Čas smrti: neznámý

Poděkování

Děkuji všem mým čtenářům, kteří mě vybízeli k sepsání pokračování mého prvního vydaného románu Klášter smrti. Přál bych si, aby ohlasy na tento román byly stejně pozitivní a zážitek z děje tak dech beroucí, jako u prvního dílu.

Snad se to alespoň částečně podaří.

Před zrcadlem smutně stál jsem

Když vločky na mě padaly

Pak seběhlo se to vše jedním rázem

My spolu jsme se setkaly

Postava zářící za mnou stála

A mě po tváři stékající zamrzaly slzy

Svou něžnou dlaň na tvář jsi mi dala

A já cítil, že spolu budeme zas brzy

Pak úsměv tvůj se rozplynul

A já stál tam zase sám

Od té doby už rok uplynul

Ale ten obraz v hlavě pořád mám

Děkuji Tobě za každý den, kdy se na mě usmíváš. Je to pro mě důležité.

10102020

Prolog

Hrad Vikštejn- středověk

Blížila se půlnoc. Starý alchymista pohlédl do otvoru ve stropu své cely na nebe a usoudil, že je nejvyšší čas. Vytrhl list z velké kožené knihy, kterou měl položenou na stole obklopenou nejrůznějšími baňkami, trubicemi a nádobkami s podivnými tekutinami. Stránku knihy dvakrát přeložil a vložil do vnitřní kapsy svého hábitu. S jeho bělavými vlasy si hrál lehký větřík. Pod dírou v klenbovém stropě, kudy se prodíral večerní svit hvězd a měsíce byla stěna celá pokryta podivnými nákresy a nápisy, kterým rozuměl jen on sám. Nechtěl nikomu nechat žádnou šanci na rozluštění jeho největšího objevu. Proto se snažil je z hrubých kamenných kvádrů smazat. Když se po krátké chvíli přesvědčil, že smazat rýhy v kameni je téměř nemožné, zrak mu spočinul na polici, kde se nacházelo několik různobarevných skleněných lahviček.

Vzal žlutou lahvičku do ruky a vší silou, která mu ještě zbývala švihl proti popsané zdi. Střepy se rozletěly a po místnosti se začal šířit ochromující zápach síry. Pomocí tekutiny v druhé lahvičce nakreslil pod obloukem klenby stropu na zemi čáru.

V tu chvíli se prudce otevřela těžká dřevěná vrata. Panty zavrzaly a těžké kroky do kovové zbroje oděného muže přehlušily ševel větru. Rytířská zbroj odrážela měsíční svit po celé místnosti.

Oba muži se na sebe podívaly. Rytíř- hradní pán- výhružně. Alchymista opovrženě. Hradní pán si v mžiku uvědomil, oč se jeho vězeň snaží. Napřáhl meč a rozběhl se ke starci. Ten však stačil s upřeným pohledem na blížící se hrozící meč, shodit na zem třetí lahvičku.

Kroužková zbroj pod stříbrnými pláty brnění zařinčela. Nabroušený meč prosvištěl vzduchem a připravoval se utnout alchymistovu hlavu. V okamžiku, kdy měsíc došel svého vrcholu na své noční pouti po hvězdami poseté krajině nekonečna a ostrá čepel rozzuřeného hradního pána se jala oddělit hlavu od úzkého těla starcova, se o hrubě opracované kameny vyskládané na podlaze rozbila padající lahvička.

Místností se rozlila oslepující záře. Štiplavý dým vehnal všem přítomným do očí slzy a zbrojnoši stojící na chodbě se těžce rozkašlali. Rytíř ucítil, jak jeho meč proletěl v místech, kde čekal náraz, volně vzduchem a síla jeho švihu způsobila nezadržitelný pád jeho těla na zem.

Dým se rozplynul. Hradní pán se s obtížemi způsobenými jeho těžkým brněním postavil zpět na nohy a zmateně se rozhlížel kolem sebe.

"Ten starý pes zmizel"! Zařval tak, že jeho hlas se rozléhal po celém hradním nádvoří a zuřivě mlátil svým mečem do všeho, co mu v místnosti přišlo do cesty.

Prolog 2

Příslušník veřejné bezpečnosti se znuděně proplétal klikatými cestami ve své služební ladě. Každodenní noční cesta na Podhradí, kde byla služebna, ho zmáhala, ale byl rád, že nemusí chodit tu štreku pěšky. Levá zatáčka, pravá vracečka. A ještě jedna. Bouřková mračna zatemnila celou cestu a nebylo se možné pokochat siluetou zříceniny stojící na tomto místě už od 14. století. Svými rty stiskl cigaretu a snažil se ji zapálit sirkama. Byla to vteřina nepozornosti.

Najednou se mu na cestě slabě osvětlenou žárovkami auta objevila postava. Dupl na brzdy. Žlutá lada s bílým pruhem s pištěním začala neochotně brzdit. Strhl volant na stranu, ale srážce nedokázal zabránit. Zapálená sirka mu spadla na košili a popálila ho. Chodec se obtiskl do čelního skla a přeletěl vymrštěn nárazem celé auto a zmizel v porostu vysoké trávy lemující klikatou cestu.

Auto se smykem stočilo a zůstalo stát.

Kníratý řidič se chvíli vzpamatovával. Pak se podíval na spadlou cigaretu a propáleninu na nové košili. "Sakra", bouchl prudce do volantu a ž se ozval tón klaksonu. Na panelu zapl modré světlo majáčku, který se okamžitě začal lenivě točit na střeše vozu a podivně osvětlovat okolí.

Chvíli mu trvalo, než se z auta vysoukal. Velké břicho ho omezovalo v pohybu. Z přihrádky vzal baterku a začal se rozhlížet po okolí.

Nechápe co se stalo. Jede svou každodenní trasu. Zapaluje si cigaretu. Oslnivá záře a před autem se objevila postava. Srážce nešlo zabránit. Utěšoval sám sebe.

Ale kde je? Proč ho neviděl dřív? Otázky mu provrtávaly jeho obří kulatou hlavu.

"Ve jménu zákona, ozvěte se"! Zařval nahlas do tmy protkané modrým pulsujícím světlem a žlutého válce jdoucího z jeho baterky.

Ticho.

Plechy z auta jsou pomačkané, sklo rozbité. Nezdálo se mu to.

"Znova vás vyzývám, ozvěte se"! Zakřičel ještě hlasitěji.

Prohledává okolí. Dlouho nesečená tráva mu komplikuje práci stejně jako jeho nadváha. Konečně! Slyší pohyb. Posvítí ve směru ševelu a vidí pohyb v trávě. Zvuk sílí. Někdo se blíží.

Z porostu se objevuje hlava s dlouhým bílým plnovousem. Pak ruce, trup a zbytek těla. Policista se nakloní k muži a položí ho na záda. Bílé vousy vpletené do špičatého copu délkou sahající až k hrudi, jsou pokropené tmavou krví z pohmožděnin na hlavě. Policista se snaží muže přimět zpět k vědomí. Ten však odmítá spolupracovat.

Zvláštní šat. Uvědomí si policista, když se od mrtvého muže vydá k autu, odkud vysílačkou zavolá posily.

SEN

Kněz sebou prudce trhl. Vykřikl to jméno a s krůpějemi potu stékajícími po čele se posadil zpříma na posteli. Dlaněmi si podepřel hlavu a schoval tak svou vlídnou a drsnými zkušenostmi poznamenanou tvář před světlem svíce do závoje temnoty. Když na rtech ucítil první slané kapky, pronesl ještě jednou nahlas to jméno, které ho bude provázet po zbytek života. Nedokáže zapomenout. Někdy ji vidí, jak na něj mává. Jindy jsou spolu ve snu a on by se už z něj nechtěl vrátit. Chtěl by zůstat snít navždy. Jindy ho zase děsí plameny olizující její krásnou tvář a děsivé výkřiky jdoucí z jejího hrdla těsně před tím, než se jejich oči naposledy střetly v okamžiku její smrti.

Když vyřešil záhadu smrti několika mnichů v klášteře v Teplé, měl pocit, jako kdyby se na okamžik zhmotnila a byla s ním. Přičítal to slabé otravě z rtuťových výparů, ale časem zjistil, že to je v něm. V jeho srdci, které si myslel, že patří jen Bohu. Nedokázal se poslední měsíce pořádně soustředit na svou práci ani úkoly, které obdržel od kardinála.

Světlo svíce plápolající v hravém vánku kreslilo na kamenné zdi jeho pokoje zvláštní obrazce ze stínů věcí, které byly položeny nevelkém dubovém stole. Kněz mezi prsty pozoroval ten výjev přes zamlžené oči a najednou se jakoby opět ponořil do snu. Místnost náhle ozářilo jasné světlo, které pohltilo vše, co zavazelo ve výhledu na stíny hrající si po zdi. Stíny se přetvořily ve výjev, který kněz znal z obrazů namalovaných svou mladou chráněnkou v kostele, kde kdysi sloužil. Majestátní věž kostela čnící se nad hlubokými lesy. Krásný pohled na západ slunce nad jeho vesnicí. A pohybující se postava jdoucí po pěšině ke kostelu. Poznával sebe. Nevěděl, zda ten sen trval hodinu nebo vteřinu, ale jak rychle se zjevil, tak rychle se rozplynul. Místnost opět potemněla do barev noci a knot svíce proměnil plamen, který zhasl v návalu větru, v štiplavý dým. Kněz zamával rukou a dým se rozplynul. I přesto se mu na okamžik zdálo, že ve stínech spatřil hrob a kříž. Poznával svůj krví psaný rukopis a symbol srdce. Byla to jen malá chvilka hry stínů a světel jdoucích skrz nevelké okno místnosti. Ale byl si jistý, že to viděl. Čerstvě udělaný hrob uložený pod oknem, z kterého si Lucie ráda prozpěvovala. Velký bílý kříž vyrobený z lipového dřeva čnící nad všechny ostatní. Hromada čerstvých květin. Jako by se vrátil v čase.

Kněz v hlavě zarazil vzpomínky a vstal z postele, přešel k vědru s vodou a opláchl si propocený obličej. Přemýšlel o výjevu, který spatřil a do rána už nezamhouřil oka. Ten výjev se mu pořád vkrádal do mysli a pomalu mu zaplňoval celou hlavu.

Když se v katedrále rozezněly první ranní zvony, hluk mnichů proudících po chodbách na modlitby, vytrhl kněze ze zadumání. Vycházejíc ze své cely, oděný ve svém šedém hrubém rouchu zdobeném velkým koženým opaskem se zlatým kováním- darem od kardinála za vyřešení posledního případu-, pohlédl na oblohu bez mraků a na nedaleké kopce, které svou zelení prodírající se z pod zbytků sněhu a hnědi prozrazovaly, že se blíží jaro. Ten pohled ho zahřál u srdce a dokonce se pousmál.

"Snad se nesmějete, jste snad nemocný? Něco jako úsměv, či dokonce smích jsem u vás nikdy neviděl. Užijte si tu blaženou chvíli. On vás ten úsměv zase rychle přejde. Cha cha." Pronesl s velkou dávkou ironie písklavým vysokým hlasem shrbený mnich, který díky svým kulatým zádům sotva dosáhl knězi po prsa a jeho drobná bezzubá ústa porostlá pěstěným tmavým vousem zakašlala, až mu jeho bledá tvář zčervenala a do malinkých šedých očí se mu vehnaly slzy.

"Zkus to někdy taky, úsměv ti neuškodí." Odvětil co nejméně laskavěji znechucený kněz. Mnich, který se mu chechtal do tváře, byl jedním z těch, kteří ho neměli díky kardinálově přízni rádi a záviděli mu jeho cesty světem. Nebylo moc těch, co znali knězovi útrapy. Pak by jistě nebylo co závidět.

Kněz položil svou dlaň na plešatou mnichovu hlavu. Zmáčkl ji jistě víc, než by bylo potřeba a mnicha odstrčil stranou od schodů, kde stál, aby mohl pokračovat v cestě, kterou měl v plánu vykonat. "Máš jít okamžitě za kardinálem." Procedil suše mezi zuby mnich a vytrhl se z knězova sevření.

Kněz se zarazil. Kardinál? Tak brzy? Bylo mu jasné, že to bude něco vážného. Zrychlil krok. Přeskočil pár schodů a byl na rozlehlém dvoře, odkud se vydal po dlážděném chodníku k budově, kde měl kardinál komnaty.

Měl rád ty majestátní chodby obklopené sochami svatých a stropy a stěny zdobené nádhernými malbami plných krásných barev. Chodba vedoucí ke kardinálově pracovně byla přehlídkou velkých mistrů a poctou Bohu. Každý centimetr umění byl spojen s nějakým výjevem z Bible. Každý gram kamene opracovaného v překrásnou sochu byl prosycen poctou svatým mužům minulosti.

Knězovi kroky se na mramorové podlaze rozléhaly po celé dlouhé a úzké chodbě a končily až u uší dvou strážných, kteří v pozoru stály přede dveřmi kardinálovy pracovny.

Jejich lesklá zbroj a barevný šat s téměř nehybným postojem, mohli z dálky zmást neznalého pozorovatele. Masivní vyřezávané dveře s dalšími biblickými momentkami za zády oněch strážců, způsobovaly na první pohled klam velkého obrazu.

Když kněz přišel na tři kroky před oba muže, uviděl první pohyb. Oba dva jak na povel se rozestoupily a otočily v bok. Jeden z ochránců otevřel knězi dveře a vpustil ho ke kardinálovi.

Rozlehlá kardinálova pracovna byla zařízena velmi podobně, jako chodba vedoucí k němu. V pozadí obrovské dřevěné knihovny čítající tisíce svazků, se kolem malovaných stěn rozestupovaly co dva kroky velké antické pilíře s bustami mrtvých papežů. Ve středu místnosti stál obrovský masivní stůl a za ním ve zdobném křesle seděl kardinál.

Knězi vždycky vrtalo hlavou, jak ten obrovský kus nábytku dokázal někdo do té místnosti dostat. Na pohled totiž stůl nebyl nikam spojovaný a vypadal, jak kdyby byl z jednoho obřího kusu dřeva.

Kardinál se pousmál a natáhl směrem ke knězi svoji ruku s krásným prstenem, který si nechal políbit. Pak se oba muži pustily do družné hovoru. Dlouhého hovoru. Pro oba nepříjemného hovoru. Kardinál si byl vědom, že to, co se chystá žádat po knězi, ho bude velmi bolet.

"Posaď se synu" přivítal kardinál kněze a rukou ukázal na o poznání prostší židli na druhé straně stolu, než sám seděl.

Kněz s uctivou poklonou uchopil vyřezávané opěradlo a těžkou židli posunul se skřípavým zvukem po mramoru, aby se mohl usadit za stůl.

Kardinál mu do číše naléval víno a než stačil cokoliv kněz namítnout, měl v ruce stříbrný pohár. Neměl víno rád. Jeho kyselá chuť mu vždy ústa zkřivila v nepěknou grimasu. Ale kvůli kardinálovi se musel přemoct.

Kardinál číši přizvedl a přinutil kněze k ťuknutí. V jeho očích viděl zmatenost a ve tváři smutek. Ten smutek už mu z něj do smrti nevyžene. Kardinál si toho byl vědom. A stejně tak si byl vědom, že mise, na kterou se chystá kněze poslat, mu způsobí ve tvářích ještě větší smutek. Ale neměl na vybranou.

"Inu, příteli. Dopřej starci jeden vrtoch a napij se do dna, abych viděl, jak ti chutná naše víno" snažil se odlehčit tíhu okamžiku kardinál a na svého přítele se zlehka pousmál a sledoval, jak mu kyselinky na jazyku kroutí obličej.

Kněz dopil a otřepal se, jak se snažil dostat ze sebe pachuť vína.

"Co pro Vás mohu udělat můj pane?" snažil se co nejjemněji v hlase zavést konverzaci kněz a upřeně se díval kardinálovi do modrých očí. Na chvíli měl pocit, že chtěl kardinál uhnout pohledem, ale v posledním okamžiku si to rozmyslel a pohled mu opětoval. Trefil se. Kardinál věděl, že následující minuty mu ublíží. Cítil potřebu se obhájit, ale nevěděl jak. Proto přistoupil rovnou k věci.

S hlubokým nádechem, trošku teatrálně, aby kněz pochopil, že mu to nedělá radost, s hlasem roztřeseným víc, než si přál, pronesl jednu krátkou větu.

"Musíš jet do vesnice".

Ta věta rezonovala v hlavě kněze pořád dokola. Přemýšlel nad ní pouze pár vteřin, ale mu se to zdálo jako věčnost.

Věděl, že se setká znova s místem, kde zemřela. Kde zemřela ta, jež se mu vrací stále ve snech. Ta, jež mu dnes nad ránem ukázala při hře stínů a světel tu vesnici.

"Můj pane, to nemohu. Nechci tam sloužit", pronesl tiše a stále myslel na výjev z dnešního rána.

"Nejde o prosbu, příteli. Je to nařízení. Ale abys to nepochopil špatně. Nechceme po tobě, abys tam opět sloužil. Hradní pán zajal jednoho alchymistu, který je v našich službách. Potřebujeme, abys ho vysvobodil. Za každou cenu."

Kardinálův hlas s posledním slovem zesílil a skoro jakoby vyplnil celý prostor místnosti.

"Jakoukoliv cenu?" Podíval se na kardinála udiveně kněz.

"Ano, synu. S pánem hradu máme poslední dobou velké problémy. Co umřel starý pán a moci se chopil jeho bratr, v okolí se začalo opět dařit lupičům. A jsme si jisti, že on je velitel a vrah. A vrah by měl dostat co proto." pronesl klidným hlasem kardinál a viděl, jak se knězi promítají v hlavě vzpomínky.

"Kruté jsou tresty pro vrahy. Oba jsme to viděli. Myslíte, že mě Bůh, za to, co způsobuji jiným, veme k sobě, až nadejde můj čas?" otázal se zamyšleně kněz.

Před sebou tu scénu viděl už tolikrát, že znal každý detail.

Vrah ležel na zemi. Kat mu ke každému zápěstí a ke každému kotníku přivázal provaz. A každý provaz k jednomu ze čtyř koní čekajících na jeho pokyn. Dav hulákal a na odsouzence létaly kusy shnilých rajčat. Když dal kat pokyn, koně se začaly pomalu rozestupovat od sebe. Vrahovo těžké tělo se na napínajících provazech vyhouplo do vzduchu. Koně zaržály, když jejich pochod překazily napnuté provazy.

Pohled odsouzence, který se mu díval v ukrutných bolestech do očí, nezapomene stejně, jako pohled Lucie v okamžiku její smrti.

Když koně zabraly a kosti, klouby a šlachy povolily, na rtech se mu vytvořil drobný úšklebek a světlo v jeho očích pohaslo. Jeho vnitřnosti tekly z jeho rozpůleného těla za jásotu diváků na kamennou dlažbu náměstí.

"Jsem přesvědčen, že za své činy si Boží milost zasloužíš, synu" Zmařil další knězovo zamyšlení kardinál a vrátil ho zpět do reality.

"Někdo zavraždil rychtáře. Velmi nevkusně se vypořádal s jeho mrtvolou."

"Myslíte, že to má něco společného s tím, co se tam dělo minulý rok?" zeptal se kněz.

"Vzhledem k okolnostem, je to víc než pravděpodobné. Lidé se bojí, že vraždy budou zase přibývat. Než bude ustaven nový rychtář, dostáváš povolení k vyšetřování. Musíš zarazit to ďáblovo sémě v zárodku, než zakoření a vražd začne přibývat" S upřeným pohledem do knězových očí říkal kardinál a pevně ho uchopil za ruku.

Kněz cítil tíhu toho rozhodnutí. Věděl, že jeho víra bude podrobena těžké zkoušce. V hloubi srdce cítil, že návrat na místo, kde přišel o milovanou Lucii, ho zlomí. A přesto věděl, že je povinen do vesnice jet.

Těžce povzdechl.

S upřeným pohledem do kardinálových očí roztřeseným hlasem svou misi odsouhlasil.

Rychle uchopil nedopité víno a s odporem ho dopil. Pachuť alkoholu mu ve tváři udělala grimasu, která přesně odpovídala jeho duševnímu rozpoložení.

Jeden velký hnus.

Rozloučil se s kardinálem se slovy, že vyrazí ještě dnes před obědem a odešel se do své cely připravit na cestu.

SOUČASNOST

Před domem zastavila modrá dodávka. Řidič vozu vystoupil, otevřel nákladový prostor a po chvilce pátrání vzal do ruky velkou obálku.

Černovlasá dívka sportovní postavy si rukou odstrčila pramínek havraních vlasů z čela a s úsměvem a nadšením šla vstříc předpisově vystrojenému pošťákovi, kterému nechyběla ani kravata s logem státní firmy. Na tu obálku čekala už měsíc. Podepsala převzetí zásilky a upalovala rychlým, ale ladným krokem domů. Pošťák sedl do auta a vychutnával si až do posledního možného okamžiku pohled na kroutící se pevný zadeček obsloužené dívky. Zavřela dveře. On zařadil jedničku a odjel.

Žena se posadila ke skleněnému stolu v kuchyni provoněné čerstvě uvařenou kávou. Obřadně usrkla z hrníčku stále se dívajíc na obálku položenou vedle vázy s růžemi, které včera dostala od svého přítele.

DNA testy, které si nechaly společně udělat, měla na dosah. Byla zvědavá, co se doví. Vždycky oba dva bavila minulost, historie a tajemno. A zjistit pomocí testů DNA a trošky genealogie své předky, to byl mix všeho dohromady. A ještě téměř bez práce. Jen odevzdat své sliny a zaplatit docela slušný obnos. Snad za to stál. Pomyslela si.

Vzala do ruky mobil, otiskem prstu ho odemknula a dalším stiskem ikony ve tvaru srdce vytočila předvolené číslo. Po krátkém zvonění to Karel zvedl.

"Haló, haló" ohlásil se jako vždy s komickým tónem v hlase hubený mladý muž. "Co se děje lásko?", pokračoval už normálním tónem.

"Už to máme doma!" řekla nadšeně Renata.

"Neotvírej to prosím beze mě" řekl s velkou dávkou prosebnosti v hlase Karel a rychle dodal: "Pobalím věci a za chvilku jsem u tebe". Rozloučil se a vložil mobil zpět do kapsy u kalhot.

Z druhé kapsy vytáhl mapku oblasti, kterou svou hledačkou dnes procházel a zaznačil místo, kde se nachází. Ruiny kdysi majestátního hradu nedaleko města, kde žily, ho přitahovaly už léta. A když objevil minulý týden náhodou pár měděných mincí, rozhodl se pročesat hradní ruiny pořádně.

Končit se mu dnes nechtělo, protože věděl, že zase nebude mít dlouho čas. Je-li týden dlouhá doba. Čas je relativní. Někdy minuta trvá nesnesitelně dlouho a někdy hodina proteče životem tak rychle, jako lodička vyrobená z kůry stromu vhozená do rozbouřené řeky.

Sbalil krabičku s několika dnes objevenými plíšky, aby je doma mohl očistit a zjistit, co to vlastně našel. Vydal se po lesní cestě na půl kilometrovou procházku k autu.

NÁVRAT DO VESNICE

Kněz projížděl lesem vedoucím do vesnice a v myšlenkách se pral se svými pocity. Nedokázal si představit, jak bude snášet tíhu citů, které se snaží potlačovat, když se ocitne na místě, kde ty city i přes jeho snažení potlačit je, vzplály.

Z dálky viděl siluetu kostelní věže. Neměl tušení, kdo se o kostel stará, ale doufal, že jeho bývalá cela, mu bude k dispozici. Má tolik vzpomínek...

Před branou kostela seskočil ze svého koně a na okamžik se zadíval směrem k místům, kde se tyčil bílý kříž s dvěma vyřezávanými holubicemi. Hrob byl obrostlý travou a neudržovaný. Zabolelo ho u srdce. Chtěl jít k němu a očistit jej, ale koutkem oka zahlédl pohyb kdesi z šera kostelní chodby. Tichým krokem se k němu blížil nový kněz. Klapání jeho bot po kamenné dlažbě se rozléhalo tak, jak si pamatoval a uvědomil si, že začalo až před okamžikem. Ta osoba musela stát ve skrytu tmavé chodby a pozorovat ho.

"Vítej bratře"! zakřičel příchozí kněz a ukázal v širokém úsměvu své zažloutlé a zkažené zuby. Natáhl ke knězi ruku na přivítanou. Kněz uchopil ruku a opětoval stisk. Na první dojem byla ruka jeho hostitele hrubá. Kněz se na něj zadíval hloubavým pohledem, z kterého šlo vyčíst, víc, než si přál.

Když si uvědomil současný správce kostela, že se na něj kněz zvláštně dívá, rychle ukončil sevření dlaní a uhnul pohledem. Otočil se a kráčel směrem do stavení, kde bydlel. Přes rameno prohodil ještě větu: "Ustáj koně a ubytuj se. Snídaně bude ráno v šest. Znáš to tady".

Kněz chvíli mlčky stál a dával si dohromady myšlenky. Něco se mu nezdálo. Jeho podvědomí bilo na poplach, ale on netušil proč. Znova se zahleděl na hrob. Alarm odezněl a vrátila se bolest. Vzal koně za uzdu a dovedl ho do stáje, kde klidně stál statný bělák. Uvázal ho vedle něj, přes rameno si přehodil svůj vak a odešel směrem ke schodišti vedoucím ke komnatě, kde dřív bydlíval. Doufal, že se nic nezměnilo. Po dnech v sedle a spánku na tvrdé zemi se těšil na trochu pohodlí v měkké posteli.

Když došel dlouhou úzkou chodbou ke dveřím, s jistými rozpaky dveře otevřel. Vše zůstalo tak, jak si pamatoval.

Malá komnata byla provoněna slámou z peřin. Úzké okno s vitráží zobrazující anděla pouštělo do místnosti jen tolik slunečního svitu, aby se dalo číst z knihy ležící na stole pod oknem. Kněz otřel rukou prach z koženého přebalu knihy a nalistoval stránky s texty učenců, které vždy rád studoval. Několik minut studoval text, když si povšiml, že z místnosti, kde dřív bydlela Lucie, vychází tlumené světlo. Někdo tam chodil se svíčkou. Přes vitráž však nebylo poznat kdo. Zavřel knihu a šel si lehnout. Krátce se pomodlil a s myšlenkami na dnešní podivné setkání se odebral do říše snů.

Vzbudil se v okamžiku, kdy mu někdo zabouchal na dveře. Rychle vyskočil z postele a nasadil na sebe svůj šedý hábit a otevřel dveře. U dveří stál kněz a v ruce držel tác s jídlem a pohár s vodou. "Prosím, po snídani vás očekávají na radnici", prohodil ostře kněz a snažil se vyhnout očnímu kontaktu. Rychle se otočil a zmizel stejně tak, jako se objevil.

Kněz za sebou zavřel dveře a usadil se ke stolu. Posnídal chléb s máslem. Chléb nebyl čerstvý a kůrka byla natolik tvrdá, že si ji musel namáčet do vody. Po několika soustech se rozhodl, že zbytek nechá pro kačeny, které, jak doufal, se budou prohánět po rybníku za vsí. Cestou na radnici se tam staví.

Bylo krásné slunné ráno. Ptáci prozpěvovali své veselé písničky nad hlavami poutníků. Kněz poklekl u hrobu Lucie a dlouho a tiše vzpomínal na ta krásná léta, kdy mu dělala služebnou. Nevšiml si, že ho z cesty vedoucí z kostela sledují lidé, kteří šli okolo do vesnice. Otřel slzy z očí, vstal a vyšel pěšinou směrem k rybníku. Na půli cesty k vesnici spatřil skupinu ozbrojenců, kteří se volným krokem šinuly směrem k němu. Napadlo ho, že je to hlídka, která má zajistit bezpečnost obce. Jak se mýlil!

Když byl od skupiny vojáků jen pár kroků, vojáci se rozestoupili přes celou šíři cesty a znemožnili mu průchod. Velitel skupiny, statný mladý muž, ošlehaný bitvami, udělal krok k němu a pronesl hrubým hlasem: "Máme rozkaz dopravit vás k výslechu na radnici, pojďte s námi"

Kněz nic nechápal, a než se stačil vzpamatovat, cítil pevný stisk na svých rukou, jak ho dva vojáci chytili za ruce a vedli ho pryč z vesnice směrem k místům, kde se v lesích na kopci tyčila mohutná hradba hradu.

Když spatřil velkou vstupní bránu s kamenným mostem a na nádvoří dav lidí v čele s vysokým pěkně oděným mužem, bylo mu jasné, že si ho nechal přivézt sám hradní pán.

Muž pod černým plnovousem pronesl na kněze, kterého vojáci donutily kleknout, pár zdvořilostních frází a uchopil jej za ruku, aby mu dal najevo, že mlže vstát. "Dovolte mi, bratře knězi, vysvětlit Vám, proč jsem byl nucen vás nechat tak rychle dopravit až ke mě. Včera v noci se nám stala nemilá věc, kterou nikdo z nás nedokáže pochopit. V jedné z našich cel byl ubytován alchymista, kterého jsme finančně podporovali v jeho bádání a hledání potřebných léků. O včerejší půlnoci se však v jeho laboratoři něco stalo. Vybavení laboratoře se rozbilo a alchymista zmizel." Vyprávěl dobře vymyšlenou báchorku hradní pán a vedl kněze po nádvoří k zadní části hradu, kde bylo několik sklepení. Když došli ke sklepení, ve které byla laboratoř, kněz si pomyslel, že je to evidentně vězení. Ani se ho nepokusily zakrýt.

Blížilo se odpoledne a slunce už bylo téměř na vrcholu své denní cesty. Stíny se zkracovaly a i přes obrovskou letní výheň bylo zde ve sklepeních hradu vlhko a chladno.

Kněz se rozhlížel po místnosti. Rozbité lahvičky s tekutinami různých barev. Převrácený stůl a pod hromadou nepořádku kniha. "Tady chybí stránka" řekl kněz, a ukázal na nevytržený zbytek listu.

"Já vím, ale radši mi řekněte, kam zmizel"! zakřičel rozčílením hradní pán.

Kněz se pousmál. Došlo mu, že pán ví o zmizení víc, než připouští. Snažil se rozluštit úryvky textu ze zbytku vytržené stránky.

Pán vešel do místnosti a kopal do poházených rozbitých baněk. Jednu nakopl tak, že z ní ukápla tekutina. Ta tekutina, kterou používal i alchymista...

Místností se rozlehl opět známý odér čpícího kouře a síry.

Ve dveřním oblouku se objevily dvě postavy.