Klášter

Klášter (z německého Kloster z latinského claustrum, uzavřené místo, latinsky monasterium) je instituce a budova nebo komplex budov, které slouží jako dlouhodobý příbytek pro duchovní a pracovní činnosti mnichů (monachů), mnišek (jeptišek) či laiků, kde žijí společně jako komunita na rozdíl od osaměle žijících poustevníků (eremitů).

Nejčastěji se tak označují konventy západních církví, kde žijí řeholníci řidící se předpisy svého církevního řádu - řeholí. Pro pravoslavné kláštery se obvykle užívá slovo monastýr. Jako klášter se označují i obdobné instituce, například buddhistické kláštery.

Zpravidla jde o rozlehlejší areál určený pro život duchovního či náboženského společenství.

Český výraz klášter, podobně jako německé Kloster nebo polské klasztor, je odvozeno z latinského claustrum = uzavřené místo. Ze stejného latinského základu vychází také termín klauzura, kterým bývá označována uzavřená část kláštera, v některých případech - zejména u kontemplativní řádů - nepřístupná laickým osobám. I v souvislosti s některými v křesťanství (nemnišskými) řeholními řády je tedy přesné užívat pojem klášter, pokud jím nemíníme klauzuru, ale celý klášter. Významově příbuzný výraz konvent, kolej, či řeholní dům pak označuje spíše samotné osazenstvo kláštera (jezuitská kolej, premonstrátská kanonie, templářská komenda atd.). Pravoslavné kláštery se označují jako monastýry, významnější pak jako lávry.

Křesťanské řádové komunity utvářejí mniši, řeholnice, i jako u jezuitů aj. laické osoby, příp. osoby terciářů, nebo je to naopak, kdy jde o úplně volné zvlášť laické seskupení zvláště různých křesťanských církví jak je to v příp. Taizé, některé formy můžeme najít i u jiných náboženství. Obyvatelé kláštera v křesťanství nejsou tedy vždy ze stejného církevního řádu (např. benediktini, františkáni, cisterciáci, karmelitáni, vincentky, voršilky). Kromě křesťanských klášterů jsou známy také kláštery muslimské, nebo buddhistické či taoistické, mezi nimiž jsou kláštery různých jednotlivých škol a sekt. Kláštery se stávaly přirozenými středisky vzdělanosti, některé měly také vojenský význam, nebo i jiný (umělecký).

Obdobné instituce v některých náboženstvích bývají více zaměřeny jako školy a zpravidla jsou v českém jazyce označovány ne jako kláštery, ale původním termínem: např. medresy v islámu nebo hinduistické ašrámy.

Nauka o klášterech se nazývá monasteriologie.

Křesťanské mnišství se poprvé objevilo někdy na konci 3. století n. l. v Egyptě, Anatolii a Palestině. Mnozí křesťané se odebrali do pouště, aby tu následovali příklad Ježíše Krista a svatého Jana Křtitele, v jejichž konání spatřovali životní vzor a cestu k pokání. Někteří z nich do pouště uprchli před krutým pronásledováním ze strany císaře Decia. Zpočátku se k těmto společenstvím přidávali muži, ženy i celé rodiny. Postupem času se však tito první poustevníci zřekli pozemských radostí, manželství a majetku, aby v samotě a tichu otevřeli svou mysl Bohu. První organizovaná společenství těchto osob vznikla záhy a začaly se vytvářet první poustevnické kolonie, v nichž se usídlilo i několik stovek věřících, kteří žili osamoceně v chatrčích nebo jeskyních a setkávali se jen ke společné modlitbě. Tehdy nebyl jejich život ještě podřízen žádným pravidlům. Podstatou byla samota, odříkání, meditace, půst, modlitba a většinou nějaký druh sebetrýznění. Teprve dvojice svatých, sv. Augustin a sv. Basil, poskytla společenstvím mnichů jasný řád a regule. Nejuznávanějším a nejčastěji používaným souborem pravidel mnišského života se pak stala řehole svatého Benedikta, která byla vypracována někdy na přelomu 4. a 5. st. n. l. (schválena byla až roku 595). Uznání ze strany církve se ale všechna tato mnišská společenství dočkala až o několik století později, roku 787 na Druhém nikajském koncilu. V Evropě začaly první kláštery vznikat na přelomu 5. a 6. století, jejich počet začal prudce růst kolem roku 1000 n. l. a pak se neustále zvyšoval. V 9. století byl pro benediktinský řád jako detailní návrh vyhotoven ideální model kláštera sv. Havla, který představoval inspiraci při výstavbě pozdějších klášterních objektů. V případě mnišských řádů šlo o velké komplexy, které představovaly mimo jiné i všestranně samostatnou a soběstačnou hospodářskou jednotku a též hospodářské a kulturní centrum oblasti. Jejich hlava (opat) bývala někdy i biskupem. Jejich význam od 16. století podstatně klesal. Éra největšího rozmachu pravoslavných klášterů spadá do 14. a 15. století.

Klášterní život podléhal řeholi a víře. Řehole svatého Benedikta například obsahovala tři základní body, kolem nichž se měl odvíjet život v klášteře - modlitba, práce a milosrdenství. Převážná většina času byla věnována modlitbě. Ve zbývajícím čase se mniši věnovali práci - v počátcích se jednalo o práci manuální, ale ve středověku už převažovala práce duševní, tedy studium teologických spisů, studium antické filozofie a přepisování knih (do doby než vznikl knihtisk). Některé řehole pak obsahovaly i povinnost mnichů starat se o nemocné, staré a chudobné lidi. Všechny kláštery musely přijímat poutníky, potulné mnichy a pocestné a po určitou dobu se o ně starat. Součástí řehole byla i poslušnost, střídmost v jídle, zákaz vlastnit osobní majetek, povinnost dodržovat celibát, nosit mnišský oděv a často i slib mlčenlivosti. Křesťanský mnich trpěl zimou a vlhkostí své cely, střídmou stravou a někteří i tělesnými tresty, které provozovali sami na sobě, aby se potrestal za svou hříšnost. Nedodržení řehole se u jednotlivých mnichů trestalo nařízeným pokáním, uvězněním v cele a často i bičováním. Mniši z důvodu svého osobního růstu často dodržovali zákaz mluvení. Ubytování bylo zařízeno tak, že v některých klášterech měl každý mnich svou celu, v jiných byly cely společné. Mniši spali zcela oděni a ve stejném oblečení v jakém prožili den. Zdraví mniši se mohli koupat pouze třikrát do roka, před vánočními, velikonočními a svatodušními svátky. Holení nebylo v klášterech běžné, některé řády holení povolovaly a jiné přísně zakázaly.

Největší finanční příjmy získaly kláštery z darů věřících. Mnohé dary přicházely s přijímanými mnichy a chovanci z bohatých rodin. Jiné dary poskytovala šlechta, bohatí měšťané a sedláci v podobě závěti. Kláštery tak vlastnily pozemky, domy, statky a peníze. Hotovost získávala opatství také pronájmem svých mlýnů, domů a poskytováním tržního práva. Část financí přinášeli také poutníci. Na jejich podnikání tak s podezřením a závistí hleděla nejen církev, ale také šlechta a sedláci. Kláštery často bývaly pro mnohé poddané zdrojem zaměstnání a střechy nad hlavou. Touto levnou pracovní silou byli tzv. bratři laici. Zatímco středověcí mniši pocházeli většinou z bohatých a šlechtických rodin, tak bratři laici byli negramotní zemědělci. Byli pokládáni za mnichy, jelikož skládali mnišský slib, nosili mnišský oděv, ale žili odděleně od mnichů vzdělaných. Jejich hlavní povinností bývala většinou manuální práce, od úklidu po obdělávání pozemků. Kromě bratrů laiků obdělávali polnosti klášterů také poddaní, kteří žili na pozemcích patřících klášteru. Kláštery byly bohaté i chudé, ale všechny měly povinnost poskytovat pohostinnost poutníkům a mnichům z jiných klášterů. Kromě poskytování ubytování a jídla pocestným, odčerpávala část příjmů také výstavba a další zvelebování kláštera a jeho budov. Velkou část peněz utratil klášter za stravování svých mnichů a bratrů laiků (mohlo se jednat i o několik stovek osob). Největší zátěží pak byla návštěva vysokého církevního činitele, krále nebo jiného místního vládce. Do kláštera tak často přišel panovník se svou početnou družinou a mohl tu strávit i několik dnů. Tato vynucená pohostinnost představovala náhlou a nečekanou hospodářskou zátěž, která však byla občas vyvážena získáním nových privilegií. Pro velká opatství nebyla návštěva vysokých církevních činitelů nebo krále a jeho doprovodu až takovou katastrofou, ale pro méně bohaté a menší kláštery mohla být likvidační. Finanční situace klášterů se zhoršovala také v obdobích neúrody.

Jak moc a finanční síla mnoha evropských klášterů v raném středověku rostla, tak sílila v určitých kruzích i snaha o návrat k původním hodnotám mnišského života. Tedy k chudobě, odříkání, modlitbě, meditaci a pomoci bližním. Roku 1098 se tak skupina nespokojených mnichů z opatství Molesme rozhodla osamostatnit a usadili se v Cîteaux. Cílem tohoto kláštera bylo od počátku znovunastolení řehole svatého Benedikta a její důsledné dodržování. Mniši se tu jasně postavili do opozice k nejbohatšímu evropskému opatství v Cluny. Duchovní rozkvět kláštera v Cîteaux nastal po příchodu svatého Bernarda roku 1112. Tento řád - cisterciáci, chudobu v počátcích dodržoval, mniši odmítali obchodovat a udržovat styky s okolním světem. Zřekli se vlastnictví kostelů a odmítali přijímat finanční částky. Řád ale zaznamenal obrovský růst a kolem roku 1500 již existovalo více než 600 mužských cisterciáckých opatství a 650 ženských opatství po celé Evropě. I tento řád se nakonec neubránil přijímání darů, hromadění majetku a využívání levné pracovní síly bratrů laiků. Odklon některých řádů od původních idejí mnišského života vedl ke vzniku řádů žebravých (např. Františkáni). Zakladatelé a členové žebravých řádů pociťovali rozhořčení především nad tím, jak se benediktini a cisterciáci částečně vzdali původních myšlenek na skromný život v modlitbách a v následování příkladu Ježíše Krista, a místo toho stále více zasahovali, finančně i mocensky, do politických otázek středověké Evropy. Mniši žebravých řádů byli naproti tomu nuceni zříci se veškerého majetku (tedy i řádového) a nesměli se dotknout peněz. Neměli klášter ani jiný příbytek a během svých cest spávali ve stodolách a na sýpkách. Vykonávali příležitostné práce a přijímali almužnu. Františkáni mohli kázat a udělovat svátosti, ale problém byl v tom, jak tuto činnost provádět a přitom nevlastnit kostel. Papež Řehoř IX. tak roku 1230 řeholi řádu přehodnotil a dovolil tak žebravým řádům vlastnit alespoň potřebný majetek.