Klášter smrti- 4. část

Spálené maso

Lucie sledovala černé linky na drobném kousku kůže a snažila si v hlavě poskládat obrázek, který měly znázorňovat. Na kus pergamenu kreslila čáry a kněz sedící ne druhé straně stolu studoval sádrový odlitek a přemýšlel, kdo něco takového mohl mít.

Ticho jídelny protnul náhle Lucčin horlivý hlas. Myslím, že to není obrazec, ale nápis.

Kněz vyskočil a rychle běžel k ní. Podíval se na čáry, které byly na pergamenu a ztuhl. Nevěřícně si vzal pergamen do ruky, a sedl si s těžkým žuchnutím na tvrdou dřevěnou židli, až ho zabolela kostrč. Lucka ho sledovala a rukou si dávala bokem pramínek vlasů, který ji spadl do obličeje. Začínám tušit, kdo byl ten muž Lucie, a jestli to tak je, naše vesnice je ve velkém nebezpečí. Říkal s temnotou v hlase kněz směrem k nechápavě hledící Lucii. Máš pravdu, jedná se o nápis. Tu značku už jsem kdysi viděl. Je to latinský text psaný tak, aby dával tvar kříže. Vzal brk, namočil jej do inkoustu a k čarám a písmenům, které namalovala Lucie na kůži, dopsal zbytek znaků. Na pergamenu se rázem objevila silueta kříže tvořená písmeny. Lucie nahlas četla latinská slova: Congregatio Romanae et universalis Inquisitionis

Co to znamená? Zeptala se s údivem na kněze. Ten se napil vody ze džbánu a polkl. V místnosti bylo pár vteřin ticha, než knězův pevný hlas pronesl překlad latinského textu.

Po kamenné dlažbě náměstíčka se rozléhal klapot železného kování vycházkové hole a její majitel drobnými krůčky směřoval ke kovárně, kde na něj čekal její majitel. Ve výhni praskaly žhavé uhlíky a kovář sledoval skrz okno muže, který pod rouškou tmy přecházel k němu. Těšil se, že konečně bude mít peníze, aby se mohl odstěhovat do města a začít nový pořádný život. Tady na vesnici neměl nic, co by ho drželo a nenáviděl to tady. Na dveře svou holí zaklepal muž a kovář otevřel.

Vím o tom, že jste ho zabil vy, pane! Spustil hned bez varování kovář na svého hosta. Poznal jsem z odlitku, který v ráně udělal kněz, čím byly ty díry v těle provedeny. Jen nechápu, čím si to ten muž zasloužil. Ale každopádně bych vás chtěl ujistit, že umím mlčet jako hrob. Doufám, že se dohodneme.

Ale to víte, že ano, drahý příteli, řekl vlezle muž a malými krůčky si procházel kovářovu dílnu a blížil se k němu. Mám pro vás nabídku, která se neodmítá. A věřím, že budete mlčet jako hrob. Vaše práce si zaslouží obdiv. Musím říct, že ten bodák je úžasná věc. Obcházel kolem ohniště a silný žár ho ohříval na obličeji. Cvakl pojistku a vytáhl bodec z hůlky, aby si ji pořádně prohlédl. Byl jsem překvapen, když jste mi nechal ten vzkaz, ale naprosto vás chápu. Taky bych nejradši zmizel z této díry někam, kde je život, ale není to pro mě bezpečné.

Kovář poslouchal a usmíval se samolibě na hůlku, kterou před lety na zakázku vyráběl. V myšlenkách se viděl, jak za získané peníze začne nový život ve městě. Těšil se, jak udá za úplatu onoho muže, který mu hodlá zaplatit za mlčení a získá tak dvojnásobnou odměnu. Jednou od něj a jednou od rychtáře ve městě.

Muž zastrčil bodák do hůlky a pokračoval v klidném tónu svůj monolog. Z kapsy své košile vytáhl kožený měšec a hodil je na zem k nohám kováře. Cinkot zlatých mincí probral kováře ze snění. Otočil se po směru dopadu jeho vstupenky k novému životu, sklonil se a natáhl se po měšci.

V ten moment, kdy se otočil zády ke svému hostu a zohnul se pro mince, vzduchem zasvištěl zvuk rychle se pohybující hole a kulatá rukojeť kováři prorazila lebku. Kovář těžce dopadl na zem a z hlavy mu tekla krev. Párkrát zachroptěl, zatřepal v posledním záchvatu života tělem a přestal projevovat známky života.

Tak ty sis myslel, že mě můžeš beztrestně vydírat? Mě? Tady máš svůj nový život! Zaklel chraplavě muž a otřel krev ze zlaté rukojeti své hole.

Slunce vyšlo brzy ráno a Lucie chystala snídani. Z okna kuchyně pozorovala hrobníka, který dodělával hrob pro mrtvého muže. Byla ráda, že mrtvola zmizí z jejich sklepa a že konečně nebude muset čuchat ten smrad z rozkládajícího se těla. Pekla žitný chléb a vůně z pece se rozlévala celým kostelem, kde se úspěšně bila s vůní jdoucí ze sklepení.

Kněz ponořený v modlitbách cítil vůni z kuchyně. Měl rád teplý Luciin chléb. Uměla si s těstem vyhrát tak, že jeho chuť byla neopakovatelná. Křupavá, ale nepřipálená kůrka měla dokonalou hnědou barvu a střídka se dokázala i několik dní po upečení krásně rozplývat na jazyku. Celou noc nespal. Přemýšlel nad tím, proč někdo zavraždil inkvizitora a ještě ho hloupě přivázal na místo, kde bude nalezen. Nedokázal si to ale vysvětlit. Stejně tak ani fakt, kde se tady inkvizitor vzal.

Lucie zaklepala na jeho dveře a tiše pozdravila, když vstoupila. Tvář měla od mouky, a když mu na stolek položila talíř s ještě teplými krajíci namazanými máslem, usmála se a vědoma si svého nevšedního zdobení na obličeji, si jej otřela do zástěry. Smím zůstat pane? Zeptala se bojácně, jak kdyby čekala od kněze výprask.

Ale jistě. Posaď se a pověz mi, co tě trápí.

Usadila se a kněz nalil do dvou pohárků víno a nabídl ji krajíc chleba. Vzala si víno i chléb a společně posnídaly.

U snídaně Lucie předložila několik svých domněnek o muži tlejícím na stole ve sklepě. Kněz většinu z nich dokázal logickými argumenty vyvrátit, ale jeden důležitý postřeh kněz musel Lucii uznat. Atypický tvar ran i odlitek udělaný z ran svědčil o nějaké zvláštní zbrani. Zbraň musela být vyrobena zručným řemeslníkem. Jakmile bude muž ležící dole ve sklepení pohřben, půjdeme navštívit kováře. Včera jsem nabyl dojmu, že věděl víc, než byl ochoten říct. Musíme na něj nějak zatlačit a zjistit, zda ví o tom bodáku víc, než nám připustil. Řekl vážně kněz hledící do očí své chráněnky a otřel si koutky úst hadrem namočeným v kádi s vodou. Poděkoval Lucii za užitečnou debatu a skvělou snídani a poprosil ji, aby připravila tělo k poslednímu pomazání a cestě k Pánu.

Když slunce vyšlo do svého nejvyššího bodu, hrobník a dva muži z vesnice uložily tělo do hrobu. Starosta stál znechuceně společně s brašnářem pod stínem stromu a otíral si pot z čela, když kněz pronášel latinské fráze z písma svatého. Lucie, pozorně pozorovala brašnáře, který ji málem zabil na náměstí a musela se poškrábat na zmodralém krku, kde šly vidět brašnářovi prsty. Vzpomínka na brašnářovo náhlé bezvědomí a pohled na jeho bouli jí vykouzlila úsměv na rtech. Pohrdavě na něj hleděla a smála se mu.

Kněz pronášel závěrečná slova modlitby- Réquiem aetérnam dona ei, Dómine. A když dopověděl poslední slovo, pár přihlížejících dodalo Et lux perpétua lúceat ei. A světlo věčné ať mu svítí, řekla pro sebe Lucie. Nesnášela latinu, protože ji považovala za jazyk zvrhlíků z Vatikánu. Byť to bylo proti všem konvencím, kněz ji při její výuce seznamoval i s temnou stránkou církve a její problémy v nejvyšších patrech. Věděl, že tvrdit o papeži a dalších církevních hodnostářích věci o sodomii, intrikách a vraždách, by znamenalo okamžitou exkomunikaci a cestu na hranici. Ale byl si jist, že Lucie jeho vyprávění nikomu nepoví. Lucie byla za jeho otevřenost, čistotu a upřímnost vděčná. Nepoznala v životě nikoho, kdo by byl tak upřímný, vzdělaný a čestný. Byla do něj zamilovaná.

Když byl hrob zaházen, Lucie na něj položila čerstvě natrhané květiny, pro které běžela na louku k lesu. Kněz půdu pokropil svěcenou vodou a společně se vydaly na cestu ke kováři.

Cesta po kamenné rozpálené dlažbě byla pro Lucii očistcem, neboť šla bosky a musela poskakovat jak postřelená laň, aby si dlouhým dotekem chodidel o kámen nepopálila chodidla. Smála se a s každým výskokem její ňadra málem vyskočila z nedobře utažené košilky. Ženské na náměstí opět dávali najevo svůj odpor k mladé slečně, ale když je svým pohledem zpražil kněz, sklopily zraky a pod tíhou svých hříchů se červenaly.

Lucie zabouchala na vrata kovárny a čekala ve stínu domu, až dojde i volným krokem jdoucí mladý kněz.

Nikdo neotvíral. Zabouchala na dveře ještě jednou, ale opět se nic nestalo. Kněz opatrně zatlačil na kliku dveří a ty se otevřeli. Zůstaň tady Lucie. Důrazně řekl přesně v okamžiku, kdy se mladá dáma snažila vtlačit rychle mezi dveře a jeho tělo.

Kněz vešel do temné místnosti plné pachu kovárny a rozhlížel se. Mžoural očima a hledal cokoliv podivného. Nic nenašel. Když otočil své tělo směrem k výhni, uviděl to. Kovářovo tělo klečelo opřené o hranu ohniště a jeho hlava byla skryta pod hromadou rudých uhlíků.

Další strašná vražda.

Nákres

Během chvilky bylo náměstíčko plné senzacechtivých naříkajících a s rukama přiloženýma dlaněmi k sobě nahlas se modlících vesničanů, kteří prosili Boha za odpuštění hříchů. Věřili, že sled událostí posledních dní je dílo Boha, který trestá vesnici za hříchy jejich obyvatel.

To ty můžeš za tohle všechno, co se teď děje. Jsi čarodějnice! Napadla jedna bezzubá stařena Lucii, která po boku kněze kráčela směrem ke kostelu společně s hrobníkem a jeho kumpány, kteří nesli na dřevěných nosítkách mrtvolu kováře.

Zanechte těch urážek! Zvolal zostra kněz a jeho hlas se roznesl nad celou vesnicí. Duše této dámy je daleko čistší jak duše většiny z vás! Ostrým zrakem sledoval výrazy ve tvářích přihlížejících lidí. Brašnář se pochechtával a rychtář stojící vedle něho ho špičkou své hole píchl do nohy, aby se uklidnil.

Zavládlo ticho. Nikdo nechtěl kněze ještě víc rozezlít a babka, která způsobila ten nezvyklý výbuch emocí, které nyní cloumaly knězem, se se sklopenou hlavou dívala na díry ve své otrhané zástěře. Z davu vystoupil rychtář. Levou dlaní, kterou měl ovázanou hadrem, si setřel z čela pot odpoledního ostrého slunce a svým pronikavým pohledem světle modrých očí propichoval každého stojícího vesničana. Podíval se na Lucii, na kněze a zpět na dav lidí. Stejně hřmotným hlasem, jaký před chvílí použil na obranu Lucie kněz, začal hovořit a svá slova doplňoval o rozmáchlá gesta svých rukou tak, že mu zpod košile málem vyskočil řetízek s přívěskem.

Přátelé, prosím o trochu soudnosti. Není přece jisté, zda kovář nezemřel náhodou a pořád jsem přesvědčen o tom, že onen utopenec byl obětí nešťastného tuláka.

Kněz chtěl něco říci, ale rychtář ho zdviženou rukou zadržel a pokračoval ve svém monologu.

Je taky možné, že ty dvě události nemají spolu nic společného. A já jako nejvyšší autorita naší vesnice vám slibuji, že to prošetřím. Není třeba podléhat panice a hned přicházet s nařčením o čarodějnictví! Vždyť Věc, podle mých informací, může být daleko prostší a odpudivější, než se na první pohled může zdát.

Na poslední slovo dal nebývalý důraz a svůj zrak pevně opřel do zraku kněze čekajícího na to, co se z rychtářova proslovu vyvine.

Je docela možné, že jediný důvod, proč náš kněz chtěl ohledat tělo mrtvého, je studování tělesných údů a neřestná manipulace s tělem! Zahrozil zdviženou holí k modré obloze poseté jemnými bílými mráčky a chtěl pokračovat, jenže ho přehlušil dav jásající a podporující jeho slova. Krásně vlil vodu na mlýn všem, co nesnáší Lucii a hodlal v tom pokračovat. To ho však zadržel kněz a začal se bránit.

Vaše slova jsou příliš útočná rychtáři. Oba víme, že jsou naprosto nepodložená. Ale máte pravdu. De omnibus dubitandum est pravil už Aristoteles. O všem je třeba pochybovat. Ovšem předložím vám teď důkaz, že utopenec byl zavražděn. Byl otráven! Pravil kněz a přidržel Lucii, která se chystala rozeběhnout k rychtáři a pravděpodobně se s ním pobít.

Otráven? Vy si z nás děláte blázny, pane! Vždyť každý viděl, že ten člověk byl ubodán k smrti!

To ne. Byl ubodán, ale až po své smrti. Jeho namodralé prsty a tmavá ústa mě dávají jasný důkaz toho, že byl otráven jedem, který je znám jako strychnin! Tento jed se vyskytuje v semenech rostliny stryhnos nux vomica. Pro nás známé pod názvem kulčiba dávivá. Příznaky potvrzují všechny mé tvrzení. Ten muž ve studni byl otráven a následně pobodán. A to z toho důvodu, aby byl znetvořen a zničen jeho hrudník, kde měl vytetován znak Římské inkvizice. Ten muž byl inkvizitor!

Kněz dokončil větu a dal lidem čas na vstřebání jeho vět.

TO je absurdní. Proč by někdo ohrozil celou vesnici a vraždil inkvizitora, a co by tady dělal inkvizitor? Vždyť ho nikdo neviděl přicházet! Ozval se z davu brašnář.

Rychtář s několika vesničany mlčky přihlížel, jak se s tím kněz popere, ale Lucie vtrhla do diskuze.

To ještě nevíme, ale pravdu odhalíme. A jsem přesvědčená, že vrah obou mužů stojí mezi vámi. A nataženou rukou ukázala na hlouček lidí na náměstí.

Rychtář se pustil opět do útočení. Svým rozzuřeným tónem si vynucoval pozornost lidí.

Dovolil jsem vám prozkoumat tělo mrtvého, ale nevím, co chcete dělat s tělem kováře. Je víc než jasné, že spadl do ohně sám. Nikde nejsou známky boje! Zakazuji vám cokoliv s tělem provádět. Na své choutky máte dobrou hospodyni, jak jsem slyšel. Rychtář dopověděl poslední slova tak vlezlým a odpudivým tónem, že vesničanům naskočila až husí kůže. Věděl, že je to lež, ale potřeboval kněze nějak před vesničany zdiskreditovat.

Určitě pro vás nebylo snadné odolávat mladé ženě v rozpuku. Nikdo vás neodsuzuje, ale nepřednášejte nám tady o morálce a přestaňte pátrat po něčem, co není! Dodal útočně a lidé začali provolávat kletby na Lucii a vyhrožovaly jí upálením.

Pokud já jsem někdy zhřešil s Lucií, ať se propadnu do nejhlubších pater pekla! JE to lež, rychtáři a z moci mého úřadu jsem povinen tělo uchovat a připravit k uložení do země! Nemůžete mi zabránit v tom, abych jej odvezl do kostela. A každý rozumný člověk v této vsi mi nebude bránit v tom, abych pátral po vrahovi. To může dělat jen ten, kdo je vrah, nebo vraha kryje. Dodal klidným tónem a poprosil hrobníka, aby tělo dopravil na místo do sklepení.

Půjdu se podívat ještě do kovárny a propátrám to tam.

Není důvod. Zakazuji vám to! Kovářova smrt je nehoda, zakopl a spadl do ohniště. To se stává.

Dav zašuměl a zvolal něco ve smyslu, že do kovárny má kněz zákaz vstupu.

Vážení obyvatelé naši vesnice. Vážený pane rychtáři. Nechtěl jsem dělat zbytečnou paniku, ale kdyby byl kovář obětí nešťastné náhody, těžko by měl hlavu zasypanou popelem. Někdo mu do toho ohniště pomohl a celou hlavu mu zasypal uhlím. Toto je nezvratný důkaz o tom, že tady řádí vrah! Takže mě nechte jít pátrat, když vy to nechcete.

V davu se rozběhla živá diskuze. Někteří začaly chápat obavu v hlase mladého kněze a přikláněly se na jeho stranu.

Dobrá, dobrá. Jak pravíte. Je možné, že se tady někdo snaží nahánět strach. Ale zakazuji vám vyvíjet jakoukoliv činnost spojenou s pátráním. To je pouze v moci mého úřadu. Zítra si prohlédnu kovárnu a začnu pátrat po možných příčinách smrti těch dvou. Pronesl rychtář, otřel si dlaní své upocené čelo a jak prudce vzteky uchopil kulatou rukojeť své hole, obroučka jeho prstenu zacinkala. Dav se rozešel a Lucie kráčela s knězem do kostela.

U večeře se Lucie pustila do debaty s knězem. Dlouho jí vysvětloval, že nemlže prozkoumat kovárnu, když má zákaz od rychtáře. Vysvětlil Lucii, že může být ráda, že oba dva neskončily po tom nařčení ze smilstva v žaláři a ráno se neprobouzely v plamenech. Lucie byla naštvaná na rychtáře za jeho lži, ale v hloubi srdce věděla, že by si přála, aby jí kněz projevil nějaký cit. Milovala ho.

Jdi spát milá, já půjdu na chvíli do sklepení a ještě se podívám na kovářovo tělo. Vrah se určitě snažil zničit nějakou stopu, jinak si neumím vysvětlit zvrácenost toho, proč by jeho hlavu usmažil. Políbil ji na vlasy a na čelo udělal křížek. Vzal ze stolu svícen s hořící svíčkou a šel probdít noc nad tělem mrtvého kováře. Noc byla studená a sílící vítr byl předzvěstí letní bouřky. Některé hvězdy už zakrývaly těžké mraky a z lesa se ozývalo vytí vlků. Kněz opatrně čistil vlažnou vodou spálenou hlavu a snažil se najít náznak čehokoliv, co by bylo neobvyklé. Seškvařené kovářovy vlasy odporně páchly a kněz, který byl zvyklý na ledacos, měl co dělat, aby udržel večeři v žaludku. Vypálené oční důlky uchovávaly zbytky tkáně a z nosu nezbylo téměř nic. Kovářova ústa byla plná zubů, které šly vidět, aniž by otevíral ústa. Maso na tvářích a horní ret úplně chyběl a zbytek částí až do půle krku byl k nepoznání.

Lucie čekala do půlnoci ve své světnici. Venku poprchávalo a ona se nemohla smířit s tím, že rychtář zakázal jejímu knězi v prohledání kovárny. I když si nebyla jistá, že by se dalo najít něco, co by podpořilo knězovu teorii o vraždě, nebo nějak pomohlo dopadnout vraha, byla už od odchodu na večeři rozhodnuta, že se do kovárny stůj co stůj vypraví. Opatrně prošla po chodbě. Cestou minula schody vedoucí do sklepení, ze kterého slyšela zvuky, které vydával kněz zkoumající mrtvolu. Aby nemusela otevírat vrzající bránu, prošla kolem hřbitova dírou v plotě. Přeskočila potůček zásobující místní rybníček a pokradmu se pod rouškou tmy vydala ke kovárně, kde chtěla pátrat, dokud si nebude jistá, že není co hledat, nebo dokud- a v to doufala, nenajde něco, co pomůže v pátrání.

Vítr zesílil a déšť byl intenzivnější. Muž seděl na dřevěné židli u okna svého domu a zálibně si v nepatrném světle hvězd prohlížel krásný zlatý prsten. Popálené prsty a dlaň si namazal hojivou mastí a proklínal svoji hloupost, když v záchvatu zuřivosti včera v noci chytl do rukou rozžhavenou lopatku, aby nabral žhavé uhlíky a zasypal hlavu své oběti. Byl doma sám. Kolem krku pověšený zlatý kříž s rubínem se mu opíral o tukem vycpané břicho. Ukájel se svou samolibostí a spřádal plány, jak odstavit kněze. Za oknem se zablýskalo a ohlušující hrom dal najevo blízkost úderu blesku. V na setinu vteřiny osvíceném náměstí spatřil osobu jdoucí ke kovárně. Poznal její překrásnou postavu. Lucie mu dnes v noci pomůže s velkým problémem, který ho trápí. Schoval kříž za svoji košili a vstal.

Kněz unavený několika probdělými nocemi si zívl a sedl na židli vedle stolu. Mrtvola kováře ležela na zádech a on ať hledal, jak chtěl, nenalezl na čele ani zbytku obličeje nic zvláštního. Co se snažil tvůj vrah skrýt? Co jsi věděl a neřekl jsi mi? Kněz se díval na torzo hlavy. Vstal a pomalu natočil kovářovu hlavu na bok. Proražená lebka! S objevem dostal do žil novou dávku energie. Opatrně převrátil tělo na břicho, aby celá hlava byla otočená čelem do stolu a on mohl důkladně prozkoumat zadní část hlavy. Pod chomáčem spečených vlasů nahmatal popraskané lebeční kosti. Seškvařené vlasy nožem odstranil a uviděl díru v hlavě, která měla symetrický tvar. Nebylo to něco, co by způsobil předmět náhodně sebraný v kovárně. Ani kámen. Ani hranol dřeva. Bylo to něco kulatého. Zlomené kůstky v lebce tvořily jasný obrazec. Měl důkaz. Kovář byl zákeřně zavražděn zezadu někým, koho znal. V kovárně nebyla žádná známka boje a pokud se kovář k někomu otočil zády, musel ho znát, kdyby cítil nebezpečí, určitě by se zády neotáčel. Kněz plný elánu vstal a šel probudit Lucii, aby jí řekl tu novinku.

Lucie v tichosti prohledávala kovářovo pracoviště a zkoumala centimetr po centimetru každý zaprášený kout. Prohledávala haraburdí na stolech, rozpracované dýky a meče ve stojanech a hledala v ohništi zbytky čehokoliv divného. Venku hřmělo a blesky dopadaly čím dál tím blíž vesnice, takže nezaslechla kroky plížící se kovárnou. Na velké římse nad ohništěm, nalezla několik prachem a sazemi zaprášených nákresů. Přešla k oknu, aby se na ně mohla podívat a prozkoumat je. Seschlý papyrus šustil a ona odhazovala jednotlivé papíry na zem, když si byla jistá, že neobsahují nic důležitého.

Náhle se zarazila. Dívala se na nákres bodáku umístěného ve vycházkové holi, který se otevíral důmyslným systémem schovaným vespod kulaté rukojeti. Kovář ten bodák poznal. Byla to jeho zakázka. Opravdu skrýval víc, než byl ochoten říct. Lucie si byla jistá, že kvůli tomu, ho vrah zavraždil, když se dozvěděl, že kněz zhotovil odlitek bodáku. Lucie nákres schovala pod blůzku. Hned poznala, komu tu zbraň kovář vyráběl a chystala se vše ukázat a říct knězovi. Snad nebude ještě spát.

Zablesklo se. Hrom udeřil těsně nad kovárnou a jí se zdálo, jak kdyby uslyšela pohyb za sebou. Nemýlila se. Proti ní stál v obličeji bledý muž a pěstí ji udeřil do obličeje. Obroučka prstenu se mu zaryla do masa na popáleném prostředníku a zdobený prsten udělal Lucii v obličeji značku. Zatmělo se jí před očima a omdlela.

Kněz nadšeně procházel chodbičkou směrem k pokoji, kde bydlela Lucie. Letní bouřka dávala najevo svou sílu a hromobití se rozléhalo kostelními zdmi jak velký gong. Vítr zhasl plamen svíce a kněz šel chodbami po tmě. Klapot jeho bot zanikal s tím, jak hromy ohlušovaly okolí. Pode dveřmi pokoje šlo vidět světlo svící. Lucie byla vzhůru. Zaklepal, ale nikdo neodpovídal. Opatrně vešel dovnitř. Místnost byla prázdná.