Klášter smrti- 2. část

Studna

Hvězdy na nebi už dávno zahalily husté temné mraky, z kterých se řinul silný proud velkých kapek. Blesky čas od času osvítily okolí a stíny vzniklé z osvícených domů se zlověstně táhly po studených kamenných blocích, které tvořily nerovnou cestu vedoucí středem celé vesnice. Z věže malého kostelíka, který byl dominantou vsi, se rozezněl tlukot srdce těžkého zvonu. Silný vichr fučící směrem od kostela k nedalekému lesu pohltil tóny jdoucí ze zvonice tak, že nikoho v malých domcích s dvorky nevzbudil. Vprostřed vsi stála studna. Její dřevěná stříška byla děravá a klička mechanismu, který vytahoval vědro s vodou, byla oseta rzí. Vědro ležící 15 metrů hluboko těsně pod hladinou vody bylo uvázáno na silném laně a skrývalo děsivé tajemství. Silně pršelo a z polí obklopující většinu vsi se tvořila nevelká říčka bláta, která se valila z kopců. Hladina rybníku se vařila pod tíhou velkých kapek a hráz tvořená z popadaných stromů, haluzí a klestí bojovala s tím, aby se neprotrhla.

Mladý vysoký mnich, který odcházel ze zvonice, si z kapsy svého šedivého roucha vytáhl dlouhý klíč a velké dřevěné dveře s bouchnutím zavřel a zamkl. Na hlavu s promáčenými hnědými vlasy zastřiženými těsně pod krkem si nasadil kápi, která mu zakryla moudré hnědé oči zasazené do hubené elipsovité hlavy. Nad jeho nevýraznými nadočními oblouky se čepýřilo husté obočí, které bylo nad levým okem přerušeno jizvou směřující přes oko až do půlky tváře porostlé černým strništěm, které místy probarvily šediny. Sutana stažená v pase proplétaným provazem, mu končila těsně nad kotníky a odhalovala jednoduché dřevěné boty stažené k noze koženým páskem, které s jeho chůzí klapaly po dřevěných schodech. V mosazném stojanu, který si vzal ze stolku stojícího u dveří, hořela vysoká svíce, po které stékaly kapky roztaveného vosku. Plamen tančící ve větru, který se proháněl chodbami kostela, osvěcoval prostor před knězem a ukazoval mu pouze nevelký prostor, který se posouval krok od kroku směrem do míst, kde hubený kněz vyhlížel dveře své ložnice. Těšil se na teplou dřevěnou postel se slamníkem a několik hodin klidného spánku po náročném dni. Byla neděle a dlouhý den, který začal kázáním pro místní občany, se táhl díky několika nezvyklým událostem až do nočních hodin.

Malá světnička byla provoněná čerstvou slámou, kterou mu dala do peřin mladá hospodyně pomáhající mu se starat o chod kostela. Na stolku u úzkého okna s vitráží zobrazující anděla byla rozložena tlustá kniha v kožené vazbě lemované železným rámováním. Položil svíci na stolek vedle knihy a všiml si, že na dřevěném tácu má na parapetu u okna namazaný chleba s máslem a vedle něj pohár s vodou.

Lucie byla sto šedesát šest centimetrů vysoká sedm a dvacetiletá slečna se světlými po ramena dlouhými vlasy, která svou věčně dobrou náladou dělala vrásky ve tvářích místních prudérních obyvatel, kterým byla trnem v oku už od mládí. Byla sirotek od pěti let, kdy její rodiče byli roztrháni smečkou vlků, kteří v lese zaútočili na několik vesničanů jdoucích pro dřevo. Kněz sloužící v kostele se jí ujal, a když umřel a na jeho místo přišel nový mladý kněz, Lucie u něj zůstala dál.

S rostoucím věkem však její dětský vzhled mizl a z pod jejího oblečení čím dál tím víc vyvstávaly plné ženské rysy. Pevná velká ňadra, úzký pas a dlouhé nohy byly další velkou vodou na mlýn pro vesničany a vesničanky závidějící knězi její krásu byť ženské i muži záviděli z jiného důvodu.

Statkáři, farmáři, tesař, kovář i pan starosta záviděli knězi mladé pevné maso a dokonalou postavu, kterou by rádi viděli ve své posteli. Ženské, které z daleka neměli tak krásnou postavu a dokonalou pleť, záviděli Lucii pohledy svých chlapů, pro které ji nesnášely. Kněz, který bral Lucii jako mladší sestru, protože byl mezi nimi rozdíl pár let, nikdy nepomyslel na to, že by s Lucií zhřešil, se snažil svým ovečkám neustále promlouvat na kázání do duše, ale nebylo to moc účinné. Lidská závist, jeden z nejtěžších hříchů, se nedá je tak smazat z duší hříšníků.

Snědl chléb, vypil sklenici průzračné vody, opláchl se a poklekl s hlavou sklopenou k zemi a dlaněmi přiloženými u sebe k modlitbě nad velkým dřevěným křížem s umučeným Kristem. Kolem pásku měl omotaný růženec, na jehož konci visící železný kříž se s bouchnutím dotkl podlahy a opřel o jeho stehno. Z čela mu stékaly po tváři zbytky deště zachycené v jeho vlasech a přes zavřená víčka a tiše se pohybujícími rty šla vidět zbožnost a oddanost tohoto muže víře.

Když se očistil od svých bezvýznamně nicotných hříchů předchozího dne, povstal, povolil sutanu, která mu sjela ke kotníkům, a s fouknutím plamenu svíce se zavrtal pod peřinu. S rukama položenýma podél těla usnul hlubokým spánkem.

Pondělní ráno přineslo do vesnice po třech dnech vydatných dešťů konečně sluneční paprsky, které prohřívaly promáčenou půdu a způsobovaly paření lesa. Rolníci s vidlemi a motykami se loudavým krokem šinuly k polím, aby zkontrolovaly úrodu poničenou deštěm a silným větrem. Kovář bušil kladivem po do ruda rozpáleném kusu železa, který cinkal o kovadlinu a jeho ošklivá manželka rozdmýchávala v ohništi žhavé uhlíky, v kterých byly zasunuty další kusy železa, které její manžel zpracovával.

Rychtář, jehož největším poznávacím znamením bylo velké břicho, plešatá kulatá hlava a orlí nos se procházel se vzpřímenými zády po náměstí a zdravil občany. Z pod jeho placaté čepky zdobené třásněmi ze zlacených hrubých nití jeho kulaté modré oči těkaly po lidech a po studni. Jeho vycházková hůl zdobená stříbrnou koulí, která chladila jeho zpocenou dlaň, s každým jeho nevelkým krokem klepala železnou špicí o kameny. Jeho vznešená chůze mu dodávala pocit moci, který si zamiloval od prvního dne, kdy byl jmenován do své funkce.

Pradleny drhnoucí na břehu rybníka hromady prádla ve velkých proutěných koších si povídaly s úsměvy na rtech a na provazy uvázanými mezi stromy lemujícími břeh rybníku věšely mokré košile a kalhoty, plátna a ubrusy, šátky a zástěry.

Na dveře knězovi světnice něco zaklepal. Od prvních slunečních paprsků byl zabrán do čtení knihy položené na jeho stole a klepání ho vyrušilo z dumání nad obsahem textu. Do dveří vešla Lucie s rozpuštěnými vlasy a její jiskra v očích a bílé zuby ozářily celou tmavou místnost, do které se díky barevným sklům ve vitráži úzkého okna nedostávalo skoro žádné světlo. V rukou nesla ošatku se sýrem, chlebem a pohár čerstvého mléka před chvílí nadojeného v chlívku, ve kterém poskakoval pár koz.

Kněz poděkoval, usmál se a pohladil Lucii po vlasech.

Prosím, Lucie, tady máš seznam. Zajdi do vsi a udělej nákup. Řekl vlídně kněz a podal ji list popsaného papíru a několik mincí. Lucie se pousmála, uklonila tak, že jí její vlasy přepadly do tváře, otočila se a odcupitala ve svých jednoduchých střevících po schodech do přízemí kostelíka. Vzala do ruky proutěný košík a se svým rozverným krokem, který čas od času proměnila v běh a její zpěvavý hlas šel slyšet už z dálky až na náměstí, kde panoval čirý ruch. Cesta z kostela uběhla díky jeho vyvýšené poloze nad vsí poměrně rychle. Pár minut chůze střídané s poklusem nesebralo Lucii žádnou energii. Každého slušně zdravila a nakupovala věci ze seznamu. Nenávistných pohledů žen ani mlsných pohledů mužů a dvojsmyslných narážek si nevšímala. To některé pány přivádělo k šílenství a začali být hrubí.

Jeden ji plácl přes pevný zadeček a zachechtal se. Lucie se otočila. Její sukně se s rychlým otočením jejího těla přizvedla tak, že odhalila její nohy až nad kolena. V jejím obličeji zmizel bezstarostný úsměv a z očí jí šlehaly blesky. Rty, které před chvílí prozpěvovaly veselé písničky, byly vyšpulené ve vzteklém výrazu. Pěst její ruky vystřelila do tváře chechtajícího se brašnáře a způsobila náhlé ztichnutí veškerého povyku na náměstí. Všichni, co byly v okolí, se dívaly, co se bude dít, a propichovaly Lucii mnoucí si prsty na ruce, kterou před okamžikem udeřila do čelisti brašnáře, který upadl na zem a loktem se narazil o studnu. Vstal a z rozražených rtů mu tekla krev, odřený loket ho bolel a vrhl se na Lucii, kterou povalil na zem. Košík s nákupem dopadl na zem a rozletěl se po náměstí. Z rozbitých vajíček vytékal do spár mezi kameny žloutek, kedlubny s rajčaty se kutálely dolů ke starostovu domu a pod zády Lucie se rozdrtil a zavoněl česnek. Brašnář ji chytl pod krkem a začal s ní cloumat. Mlátil s ní o zem. Nemohla dýchat. Přihlížející dav začal křičet a Lucie se snažila svými drobnými pažemi útočníka přimět k tomu, aby ji nechal být. Když už měla pocit, že její duše opustí její tělo, uviděla nad hlavou prolétající zlatou kouli na černé zdobené holi, která udeřila brašnáře do čela tak silně, že přepadl na záda a o kameny si rozrazil hlavu.

Lucie se sápala na nohy a snažila se popadnout dech. Vedle ní stál kulatý mužík v elegantních čistých šatech a s placatým kloboukem, o kus plátna otíral zakrvácenou rukojeť své vycházkové hole a Zlostně se díval do tváří všem přihlížejícím.

S evidentním rozčílením s hlubokým hlasem pronesl na celou vesnici: Dokud budu rychtářem v naší vesnici já, nikomu tady nebudete beztrestně ubližovat. Tady se bude dodržovat zákon. Jestli to není někomu jasné, můžu mu to vysvětlit stejně, jako tamhle brašnářovi. Ukázal rozmáchlým gestem na muže ležícího vedle studny, kterému se dělala na čele obrovská boule. Polijte toho dobytka vodou, ještě s ním budu mít nějakou řeč, dodal a pousmál se na už klidněji dýchající Lucii. Děkuji vám, pane, řekla zdvořile a začala po zemi sbírat rozkutálenou zeleninu a otírala si pohmožděniny na krku.

Kovář, který celou dobu sledoval roztržku ze svého přístřešku, šel ke studni, aby nabral do džberu vodu a polil s ní rychtářem uspaného brašnáře. Začal namotávat lano. Dnes to šlo hůř než kdy jindy, ale jeho svalnaté tělo rozdíl skoro nepoznalo. Když vymotal kbelík s vodou až nahoru, zasekl pojistku na ozubeném kole, aby kbelík nesjel dolů, jak se pro něj bude naklánět a natáhl se přes hranu studny, aby přitáhl osvěžující tekutinu k sobě. Když se naklonil, zakřičel a splašeně udělal dva rychlé kroky zpět a upadl na zadek. Lidi přiběhli k okraji studny a hromadně vyjekli. Na provaze, kde měl být kýbl s vodou, visela za nohy přivázaná mrtvola muže.

Na náměstí se během chvilky sešla celá vesnice. Pradleny nechaly rozdělané prádlo na břehu rybníka, farmáři své motyky zahodily na zem a stejně tak, jako ostatní vesničané, kteří v době nálezu nebyli na náměstí, přiběhly rychle podívat se na zohavené tělo utopence, kterého mezitím vytáhl kovář na dlažbu a odvázal jeho nohy.

Nahé vybledlé tělo bylo pokryto nesčetnými modřinami a v trupu mělo několik bodných děr. Bylo nasáklé vodou tak, že z úst v malém proudu vytékal kal rozkládajících se vnitřností, krve a vody. Lidé v davu hlasitě mumlali a pronášeli mezi sebou nejrůznější teorie, kdo je onen muž ležící na slunečními paprsky prohřáté zemi.

Nad mrtvolou stál rychtář a vážným pohledem si ji prohlížel. Znetvořené hlavě dominovaly dva klacíky zabodnuté v očních důlcích, nevzhledně sestříhané vlasy dávaly naháči vzhled tuláka. Ústa otevřené v bolestné grimase ukazovala uříznutý jazyk a vykloubená ramena dávala postavě ještě hrůznější vzhled. Jeho namodralé konečky prstů ostře kontrastovaly s bledou vodou nasáklou kůží. Z mnoha důlků, kterými byla mrtvola poseta po celém těle, se vyléval hnis smíchaný s krví.

Zřejmě nějaký tulák, kterého zabil jeho druh. Místní lesy jsou jich plné. Pronesl starosta dívající se do očí vesničanů. Odvezte ho na hřbitov a pochovejte do neoznačeného hrobu. Otočil se a se samolibým výrazem kráčel do své kanceláře, aby sepsal protokol.

Stopy jedu

Mrtvola položená na provizorních nosítkách zhotovených z malých hranolů a starého plátna byla zakryta pláštěm z pytloviny, na kterém se tvořily červeno žluté skvrny, jak prosakoval hnis a krev z ran a umístěna ve stínu malé zídky obklopující místní hřbitov.

Kněz s Lucií mlčky přistoupily k místu posledního odpočinku nebožáka. Lucii se kolem krku barvily modřiny způsobené útokem brašnáře a její hrudník se pod nátlakem hrůz dnešního dne prudce vzdouval, jak zhluboka dýchala. Mladý kněz poklekl nosítka a rozevřel v rukou nesoucí bibli. Chystaje se k poslední modlitbě za nebožtíka se rozhodl podívat do očí smrti a odkryl jeho znetvořenou tvář. Trhlo v něm děsem a podíval se na Lucii. Už pochopil ten šok, který v ní byl, když celá udýchaná přiběhla s rozbitým košíkem k němu a snažila se mu koktavým zkroušeným hlasem vylíčit, co se stalo před pár okamžiky u studny. Upocený hrobník kopal mělký hrob, do kterého měl být na rozkaz rychtáře nebožtík vložen za stínem mocné jabloně, jejíž tmavě červené plody umocňovaly pochmurnou náladu místního hřbitova. Kněz k němu přišel a rozkázal mu klidným hlasem, aby prozatím zanechal své práce. Ten nechápavě odešel směrem k vesnici.

Lucie, pojď mi prosím pomoct, musíme nebožtíka donést do sklepení, kde je chlad, abych jej mohl podrobit zkoumání. Uchopil svými pevnými pažemi konec lehátka s odkrytou hlavou a pomalým krokem s Lucií, jež se pod tíhou muže prohýbaly kolena, směřoval po kluzkých kamenných schodech do tmavých zákoutí kostelíka, kde mrtvolu položily na velký dřevěný stůl, z kterého nakvap odklidil kněz staré haraburdí.

Co se děje pane, proč nebožtíka nenecháte pohřbít? Rychtář říkal, že tuláka nikdo hledat nebude, je zbytečné se o něj starat. Budou problémy. Řekla ustaraně Lucie a nebyla schopna odvrátit zrak od prázdné černé ústní dutiny.

No právě, rychtář říkal, ale dle mého úsudku se nejedná o tuláka. Musíme vypátrat, co a proč se stalo. Pojď na sluníčko, pronesl vlídně, uchopil Lucii za rameno a natočil ji směrem ke schodišti. Dnes jsi zažila hodně, měla by si dnes už odpočívat a dát si nervy dohromady.

Ještě nevyšli ani na malý dvůr, když si všimly několika rozhořčených vesničanů v čele s rychtářem, vedle kterého stál přikrčený hrobník.

Co to má znamenat? Řekl rozzlobeně rychtář a skupinka lidí z vesnice za jeho zády mu hlasitě přitakávala a bouřila se na mladého kněze.

Vážený pane rychtáři, není třeba nechat se cloumat hněvem, řekl klidně kněz s rukama propletenýma v prstech, které byly schovány v jeho dlouhých širokých rukávech sutany, ukázal směrem ke sklepení a pokračoval. Je třeba nebožtíka připravit na poslední odpočinek. Já to udělám. Je to má povinnost.

Houby povinnost, je to tulák. S těmi se nic takového nedělá. Už tak musíme z naší kasy zaplatit výkop hrobu, ne ještě upravovat jej.

A to je právě to, pane rychtáři. Muž, jehož tělo jste dnes našly, není žádný tulák. Je to vysoce postavený muž svatý muž. Řekl s důrazem na poslední slova kněz a jeho hlas se rozléhal ozvěnou mezi úzkými stěnami malého nádvoří jeho kostela. V davu to zašumělo. Jak jste na to prosím vás, velebný pane, přišel? Řekl arogantně rychtář a zasmál se. Pojďte se podívat, pokynul již volnou rukou kněz a bez toho, aniž by čekal na reakci, se otočil a šel po schodech do sklepení. Lucie vše pozorovala z okna své skromně vybavené cely umístěné v přízemí kostelíka přímo naproti vstupní bráně do dvorku. Seděla nahá na dřevěné stoličce a před zrcadlem si česala své zářivé vlasy a prozpěvovala si.

Kněz stál u hlavy mrtvého muže a odkryl plachtu, která ho zakrývala až po prsa, aby každý dobře ve světle plápolajících loučí viděl znovu znetvořený obličej. Tvrdíte, pane rychtáři, že tento chudák byl tulák a byl zavražděn tak nechutným způsobem v naší vesničce. Já vás přesvědčím o opaku. Jeho hlas se rozléhal po kamenných stěnách. Plameny loučí zavěšených ve stojanech na stěnách tvořily na stropech tančící obrazce stínů tísnících se lidí, kteří si mezi sebou povídali a šeptali si.

Podívejte se na jeho vlasy. Ukázal na hlavu kněz a pokračoval. Všimněte si, jak má čistě vyholený vrch své hlavy. A tady ty chuchvalce nenesou žádné známky nečistot, stejně tak, jako jeho tělo a předpokládám i nehty. Řekl zamyšleně a odkryl celou nahotu jeho těla, aby se podíval na nehty, které nenesly žádné známky špíny. U nohou také ne, přeběhl k nohám. Ty vlasy mu někdo buď před, nebo po smrti ořezal, aby ztížil jeho identifikaci. Tento muž rozhodně nebyl tulákem! Zakřičel tak, až se to rozléhalo celým kostelem.

A kdo to podle vás je ctihodný pane? Nikdo zdejší, nikomu nechybí, nechápu, že se v tom šťouráte a roznášíte neklid do naší vesnice! Řekl se zjevným opovržením brašnář, který měl omotané čelo pruhem látky, jež prosakovala krví.

Jenže to se pletete, pane brašnáři. Mimochodem, za váš dnešní výstup si naordinujte tři modlitby večer před spaním, dovolí-li vám vaše svědomí usnout. Vyholený vrch hlavy, schválně seřezané vlasy, tělo bez známek špíny a chybějící oděv je jednoznačným důkazem, že tento muž byl nějaký vysoce postavený kněz či opat. Řekl s pohledem upřeným na brašnáře, kterým dával najevo své opovržení vůči jeho dopolednímu chování k Lucii.

No a co, i kdyby to byl někdo takový, o čemž stejně není důkaz, nikomu nechybí a není to naše starost. Nechte to být a dejte pokoj naší vsi! Ozval se v davu stojící sedlák.

A než stačil něco dodat, skočil mu kněz do řeči a řekl s vážným tónem v hlase: Jenže to je omyl, toho člověka zavraždil někdo z vesnice. Kdyby to byl nějaký tulák, tak ho zabije v lese a nechá napospas, ale ten člověk byl zavražděn tady. A tady ho mohl zavraždit jen někdo z nás. Nebo několik z nás. Podíval se po dumajících lidech a začal zakrývat tělo.

Dobra, dobrá, vyšlo z úst rychtáře. Co máte v úmyslu?

Podrobím tělo zkoumání, abych se pokusil zjistit, jak umřel a co se mu stalo. Když vypátráme způsob smrti, možná se nám podaří odhalit i vraha a motiv. Asi byste měl poslat do města posla, aby byl s naším objevem obeznámen kníže a poslal to někoho vyšetřit.

Ne, nepřejeme si žádné problémy. Buď to vypátráte vy, nebo nikdo. Beztak nikomu nechybí a není třeba, aby se tady motal nějakej cizí čmuchal. Už tak se to lidem nebude líbit, ale ať je po vašem, pane. S úklonou a arogancí v hlase řekl rychtář a odešel i s přihlížejícím davem po cestě do vesnice.

Lucie, oděná v čistých šatech a nadýchanými čistými vlasy vešla do místnosti. V rukou držela hrnec s teplou polévkou a položila jej do rohu místnosti, kde byl položený malý dřevěný taburet. Kněz se s velkým zvětšovacím sklem nakláněl nad hrudí mrtvoly a pozoroval rány v jeho těle. Vedle vykloubeného pravého ramene měl položený kus pergamenu, do kterého si dělal poznámky husím brkem namáčeným v inkoustu, který si sám namíchal.

Děkuji Lucie, moc ti to sluší, co dělá krk, už je ti lépe? Usmál se na ni a přes velké zvětšovací sklo na ni vyskočily jeho čisté zuby. Přišel jste na něco, pane?

Ano, ale nech si to prosím zatím pro sebe. Nesmí se to nikdo dovědět. Ten muž byl evidentně vysoký církevní hodnostář. Kolem krku nosíval těžký řetěz, všimni si, jak má sedřenou kůži na zadní části krku. Zatímco Lucie si prohlížela tělo mrtvého muže, kněz pokračoval ve výkladu. Všimni si jeho prsteníčku. Otlak od velkého prstenu. Ten muž nosil prsten zjevně několik let a byl dobře živený. Kdyby nepřibíral na váze, prsten by se mu tak silně neobtiskl. A jeho hlava je sama o sobě největší důkaz toho, že to byl nějaký kněz. Ty jeho do očí bijící špatně ostříhané, nebo spíš ořezané vlasy způsobil jeho vrah, který chtěl zamaskovat co nejvíc jeho příslušnost k církvi. Zatímco vykládal své domněnky, Lucie svými prsty ohmatávala zbytky vlasů a přejížděla po dokonalé lysině na vrchu hlavy. Začala chápat knězova slova a obdivně jej pozorovala, když chodil zadumaně v malém kruhu po místnosti a hovořil.

A co ty rány na těle? Řekla obdivně Lucie a s napětím čekala na knězovu odpověď.

Ty rány, to je moc zajímavá věc. Podívej se na tuhle díru, přešel k Lucii, podal jí do ruky zvětšovací sklo a ukázal na jednu z ran zasazenou do srdce. Ty rány byly způsobeny až po jeho smrti. Kdyby byly způsobené za jeho života, v ranách by bylo plno krve, ale v době, kdy k ranám došlo, byl už po smrti a krev v žilách už nekolovala. Takže byl utopen? Ptala se Lucie zkoumající díry v těle.

Utopený? To už vůbec ne. Kdyby byl utopený, těžko by mu pak někdo dělal ty díry. Nezapomeň, že byl nalezený v studni a ne v nějakém rybníce, kde by se člověk dostal snadno. A zkus mu přimáčknout hruď. Pokynul Lucii a ta se na něj s odporem podívala. Neboj se, chci ti něco ukázat. Pronesl s úsměvem kněz a ušetřil její krásně čisté ruce a několikrát promáčkl hrudní koš mrtvoly. Všimni si, že v těle není žádná voda. Z toho vyplývá, že do vody byl taky hozen až po smrti, kdyby se topil, jeho plíce a žaludek by byly plné vody.

Tento muž, drahá Lucie, byl pravděpodobně otráven, řekl kněz dívající se do prázdných úst mrtvého muže.

Z čeho tak usuzujete, ctihodný pane? To je jednoduché. Vyloučily jsme utopení i smrt způsobenou násilím. Nikde není žádná rána, která by jevila známky smrtící rány. Na hlavě není nic neobvyklého, nepočítám-li ten kvalitní sestřih. A pokud není nikde nic vidět, musíme se soustředit na zcela zjevné věci.

Co máte na mysli? Třeba jeho namodralé konečky prstů. Uchopil dlaň a přes lupu pozoroval konečky prstů pravé ruky, jejíž prsty dostávaly jasné modrý nádech. Musím se podívat do knih, abych zjistil, co způsobuje modrání končetin. Ty využij své malířské umění a zkus co nejpřesněji nakreslit ty bodné rány, myslím, že rána je tak atypická, že nebude problém poznat vražednou zbraň, až ji najdeme.

Lucie zanechala prohlížení těla a odběhla k sobě do pokoje, aby si vzala potřebné věci a těšila se, jak svému oblíbenému knězi, bude pomáhat s vyšetřováním.