Jacques de Molay- další info

Jakub z Molay

Jakub z Molay (francouzsky Jacques Bernard de Molay, okolo 1243 - 18. března 1314) byl nižší francouzský šlechtic, který se stal posledním velmistrem templářského řádu po velmistru Thibaudu Gaudinovi.

Co víme o Jakubovi z Molay, posledním mistru templářského řádu, dvacátém třetím po jeho zakladateli v roce 1120 Hugovi z Payns? Ve skutečnosti velmi málo a o posledních dvou třetinách jeho života téměř nic. Templářský řád byl prvním rytířským řádem západního křesťanstva. Byl řádem, do kterého se vstupovalo pod přísahou, kde se žilo podle řehole, kde se sloužila mše a kde se odříkávaly hodinky. Avšak místo meditování a rozjímání nad božím dílem (opus Dei) jako v benediktinském a cisterciáckém řádu se zde vykonávalo vojenské povolání ve službách Boha a jeho církve. Výraz "rytíř Kristův" (miles Christi), který má dlouhou historii, nakonec zcela přilnul k tomuto novému způsobu náboženského života. Příčinou jeho vzniku byly křížové výpravy: ochrana poutníků na cestě do Jeruzaléma, osvobozeného od nevěřících, jak se v té době říkalo stoupencům muslimské víry, a vojenská obrana latinských států na Východě, založených během první křížové výpravy v letech 1098-1099, ospravedlnily vytvoření této nové instituce. Jelikož se zprvu usídlil v přilehlých budovách mešity Al-Aksá na hoře Moria (neboli na Chrámové hoře), začal si nový řád říkat "Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu". Získal milodary jak na Východě, tak i na Západě a napříč křesťanským světem mohl vytvořit síť komend, seskupených v bailiích a v provinciích, jež všechny podléhaly moci velmistra a řádových hodnostářů, sídlících nejprve v Jeruzalémě a později, po ztrátě Jeruzaléma ve 13. století, v Akkonu. Templáře napodobovaly jiné řády, a to na Východě (johanité, řád německých rytířů), ve Španělsku (calatravský řád, alcántarský řád, řád svatojakubských rytířů apod.) a v Pobaltí, kde se usadil řád německých rytířů a menší řády (řád mečových rytířů, livonský řád, řád dobřiňských rytířů apod.). Jakub z Molay, narozený kolem let 1245/1250, přijatý do řádu v roce 1265, se stal velmistrem v roce 1292. V té době byli Frankové neboli Latinci defi nitivně vyhnáni ze Svaté země: rok předtím (1291) padly Akkon a poslední křižácké pevnosti do rukou mamlúckých sultánů z Egypta a Sýrie. Velmistr Jakub z Molay vykonával svůj úřad na Kypru až do onoho osudného dne, kdy přijel do Francie na poradu s papežem a stal se, spolu se všemi bratry řádu, obětí francouzského krále Filipa Sličného. Templáře zatkli v roce 1307, řád zrušili v roce 1312 a Jakub z Molay zemřel na hranici 11. nebo 18. března 1314. O Jakubovi z Molay toho víme velmi málo. Avšak nějaké dokumenty existují a informace, i když často kusé, nepřesné a nepřímé, umožňují sestavit jeho životopis a nezůstat přitom jen u obecných konstatování. V období, kdy měl osud templářského řádu ve svých rukou, můžeme rozpoznat zřetelné obrysy jeho počínání. Daří se nám, aniž bychom se příliš odvolávali na prameny a činili velké závěry, rozpoznat vliv Jakuba z Molay na chování a na vedení templářského řádu za posledních dvacet let jeho existence. Dobové kroniky jako první nabízejí vylíčení událostí, jichž se templáři a jejich vůdci zúčastnili. Kronika Templáře z Tyru, jenž byl sekretářem velmistra Viléma z Beaujeu, i když sám templářem nebyl, je k poznání tohoto období dílem zcela zásadním. Později na ni navázal Amadi a po něm Florio Bustron, kteří k ní připojili několik drobností. Západní kroniky, od Viléma z Nangisu a jeho pokračování ve Francii, městské kroniky v Itálii nebo fl orentská kronika Giovanniho Villaniho, klášterní kroniky v Anglii či na území římsko-německé říše, jsou rovněž zdrojem cenných informací. K tomu se řadí úryvky z korespondence. Archiv Koruny aragonské v Barceloně je plný různých listů skýtajících nové údaje, k nimž je však třeba přistupovat opatrně, protože často pocházejí z druhé ruky. Mezi těmito dokumenty se nacházejí písemnosti Jakuba z Molay: dvě pojednání, jež velmistr sepsal na žádost papeže Klementa V. Jedno o křížové výpravě, druhé o plánech na sjednocení řádů, doplněné o malý balíček listů, napsaných latinsky a francouzsky. Jejich provizorní seznam uvádíme v příloze. Mimo to existují ne-li přímo odpovědi na listy od Jakuba z Molay, tak alespoň listy jemu adresované, které naše poznatky prohlubují. Tyto listy občas mívají osobní nádech, který je o to cennější, že se díky němu můžeme pokusit zachytit velmistrovu osobnost. Papežské archivy, přístupné z Registrů papežských listů, sestavených pod záštitou École française v Římě, taktéž obsahují mnoho informací, jež by bylo třeba doložit za pomoci originálu. Nakonec zbývají výslechy templářů ze soudních jednání: nejprve výslechy Jakuba z Molay (je jich pět) a zvláště pak všechny ty, v nichž je o něm zmínka či jež obsahují obvinění jeho osoby. Tyto zdroje jsou sice zásadní, ale práce s nimi je ošidná. Představte si, že bychom dějiny sestavovali výhradně z policejních zpráv, soudních spisů nebo z dokumentačních zdrojů, vytvořených pouze na základě vzpomínek. Proces s templáři však zahrnuje vše dohromady. Je to politicko-policejní machinace: věříme-li Vilémovi z Nogaretu, pak musíme věřit i prokurátorovi Vyšinskému a senátoru McCarthymu. Jsou to výslechy vedené katy a inkvizitory, pro něž existují jen viníci. Svědectví všech těch, které vyslýchali, ale představují naše největší bohatství: Kolik je činů, jež se zdají být pokřivené, nesprávně situované, nesprávně datované? Existuje v nich pravdivý základ, avšak jaký základ a jak pravdivý? Jak z této přebohaté studnice získat nesčetné střípky pravdy, jež obsahuje? Všichni historici, kteří se zajímali o historii templářského řádu s jeho tragickým koncem, si tento problém uvědomovali. Avšak přistupovali k němu (a já jsem tak činil též) zjednodušeně: Provinili se templáři, nebo neprovinili? A pokud ano, proces je důvěryhodný. Pokud ne, tak není. V současnosti mezi historiky převládá nový směr. Jde o to, zaměřit se na texty a vystihnout, v čem si protiřečí, v čem jsou nedostatečné, v čem se mýlí, ale také v čem mají pravdu. Rozpitvat šetření vedená proti templářům a ukázat i na nich rozličné zájmy a cíle: papež a jeho soudci (papežské komise) nepřistupují k otázce pochybení templářů stejným způsobem jako soudci krále a jejich spojenci z řad inkvizice. Jejich cíl není stejný: první chtějí napravit nešvary řádu, druzí chtějí zrušit řád kacířský, modloslužebný, nemorální, zbytečný, a co já vím, co ještě! Co se týče samotných templářů, ti si chtějí zachránit kůži! Za těchto podmínek by bylo velmi naivní slepě věřit jejich výpovědím. Avšak tyto výpovědi existují! Po přečtení knihy Barbary Fraleové Ultima battaglia dei Templari, vydané v roce 2001, která se mi dostala do rukou při práci na tomto spise, jsem se nakonec rozhodl přihlédnout ke všem těm dokumentům považovaným za podezřelé, protože se zakládají na vzpomínkách (a to na vzpomínkách trýznivých), na zprávách z doslechu a na tom, co se mezi lidmi povídá, na výpovědi toho, který viděl toho, co viděl toho, který ví, že... Proč zavrhovat svědectví tolika "pozorovatelů" (nazvěme jimi ony posly, příležitostné vyzvědače, zčásti či zcela anonymní dopisovatele, vyskytující se v Paříži a Poitiers), kteří jsou ve spojení s aragonským králem, s templáři či jinými bratry z jejich domovů a kteří poskytují informace, i když z jiných zdrojů neověřitelné, a nebrat za platnou minci výpověď templáře během soudního konání, taktéž neověřitelnou, jelikož jedinečnou? Říkám přihlédnout, což neznamená přijmout. Přinejmenším však mezi přihlédnutím a přijetím, resp. zavržením, bude mít své místo zkoumání výpovědi, ať už jakékoli. Čtenář snad pochopí, proč jsem se někdy uchýlil ke zdlouhavým odbočkám, než jsem se rozhodl. Nejhorší je, že jsem se možná někdy rozhodl špatně! Jakub z Molay mi to pravda neulehčil. Jsem mu vděčný za těch několik listů, povětšinou uchovaných v Barceloně, jež odhalují muže velmi odlišného od té slabošské postavy, která je nám obvykle představována. Po pár prvních a kratičkých výpovědích z počátku procesu však následně zvolil mlčení. Při čtení zápisů z vyslýchání templářů před papežskými komisaři v letech 1310-1311 nás napadne, i když není třeba brát je doslova, že Jakub z Molay nám toho mohl o svém řádu i o sobě samém sdělit mnohem více. Ne vše bychom mu sice mohli věřit, ale jaká škoda, že nezvolil správný způsob obrany. Jedna z největších překážek, na které jsem narazil při psaní této biografi e, spočívala v chronologii. I když je to pro čtenáře únavné, musel jsem své úvahy, místy zřejmě nezáživné, věnovat stanovení událostí a přiřadit k nim správné datum. Ne vždy se mi to podařilo. Ve většině listů, které Jakub z Molay napsal, chybí letopočet, a to samé platí o mnoha listech templářů, jež si vyměnili mezi sebou či s ostatními pisateli z Koruny aragonské. Přijatelné datum se mi podařilo odvodit nejčastěji z kontextu. Kolikrát však musely krásné úvahy ustoupit poté, co se u dokumentů, ze kterých vycházely, objevilo nové datum? Ať to zarputilí stoupenci dějin bez letopočtů (a brzy bez paměti!) vědí: bez hodnověrné chronologie stojí dějiny na vodě. Bez žáků či mistrů, bez kolegů a konferencí, bez setkání a výměn by tato kniha byla nedokonalá ještě víc. S radostí zde děkuji všem, kteří mi podnětem, informací či hledáním v archivních fondech laskavě předali to, co věděli: Pierre- -Vincent Claverie a Damien Carraz, Claude Mutafi an ve Francii, Frédérique Lachaud, Helen Nicholsonová v Anglii, Simonetta Cerriniová, Barbara Fraleová, Dominique Valerian, Yves Le Pogam v Římě, Philippe Josserand v Madridu, Alan Forey, jehož kniha o templářích Koruny aragonské pro mě byla velmi užitečná a poskytla mi mnoho informací čerpaných z pramenů, které tak dobře zná, z barcelonského archivu; moji přátelé Joan a Carmen Fuguetovi, kteří mi umožnili dvakrát pobýt v Barceloně a ulehčili mi přístup do Archivu Koruny aragonské, kde mě vždy mile přivítali, jak sekretář, tak personál i čtenáři (byla to Françoise Bériacová, jež pro mě rozluštila jeden z těch listů, od Jakuba z Molay nebo od někoho jiného, vybledlý, proděravělý, potřísněný, zkrátka nečitelný, a přesto tolik cenný).