rytíři, aby bránili Pravý kříž. Na výzvu akkonského biskupa k ochraně Pravého kříže pěšáci už nereagovali. O výsledku bitvy bylo rozhodnuto.
Hrabě Raimond z Tripolisu se postavil do čela svých rytířů a na rozkaz krále Guye z Lusignanu zaútočil na Saracény. Podle očekávání prorazil oddíl těžké jízdy hraběte z Tripolisu houfy obléhatelů a unikl do hor. Saracéni jim v průlomu ani příliš nebránili. Jejich hlavním cílem byl obklíčený střed křižáckého vojska. Křižácká armáda se rozpadla.
Kolem stanu jeruzalémského krále se schylovalo k poslední bitvě. Zbylí rytíři Guye z Lusignanu zde zaujali kruhovou obranu a spolu s templáři a johanity bránili Pravý kříž. Rytíři bojovali jako pěchota, jejich koně padli vyčerpáni horkem. Posledními, kteří prorazili, byla malá skupina rytířů vedená Balianem z Ibelinu a Reginaldem ze Sidonu. Těžce zraněnému velmistrovi johanitů Rogerovi des Moulins se podařilo proniknout z obklíčení a na své poslední dny našel útočiště v Aškalonu.
Rytíři už nebyli chráněni luky a kušemi pěšáků a muslimové se k nim mohli přiblížit na vzdálenost, ze které mohly jejich šípy prorazit jejich zbroj. Mamlúci ale odložili luky a pro větší slávu a čest se chopili sekyr a mečů, aby pobili poslední bojeschopné rytíře ze Západu v přímém souboji. Rozpoutal se urputný boj muže proti muži. Obklíčení rytíři bojovali jako lvi, ale přesila útočníků a naprosté vyčerpání bránících se křižáků rozhodly boj brzy ve prospěch muslimů. Taki-al-Din se zmocnil cenné kořisti, svaté relikvie Pravého kříže, který po smrti akkonského biskupa nesl biskup z Lyddy. Boj se chýlil ke konci. Saladinův syn Al-Afdil stojící po boku svého otce považoval boj za vyhraný, ale jeden z posledních zuřivých protiútoků křižáků byl zastaven až v bezprostřední blízkosti sultána Saladina. Ten se obrátil ke svému synovi a pravil: "Neporazíme je, dokud nepadne tamten stan". V té chvíli byl stan jeruzalémského krále Guye z Lusignanu stržen útočníky.
Poslední přeživší rytíři byli u konce se silami a apaticky leželi na zemi. Král Guy z Lusignanu, Reginald z Chatillonu a další urození zajatci byli odvedeni do Saladinova stanu. Do zajetí byl vzat i velmistr řádu templářů Gérard z Ridefortu. Ostatní řádoví rytíři byli bez milosti pobiti. Saladin věděl, že jsou k boji se Saracény vázáni přísahou a že by i po případném propuštění za výkupné opět bojovali proti muslimům. Na zajaté pěšáky čekalo otroctví.
K privilegovaným zajatcům se Saladin zachoval šlechetně. Krále Guye z Lusignanu usadil u svého stolu a nabídnul mu vodu. Trestu za své chování neunikl Raginald z Chatillonu. Poté, co mu král Guy podal pohár s vodou, upozornil ho Saladin, že to nebyl on, kdo mu dal napít. Pokud by mu totiž poskytl pití, znamenalo by to podle muslimských zvyků, že bude ušetřen smrti. Saladin obvinil Reginalda ze zločinů a nakonec vzpurně se chovajícího Reginalda z Chatillonu vlastnoručně sťal a splnil tak přísahu. Podle arabského kronikáře pak uklidňoval vyděšeného jeruzalémského krále slovy: "Není zvykem králů zabíjet se navzájem. Tento muž však zašel příliš daleko."
Bylo po bitvě. Její důsledky byly nenapravitelné. Křižácké vojsko bylo zničeno a území křižáckých států bylo takřka bezbranné. Ve městech i mohutných hradech byly jen minimální posádky, všechny síly byly soustředěny do boje se Saladinem. Podlomena byla i síla obou rytířských řádů, z několika stovek rytířů jich zbylo několik desítek. Sultán Saladin začal sklízet plody svého vítězství. Den po bitvě padla do muslimských rukou citadela v Tiberiadě. 10. července 1187 obsadili Saladinovi vojáci přístavní pevnost Akkon (Ako v Izraeli), následovala města Nábulus (dnes v Izraelem obsazeném západním břehu Jordánu) a Jaffa. 29. července kapituloval Sidon (Sajdá v Libanonu).
Malý oddíl templářů držel Gazu. Saladin sjednal s templáři dohodu, která odporovala pravidlům tohoto rytířské ho řádu. Templáři vydali Gazu Saladinovi výměnou za propuštění svého velmistra Gérarda z Ridefortu, který byl zajat u Hattínu. 6. srpna 1187 slavili muslimové další úspěch, obsadili město Berytos (Bejrút, hlavní město Libanonu). Po pádu Aškalonu, kde podlehl následkům zranění z bitvy u Hattínu velmistr johanitů Roger des Moulins, zamířil Saladin k Jeruzalému.
20. září 1187 stanula muslimská armáda pod hradbami Svatého města. Obranu města řídil rytíř Balian z Ibelinu. Ten pasoval na rytíře všechny syny z urozených rodin starší patnácti let. Rytíři se stala dokonce i třicítka jeruzalémských měšťanů. Saladinovo vojsko Jeruzalém oblehlo. Po bojích trvajících téměř dva týdny, při kterých většina obránců zahynula, přistoupili zdecimovaní obránci Svatého města na podmínečnou kapitulaci. 2. října 1187 Jeruzalém kapituloval.
3. října 1187 vstoupil do Svatého města vítězný Saladin, sultán Sýrie a vezír Egypta, a v Omarově mešitě vzdal dík Alláhovi za vítězství nad křesťany.
Podle dohody se mohli obyvatelé města vykoupit ze zajetí. 10 dinárů byla cena za muže, 5 za ženu a 1 dinár za dítě. Templáři a johanité otevřeli pokladnice a vykoupili na 20 000 chudých, kteří neměli na zaplacení výkupného. Saladin učinil vůči poraženým další velkorysé gesto. Části nemajetných výkupné odpustil a bezpečně je eskortoval do přístavů, aby mohli Svatou zemi opustit.
Saladin triumfoval, ale nedotáhl vítězné tažení až do úplného konce. Tyros (Súr v Libanonu), za jehož hradbami nalezla útočiště většina křesťanů, kteří se zachránili z bitvy u Hattínu, odolal náporu muslimů. Křižáci si podrželi i Antiochii (Antakya v Turecku), Tripolis (Tarábulus v Libanonu) a pět hradů, mezi nimi i monumentální, johanity držený Krak des Chevalliers, největší křižácký hrad v Zámoří, který muslimský kronikář Ibn al-Atír nazval "kostí v hrdle muslimů."
Saladin rozpustil před obdobím podzimních dešťů muslimskou armádu. Udělal tak vážnou strategickou chybu a propásl příležitost definitivně křižáky z Levanty vypudit. Po třech letech tak musel čelit bojovníkům III. křížové výpravy (1189-1192).
Evropa byla pádem Jeruzaléma a dobytím velké části Svaté země šokována. Papež Řehoř VIII. vyzval křesťany k nové křížové výpravě. Do Svaté země se chystal císař Friedrich I. Barbarossa. Králové Anglie a Francie uzavřeli příměří a přislíbili účast při křížové výpravě. Osvobodit Svaté město se později vydali anglický král Richard Lví srdce a francouzský panovník Filip II. August.
Byzantský císař Issakios Angelos, který nastoupil na konstantinopolský trůn v roce 1185, poslal k Saladinovi poselstvo s blahopřáním k porážce Latinů a požádal vítězného sultána, aby byla křesťanská svatá místa svěřena pod správu řeckých kněží. Saladin byzantskému císaři vyhověl. 3. března 1193, den před svojí smrtí, daroval sultán Saladin Pravý kříž, trofej z bitvy u Hattínu, řeckému kléru, který měl na starost péči o Boží hrob.
To už ale bylo po bojích s válečníky III. křížové výpravy (1189-1192), kteří se neúspěšně pokusili dobýt Svaté město zpět pro křesťany. Ovládli pouze strategický přístav Akkon.