České středověké kroniky

Písemné prameny, s jejichž pomocí se lze přiblížit poznání minulosti, zpravidla rozlišujeme na prameny úřední (diplomatické) a vyprávěcí (narativní). Tento text představí ve stručnosti české vyprávěcí prameny pozdního středověku. Nejznámějšími a patrně nejatraktivnějšími prameny tohoto druhu jsou kroniky - rozsáhlejší texty, které obsahují chronologicky řazené texty o historii, jíž autor často hodnotí a někdy i doplňuje o přepisy důležitých historických dokumentů. Pokud se jedná o pouhé popisné zaznamenávání událostí, nazývá se text letopis.
Zatímco některé z kronik jsou dochovány pouze v jediném exempláři, jiné známe v desítkách exemplářů a dokonce se nám dochovaly v různých jazykových mutacích. Jistě není žádným překvapením, že kronikáři této doby byli výrazně determinováni pohnutými události 15. a 16. století, zvláště pak dobou husitských válek. Autory kronik sledovaného období byli nejen univerzitní učenci, dvořané a osoby duchovního stavu, jako tomu bylo v předchozích dobách, ale též měšťané nebo válečníci z řad šlechty. Od toho se odvíjí také úroveň zpracování kronik i jejich jazyk. Zatímco Kronika husitského učence Vavřince z Březové je psaná perfektní latinou, je na jazykově vysoké úrovni a zachycuje různá politická a náboženská jednání i bitvy, kronika katolického rytíře Bartoška z Drahonic je psána poněkud stroze, špatnou latinou a navíc s ohledem na zájmy autora obsahuje převážně jen informace o vojenských aktivitách různých stran v království. Vedle kronik, letopisů a "hagiografických" textů (relace Petra z Mladoňovic) se nám v hojnější míře na sklonku objevují i další typy narativních pramenů, a to prameny autobiografického rázu a cestopisné. Z nich lze připomenout například Hodoporicon německého studenta Johanna Butzbacha, Naučení Albrechta Rendla z Oušavy, paměti rytíře Kryštofa z Týna z roku 1516, deníky panoše Jaroslava a Václava Šaška z Bířkova nebo cestopisy Martina Kabátníka a Jana Hasištejnského z Lobkovic.
Jednou z nejdetailnějších kronik, popisujících počátek husitských válek, je již zmiňovaná Kronika Vavřince z Březové. Její autor byl nižší šlechtic a narodil se kolem roku 1370. Studoval na Univerzitě Karlově a ještě před dokončením mistrovského studia získal zkušenosti s církevním úřadem. Mistrem svobodných umění se stal roku 1394. Zapsal se studiu na právnické fakultě, ale tato studia již patrně nedokončil. Církevní úřady často střídal, byl však poměrně dlouho farářem v Lounech. Na počátku 15. století se vzdal církevní kariéry a dostal se do služeb Václava IV. Jako mistr byl stále členem akademické obce a účastnil se např. roku 1411 Husova quodlibetu. Po vypuknutí husitských válek zůstával v Praze a zdá se, že měl roku 1427 podíl na vyhnání Zikmunda Korybutoviče z Prahy (dobový kritický popěvek o mistru Vavřincovi praví, že "umieť písmo přeložiti, z pravdy křivdu učiniti"). Někdy krátce poté se stal novoměstským písařem. Poslední spolehlivá zpráva o Vavřincovi pochází z roku 1437, kdy je jmenován mezi mistry svobodných umění Univerzity Karlovy v jedné z instrukcí českých poslů k basilejskému koncilu. Zda se poté stáhnul do ústraní nebo zemřel není jasné. Literární dílo Vavřince z Březové je poměrně bohaté. Je známo, že se věnoval překladům. Přeložil např. Snář Achmeta ben Sirina nebo ve středověku velmi populární cestopis Johna Mandevilla. Do doby působení dvoře krále Václava spadá vznik Vavřincovy Světové kroniky, kterou připsal královskému komorníkovi Janovi z Eisenberka. Text se dochoval v jediném rukopise, který je patrně Vavřincovým autografem, a končí rokem 678. Světová kronika patrně nebyla nikdy dokončena. Vavřincovi je rovněž přisuzováno autorství Písně o bitvě u Domažlic, oslavující slavné vítězství husitů. Jeho nejvýznamnějším dílem je však již zmiňovaná Kronika, které se od vydání Jaroslavem Gollem říká Kronika husitská. Kronika detailně zachycuje léta 1414 - 1421. Kronika se dochovala v mnoha exemplářích, které jsou v současné době uloženy po celém světě, a jsou znám známy její latinské i staročeské verze. Staročeský překlad vznikl na konci 15. století a nedosahuje kvality originálu. Vavřincova Kronika je považována za spolehlivý pramen, neboť její autor byl v mnoha případech svědkem událostí, které popisoval a vzhledem ke svému postavení měl informace z první ruky i o situaci v krajích, které byly od Prahy vzdálenější. Historikové a literární vědci oceňují literární úroveň Kroniky, která bývá považována za nejlepší českou pozdně středověkou kroniku. Kronika bohužel končí v půlce věty ("Et facto mane", nepřesně ve staročeském překladu jako "A to se stalo ráno"). Proč Vavřinec Kroniku nedokončil, nevíme. Kronika vyšla tiskem již v 18. století. První vědeckou edici vydal Höfler, kterého následovali J. Goll, A. Dolenský, F. Heřmanský.
Vedle Vavřince z Březové patří k nejvýznamnějším kronikářům doby husitských válek Bartošek z Drahonic. Jeho kronika je psána poměrně jednoduchou latinou a strohým stylem, což není s ohledem na to, že byl Bartošek vojákem z povolání nikterak překvapivé. Kronika se dochovala formou opisu z konce 15. století. Jelikož se kronika dochovala pouze v jediném exempláři, patrně nebyla ve své době příliš rozšířená a česká historiografie jí věnovala pozornost až v době Bohuslava Balbína, který byl majitelem jejího rukopisu. Kronika popisuje zejména válečné události z let 1419 až 1443 a obsahuje rovněž přídavky, které zachycují rozličné události z let 1310-1457. O samotném Bartoškovi mnoho nevíme. Jednalo se o příslušníka nižší šlechty, původem nejspíš z jižních Čech, který byl členem Zikmundovy posádky na Pražském hradě a po obsazení Hradu pražany se členem karlštejnské posádky. Zde již nejspíš aktivní vojenskou službu nejspíš nevykonával, neboť jej roku 1426 stihla oční choroba. Zemřel nejspíš roku 1443, kdy jeho kronika končí. Autorem přípisku byl patrně někdo jiný.
Nejvýznamnějším vyprávěcím pramenem českého pozdního středověku jsou tzv. Staré letopisy české. Jedná se o 35 rukopisů, které pokrývají české dějiny od sklonku 14. století až po počátečních let vlády krále Ferdinanda I. Pojmenování Staré letopisy české (původně Staří letopisové čeští) je moderní a pochází od Františka Palackého, který byl autorem první edice tohoto souboru pramenů. Palacký bohužel spojil dohromady rozličné verze Starých letopisů dohromady, aniž by rozlišil, z jakého rukopisu která pasáž pochází. Navzdory tomu je Palackého edice dodnes hojně využívána, neboť z celé řady rukopisných verzí byly moderně edičně pouze některé - latinská verze, označovaná jako Třeboňská kronika, rukopis křížovnický, rukopis vratislavský, tzv. texty nejstarší vrstvy a nejnověji "východočeská větev" starých letopisů a související texty. Rovněž existuje moderní přepis Palackého edice od autorské dvojice Porák - Kašpar. V případě Starých letopisů je nutné podotknout, že se nejedná o letopisy v pravém slova smyslu, ale spíše o kroniky. Autoři různých verzí rukopisu jsou sice anonymní, ale v minulosti se již mnozí historikové pokoušeli jejich autory nalézt, a to například v husitském hejtmanovi Matěji Loudovi z Chlumčan, královéhradeckém městském písaři Janu Krušinkovi, novoměstských písařích Vavřincovi z Březové, Prokopovi a Matoušovi z Chrudimě, sluhovi novoměstských pánů Janu Trubačovi i Václavu Korandovi mladšímu. Nejstarší podoba textu vznikla s největší pravděpodobností v prostředí husitské Prahy a zachycuje léta 1419-1432. Jedná se o text na stylisticky nízké úrovni. Mladší rukopisy jsou již psány živějším a obraznějším jazykem. Na Staré letopisy navázal svou Kronikou českou Václav Hájek z Libočan, který z jejich rozličných verzí opsal mnohé pasáže, oživil je svými (převážně smyšlenými) doplňky.
Je velmi pravděpodobné, že služebník krále Jiřího z Poděbrad Pavel Žídek psal kroniku o svém chlebodárci, ale tento text se nedochoval. Z průběhu 15. století se dochovalo ještě několik drobnějších kronik, z nichž můžeme jmenovat např. Kroniku rožmberskou, Kroniku starého kolegiáta pražského nebo Kroniku Univerzity pražské. Poslední jmenovaná je do určité míry koaličního charakteru a částečně vychází z Kroniky Vavřince z Březové. Zmiňme se ještě o několika dalších pramenech, které jsou sice označovány jako kroniky, ale budiž otázkou, zda jimi doopravdy jsou. Tzv. Kronika obsahující spor kněží táborských od Mikuláše Biskupce z Pelhřimova sestává ze tří knih a navzdory svému pojmenování je spíše náboženským traktátem a souborem pramenných textů k dějinám sporů mezi tábority a jejich odpůrci. Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, družiníku krále Václava IV. je oslavným textem o životě slavného husitského hejtmana, vyzdvihujícím jeho válečnické umění. Nejstarší známý rukopis tohoto textu pochází z 2. poloviny 15. století, ale text je patrně starší. Před nálezem tohoto rukopisu se mnozí historikové (včetně Josefa Pekaře) domnívali, že kronika pochází až z přelomu 15. a 16. století. Autor kroniky byl nejspíš východočeského původu, neboť lze uvažovat o jeho inspiraci hradeckou redakcí Starých letopisů, neboť autorovi jsou až podezřele dobře známy východočeské (zejména královéhradecké) reálie. Spíše než o text historický se však jedná o středověkou beletrii, která je zatížena mnoha chronologickými chybami. V souvislosti s českým pozdně středověkým kronikářstvím nelze opomenout Kronika českou od Enea Silvia Piccolominiho, který se později stal papežem a přijal jméno Pius II. Piccolomini byl italský humanista působící ve službách Fridricha III., díky čemuž se později stal biskupem a kardinálem. Jeho latinsky psaná kronika vznikla roku 1457 na základě jeho dřívějších setkání s Čechy a českým prostředním a autor jí dedikoval aragonskému králi Alfonsovi. Tato kronika zachycuje českou historii od mytických dob a až do doby jejího vzniku. Zejména pro starší období není ničím jiným než kompilátem plným chyb. Její hodnota spočívá v popisu doby husitské a poděbradské a vychází z autorovy vlastní zkušenosti, byť i zde se pustil do rozličných fabulací. Právě z této kroniky pochází známý mýtus o bubnu z Žižkovy kůže. Autograf Kroniky dochován není, existuje však mnoho rukopisů a tisků Kroniky, které jsou uloženy v rozličných knihovnách po celém světě. Z pozdního středověku je znám i staročeský překlad, který je jen o 12 let mladší než původní rukopis. Přestože původní Eneášova Kronika nespadá do okruhu českých pozdně středověkých kronik, její staročeské překlady již ano.
Zmiňme se ještě o několika kronikách jagellonského období. Na prvním místě je třeba jmenovat Kroniku Bartoše Písaře. Její autor byl staroměstským měšťanem a prošel Univerzitou Karlovou, kterou nejspíš nedostudoval. Společně s manželkou provozoval obchod s plátnem a vedle toho se věnoval i činnosti písaře, z čehož odvodil i své přízvisko. Roku 1520 se stal členem městské správy jako obecní starší. Po pražského převratu, iniciovaném Janem Paškem z Vratů, byl Bartoš jako příznivce luteránství z města vyhnán a vrátil se do něj až roku 1529. Nedlouho po svém návratu do Prahy sepsal Kroniku o pozdvižení jedněch proti druhým roku 1524, která je oceňována pro svou přesnost a spolehlivost. Kronika je dochována přinejmenším v patnácti exemplářích česky i latinsky. Poprvé ji vydal již K. J. Erben, znovu pak J. V. Šimák. Druhou významnou kronikou konečné fáze českého středověku je Kronika Jiřího Píseckého, absolventa Karlovy Univerzity. Kronika je poměrně krátká, kombinovaná s autorovou vlastní korespondencí, a zachycuje události z let 1518-1526. Specifickou kronikou jagellonského věku je tzv. Kronika loketská, jejíž originál je dnes uložen v sokolovském okresním archivu. Kronika byla vydána pouze jednou, a to L. Schlesingerem. Zaznamenává události ve městě Loket v letech 1471-1506, zvláště pak spory místních měšťanů s rodem Šliků, který tehdy Loket zástavně držel. Tyto spory pak vyústili v tzv. loketskou válkou, do níž se zapojili i loketští manové, karlovarští měšťané a různí šlechtici z celého království.