Důsledky bitvy u Hattínu

V arabské tradici podělení se o vodu se zajatcem znamenalo darovat mu život. Král Guy se napil a poté zbytek vody v poháru podal Renaudovi, který učinil totéž. Saladin poté hněvivě upozornil Guye, že voda byla nabídnuta jemu jako králi a nikoliv Renaudovi, proto se vůči Renaudovi Saladin necítil povinován svou velkorysostí. Následně Saladin opustil stan, aby věnoval pozornost svým vojákům. Když se později odpoledne opět vrátil do svého stanu, nechal si přivést Renauda a svým mečem ho osobně připravil o hlavu. Guy, který byl tomu přítomen, rituál s nápojem nepochopil, padl proto na kolena a třásl se, neboť předpokládal, že teď je na řadě on. Saladin králi pokynul, aby povstal a ujistil ho, že on popraven nebude.

Zajatci byli rozděleni na obyčejné vojáky, příslušníky rytířských řádů a barony. Řádoví rytíři také Saladinovu milost čekat nemohli, neboť Saladinovi bylo jasné, že tito elitní rytíři by proti němu bojovali znovu, pokud by byli propuštěni za výkupné. V pondělí, 6. července ráno, dostalo 230 zajatých řádových rytířů na výběr - konverzi k islámu nebo smrt. Pouze několik z nich zvolilo první možnost a zbytek byl postínán:

Jedním z popravených rytířů z řádu johanitů Nicasius Sicilský byl později jako mučedník svatořečen. Pěšáci byli popraveni nebo prodáni do otroctví, zatímco všichni zajatí Turkopolové byli, jako zrádci víry, postínáni do jednoho. Pravý kříž byl poté obrácen vzhůru nohama a s ostatními vznešenými zajatci eskortován do Damašku. Tam měli být tak dlouho, dokud nezaplatí výkupné. Žádná z bitev, kterou kdy křižáci v Levantě prohráli, neměla tak závažné důsledky jako tato. V jeruzalémském vojsku byly zastoupeny posádky téměř všech hradů a měst, vojsko bylo nyní zničené a Jeruzalémské království bylo bez ochrany. Saladin byl jen krok od jeho úplného zničení.

Ještě v neděli 5. července 1187, den po bitvě, Saladin odcestoval do šest mil vzdálené Tiberiady, a tady hraběnce Eschivě, která stále hájila městskou citadelu, navrhl podmínky kapitulace. Hraběnka směla i s rodinou, služebnictvem a majetkem odjet za Raimondem III. do Tripolisu. Sám Raimond později na zánět pohrudnice v roce 1187 zemřel. V polovině září roku 1187 měl již Saladin ve své moci Akkon, Nábulus, Jaffu, Toron, Sidon, Bejrút i Askalon, padly i hrady Krak de Moab, Belvoir nebo Krak de Montréal. Většina palestinských měst se vzdala bez boje či kladla jen minimální odpor. Přístav Tyros, kam se uchýlila většina zbylých jeruzalémských baronů a jejich armád a několikrát odolal Saladinově útoku, byl uhájen díky dobře načasovanému příjezdu italského dobrodruha Konráda z Montferratu. Samotné hlavní město Jeruzalém hájila královna Sibylla, patriarcha Heraklios a Balian z Ibelinu, který následně 2. října 1187 vydal město Saladinovi. Zprávu o katastrofální porážce u Hattínu přinesl do Evropy Joscius, arcibiskup z Tyru, a spolu s ním i mnoho poutníků a jiných uprchlíků. Papež Řehoř VIII. 29. října 1187 vydal bulu Audita tremendi, kterou vyhlásil třetí křížovou výpravu.[55] Křížové výpravy se, kromě jiných menších kontingentů, účastnily oddíly anglického krále Richarda Lví srdce, francouzského krále Filipa II. Augusta a římsko-německého císaře Friedricha Barbarossy. Angličané a Francouzi sice nedokázali dobýt Jeruzalém nazpět, ale zabránili úplnému zničení křižáckých držav, které se tak v Palestině udržely dalších sto let.