Klášter smrti- 5. část

Stín

Kněz do rána nespal a do rozbřesku se modlil, aby se Lucie vrátila. Nic takového se však nestalo. Kněz začal cítit nezvyklou úzkost a strach. Zažíval pocity, které nikdy nezažil. U srdce měl úzko a žaludek se mu nepříjemně svíral. Myslel na Lucii a nedokázal myslet na nic jiného. Jeho myšlenky byly zamlžené a zmatené. Musí něco udělat. Neví ale co.

Bože dej mi sílu a odvahu nepodlehnout. Prosil svého Pána v myšlenkách a šel k rychtáři, aby upozornil na zmizení své hospodyně.

Rychtář seděl za velkým stolem své pracovny na zdobené řezané židli připomínající trůn umístěný tak, že oheň plápolající v krbu ho hřál do zad. Na stole měl haldu dokumentů a postupně je doplňoval svým podpisem. Husí brk namáčel do barevné fialovočerné tekutiny v malé nádobce zapuštěné ve stole. Kus hadru, kterým měl ovázané zápěstí, roztíral při psaní čerstvý inkoust a měnil špinavě bílou látku na fialovou. Doléval si do sklenky ze džbánu víno, které sám vyráběl. Vlastnil malou vinici a každý rok si z úrody dokázal opatřit několik lahví dobrého nápoje, kterým si pak zpestřoval dlouhé dny trávené vypisováním nudných hlášení o chodu vesnice, jejich obyvatelích a odvedených daních pro královského výběrčího. Z hnisu na jeho bolavém prstu mu vytékala tmavá tekutina a zašpinila dokument, který zrovna odkládal na hromádku vyřízených. Zanadával si pro sebe a odvázal si hadr na zápěstí, aby jej mohl vyměnit za čistý. Obvázal si ruku tak, aby byl zakrytý i znetvořený prst a špinavý hadr hodil do ohně.

Do místnosti vešel kněz. Sundal z hlavy kápi a pozdravil.

Lucie je nezvěstná, bojím se, že se stala obětí toho vraha. Potřebuji svolat lidi z vesnice a prohledat každý kousek vsi. Řekl zdrceným hlasem kněz a díval se na obvázanou ruku rychtáře.

To je ale náhoda, že? Včera jste byli obviněni ze smilstva a porušení církevního protokolu a dnes hlásíte, že se Lucie ztratila. Měl jste strach z vyšetřování? Měl jste strach, že by ta křehká duše vyzradila vaše chlípné tajemství? Vy odporný vlezlý knězi! Zaútočil hned na kněze rychtář. Nechám vás zadržet. Budete se zodpovídat z vraždy té nešťastnice! Křičel rychtář a rukou bouchl do stolu. Při dopadu dlaně na desku stolu se jeho prsty nepříjemně k sobě přimáčkly, a prsten na jeho ruce, který byl schovaný pod čerstvě zavázaným hadrem mu strhl čerstvou kůži a zaryl se do masa. Zabolelo to a on v obličeji udělal ošklivou grimasu, což ho rozzuřilo ještě víc. Váš úřad bude zrušen a vy skončíte na hranici mladý muži!

Nechápu, o co se tady snažíte pane rychtáři, ale já jsem nevinný. Mám o Lucii strach a prosím vás o pomoc! Klidně mě vyšetřujte, stejně na nic nepřijdete, ale měl byste se zabývat těmi mrtvolami, a ne hloupým fámám. Odhodlaně oponoval kněz a šel pomalu ke stolu.

Díval se na sedícího rychtáře z výšky rukama opřenýma o stůl a propichoval jej pohledem. Všiml si krvácející rány na prstě, ale neříkal nic. Prosím pomozte najít Lucii. Nasadil si na hlavu kápi a skrz stín chodby vedoucí ke hlavním dveřím odešel na denní světlo.

Lucie se prudce nadechla. Otevřela oči, ale nic neviděla. Sípala a bolela ji hlava. Ležela na hliněné zemi v nějaké kobce bez oken. V puse měla narvaný kus hadru přivázaný tak silně, že jí trhal koutky úst. Její vyděšené oči těkaly po prostoru a snažily se přizpůsobit šeru, aby mohly začít rozeznávat obrysy. Vlasy, které byly krásně svázané v culíku mašlí, když šla do kovárny, se teď válely rozcuchané a padaly jí do očí. Ruce svázané za zády ji neumožňovaly pohyb, ale podařilo se jí posadit se a opřít o stěnu. Docházelo jí, že byla v nějaké místnosti.

Kněz vyšel rozčílený z rychtářovi úřadovny a kráčel skrz náměstí ke kovárně. Nezdvořile vrážel do lidí a ti nechápavě sledovali jeho kroky. Rychtář vyběhl před dům a pátral očima po knězi. Když mu došlo, kam se chystá, zařval na celé kolo: Zadržte toho kacíře! Je to vrah!

Kněz si nevšímal jeho slov ani zděšeného povyku způsobeného vesničany, kteří zaslechli rychtářova slova.

Rychtář se kulhavým krokem snažil dohnat kněze, ale vesničani, kteří se v nastalém zmatku semkly u studny mu zablokovaly výhled, takže nemohl spatřit, jak vztek cloumající knězem rozrazil jediným nárazem chodidla jeho nohy petlici zavírající dveře od kovárny. Praskající dřevo petlice se rozletělo po místnosti a dveře se těžce otevřely o zeď domu, div se málem vyrvaly z pantů. Proud světla ozařoval místnost, kde předchozího dne nalezl zavražděného kováře. Věci na stolech i v policích byly přeházené. Na zaprášené zemi byly vidět rozmazané stopy bot. Jedny byly velké a druhé drobné. Ty určitě patřily Lucii. U okna se povalovaly na zemi rozházené nákresy, které kovář používal při své práci. Knězovi bušilo prudce srdce. Nevnímal hluk lidí, který se přibližoval ke kovárně. Něco mu nesedělo. Vedle větších stop se občas objevovalo malé kolečko. Nevnímal to. Spíš ho zaujalo, že od okna směrem ke vchodu byly stopy rozmazané, jako by někdo někoho vlekl. Ano! Lucii někdo omráčil a odvlekl ji. To mu dávalo naději, že žije. Ten, kdo ji napadl, ji mohl tady klidně zabít, ale z nějakého důvodu ji odvlekl pryč. Ale proč tady byl? Určitě hledal něco, co patřilo kovářovi a Lucie to hledala taky. Nákresy na zemi mu dávali vodítko. Spojil si podivné chování kováře při večeři a došlo mu, že kovář vyrobil tu zbraň, kterou byl znetvořen inkvizitor. Proto musel zemřít!

Zadržte ho! Zakřičel rázně rychtář a tři muži se vrhly na kněze. Povalili ho na zem a svázali mu ruce. Zmítal sebou a tak dostal od brašnáře, který se velmi rád zúčastnil knězova zadržení, ránu na spánek. Poslední, co zahlédl, než omdlel pod tíhou úderu do hlavy, byla červená mašle, která se válela pod stolem. Lucie tady byla.

Po kamenných schodech se rozléhal zvuk klapajících kroků. Světlo louče se začalo šířit okolím a Lucie rozpoznala konečně místnost, ve které byla svázaná. Bála se. Tlustý muž pověsil louč do stojanu, a hodil k nohám vyděšené Lucie kus chleba a položil kbelík s vodou. Rozvázal ji ústa a dýkou přiloženou k hrdlu ji dal najevo, že jakýkoliv zvuk, který vydá, bude pro ni poslední. Najez se, zasyčel jeho hlas. Nemám na tebe celý den, ještě musím zařídit pár věcí s tím tvým knězem. Zítra ráno bude upálen, víš? Rozesmál se tak, že třepající rukou udělal malou řeznou ránu na krku své oběti. Lucie opatrně jedla a napila se. Byla hladová. To vám neprojde. Dodala vzdorovitě a dostala od muže ránu do obličeje. Do stejných míst, jako ten večer, co ji napadl v kovárně. Zabolelo to. Strašně to bolelo. Cítila, jak slábne a usíná. Muž ji ovázal ústa a zmizel.

Brašnář vylil na kněze ležícího u studny na zemi vodu, aby se probral. Knězovo roucho se promočilo ledovou vodou a okamžitě se probral. Světlo slunce ho oslepovalo. Cítil svázané ruce a krev na rtech. Kolem něj stál rozvášněný dav v čele s brašnářem. Rychtář šel ze svého domu a v ruce držel knihu.

Lidé se rozestoupili a uvolnily místo rychtáři, který rozevřel knihu vázanou v černé kůži se zlatým křížem. Nalistoval v bibli stránku a začal předčítat pasáž, kterou cestou nalistoval. Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království. A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha. Četl z bible hlasem rozléhajícím se po náměstí a z očí mu sršely blesky. Kněz viděl jeho úsměv, když si uvědomil podporu lidí a s napřaženým ukazováčkem na kněze pokračoval:

Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo. Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno, budou ti dva jedno tělo. Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. Zaklapl bibli. Otočil se na vesničany stojící kolem sebe a řekl poslední větu, kterou chtěl říct- A tento člověk, který vám kázal o tom, jak žít, se dopustil hříchu smilstva, hříchu lži a dokonce i hříchu vraždy! Jsem přesvědčen, že zabil svoji hospodyni jen proto, aby neodhalila, že spolu prováděli nemravné činy. Před svou smrtí byl kovář u něj na večeři. Patrně odhalil něco, co neměl a proto jej zabil! Dav souhlasně přikyvoval a nad knězem se zatahovala mračna.

Zadržte! Zakřičel z posledních sil a hlava ho třeštila. Je to všechno jinak! Kovář u mě byl, aby se podíval na zábradlí, které je potřeba opravit. Když jsem mu ukázal odlitek zbraně, která způsobila tomu muži rány po těle, zalekl se. Dle mého soudu odhalil, kdo je vrah, protože tu zbraň vyráběl. Možná proto ho ten člověk té noci zavraždil. S Lucií jsem nikdy nezhřešil ani myšlenkou! Používejte vlastní rozum a musí vám dojít, že není možné, abych já byl vrah. Vždyť jsem odhalil víc, než kdokoliv z vás chtěl slyšet! Kdybych byl vrah, tak přijmu rychtářovu verzi o náhodné vraždě tulákem a nepátrám!

Kněz si odkašlal a z pusy vyplivl sliny smíchané s krví. Převaloval se v kaluži vody a snažil se vstát. Rychtář si ho nenávistně prohlížel a snažil se uklidnit dav, který začal vášnivě diskutovat mezi sebou o tom, co je a co není možné. Lidem docházela slova a byli přesvědčeni, že kněz nelže.

Lucie byla tím vrahem odvlečena. Včera večer se vydala do kovárny a něco tam hledala. Prosím pomozte mi ji najít. Vím, že ji nemáte rádi, ale je to vaše křesťanská povinnost. Procedil bolestně kněz a opřel se zády o zídku lemující studnu. Do žeber ho píchaly kameny, ale svůj zrak schoval do stínu stříšky. Do očí mu nesvítilo konečně ostré slunce a on viděl, jak se mezi lidmi šíří panika. Každý někoho podezíral.

Dnešním dnem zakazuji noční vycházení. Pronesl nahlas rychtář. Kdo bude spatřen po setmění venku, bude uvězněn a souzen jako vrah. Někdo tady přináší smrt a ta přichází po setmění. Musíme ho zastavit! Dodal vážně a vesničani se rozběhly do svých domů.

Brašnář s odporem rozvázal knězovi ruce a jako by omylem mu stoupnul na chodidlo a odešel za rychtářem do jeho domu.

Pomoc kardinála

Hluk vesnice pomalu utichal s tím, jak zapadalo slunce. Náměstí bylo prázdné a lidé se zamykali ve svých domech. Kněz, nešťastný z toho, že Lucie je stále nezvěstná, se oddával modlitbám a chystal se na cestu do města. Půl dne svižné jízdy a bude u kardinála. Svého moudrého učitele, který mu pomohl dostat se kdysi z temné strany života. Díky němu je ještě mezi živými a jeho život má smysl a řád. Když po setmění vyjede, bude do rána na místě a večer bude zpátky, jak doufá, i s někým, kdo mu pomůže uklidnit lid ve vsi. V černé sutaně a kápí na hlavě klečel u modlitebního stolku a oddával své myšlenky Bohu.

Bylo zataženo a měsíc byl zakrytý mraky. Brašnář se kradl bokem vesnice směrem ke kostelu. V ruce svíral velkou dýku se zdobenou rukojetí, která měla tvar vlčí hlavy. Jeden z mistrovských kousků mrtvého kováře. Věděl, že musí kněze umlčet, než mu dojdou souvislosti. Jeho vlezlost ho štvala ode dne, kdy kovář ve studni objevil mrtvého inkvizitora nešťastně pověšeného za nohu na laně od džberu. Vysoká tráva byla plná rosy a jeho boty byly promočené. Byl kousek od brány kostela, ale věděl, že musí jít bokem. Obešel kamennou zídku a přes hřbitov se vplížil ke kostelu. Uslyšel kroky vycházející z chodby spojující nádvoří s obytnou částí kostela a přikrčil se za velký náhrobek z šedého mramoru. Z poza sochy anděla držící květ růže viděl, jak postava s kápí na hlavě míří do stájí. Kněz se chystal někam jet! Byl jak opařený, ale než stačil zareagovat, kněz sedící na velkém bílém koni se vyřítil z vrat stáje. Sedmi rychlými kroky proběhl po hřbitově a ladným skokem přeskočil nevysokou zídku. Černá volná sutana se s cvalem bílého koně krásně vlnila a na hlavě nasazená kápě se vzdouvala pod náporem nabírajícího vzduchu. Brašnář se rychle postavil a sledoval kněze mířícího k lesní cestě. Určitě jel nejkratší cestou do města.

Brašnář rychle přiběhl k domu muže, který ho úkoloval a řekl mu, co se stalo. Mluvily spolu v zahradě, kde je nikdo nemohl vidět. Vem koně a rychle jeď za ním, nesmí se dostat do města. Ať už zamýšlí cokoliv, nesmí se mu to povést! Jo, a tady máš něco na cestu. Podal ze skříně nad krbem muž vak s vínem brašnáři. Až jej zlikviduješ, připij si na oslavu svého úspěchu.

Ze stájí kostela se vyřítil strakatý kůň a rychlým klusem podporovaným bodáním nohou do slabin běžel směrem k lesu. Tma byla velká a brašnáře do obličeje sekaly haluze stromů a dělaly mu krvavé šrámy. Musel kněze dohnat.

Lucie byla promrzlá a hladová. Neměla představu o tom, jak rychle plyne čas v temné kobce, ale podle toho, jak jí její žaludek dával nahlas znát, že by měla jíst, tušila, že je zavřená už dlouho. Zaschlá krev ve tváři a na krku ji tahala s každým pohybem kůži a připomínala ji nedobrou situaci, v které se ocitla. Slyšela kroky a hlas opilého muže. Ne, jen tohle ne. Zavřela oči a panicky doufala, že nechce její věznitel udělat to, co křičel.

Pojď ty děvko, nemusí tě mít jen náš kněz, užijeme si to spolu taky. Jak to máš ráda? Co? Říkal a jazyk se mu pletl pod silou vína, které celý večer pil. Louč osvítila Lucčinu tvář a on uviděl její zděšený nesouhlasný výraz. Chtěla mu něco říct, ale čím vyděšenější byla, tím víc se dusila. Hadr v ústech ji nadavoval.

Chytil ji za vlasy a hrubě ji zvedl. Z očí se jí vyhrnuly slzy. Žduchl ji na stůl. Její zesláblé tělo se nedokázalo bránit a prudce narazilo na zády na stůl. Kopala nohama a snažila se křičet. Drž hubu mrcho. Tohle děláš i jemu? Chytil jí nohu a otočil ji na záda. Snažil se ji zvednout sukni, ale dostal ránu nohou přímo do nosu. S prasknutím chrupavky se mu podlomily nohy a on udělal tři kroky vzad. Zastavila ho až zeď místnosti. Jak chceš ty kurvičko. Ale pamatuj, zadarmo tě krmit nebudu! Odplivl si směrem k ní a s těžkými nohami si šel nalít další sklenku vína. Lucie těžce oddechovala a tiše brečela. Přemýšlela, jestli je pravda, že kněz bude upálen jako kacíř a nebo to byla jen planá výhružka. Přála si, aby ho ještě někdy v životě mohla vidět.

Kněz cválal lesní stezkou a v hlavě přemýšlel nad vším, co se stalo za posledních několik dní. Nedokázal si odpovědět na otázku, kde se vzal inkvizitor ve vsi a proč o tom neměl jako kněz ani tušení. Z myšlenek ho dostal až zvuk rychle se blížících kopyt. Otočil se a za sebou viděl známého koně s jezdcem. Ve tmě nedokázal rozpoznat, kdo to je a proto přitáhl opratě a zastavil. Seskočil z koně do měkké měchové peřiny a kápi sundal z hlavy. S blížícím se jezdcem začal rozpoznávat rysy jeho tváře. Byl to kovář. Proč jede kovář na mém koni? A proč mě sleduje?

Černý knězův úbor byl už z dálky zřetelný proti bílému koni, před kterým stál a brašnář dobře viděl cíl. Pobídl koně k rychlejší jízdě a šáhl si za opasek, kde měl zastrčenou dýku. Opratě držel v pravé ruce a levou natáhl před sebe ostřím dopředu. Kněz sledoval zrychlující se pohyb jezdce a v poslední chvíli spatřil odlesk dýky. Uskočil, ale čepel ho zasáhla do ramena. Skrz prořízlé roucho mu tekla krev. Jezdec na koni zastavil, otočil se a jel proti němu. Kněz se napřáhl po větvi, která ležela v klestí a skokem zakončeným kotoulem se vyhnul čepeli nože a o hruď brašnáře přelomil větev držící v rukou. Lesem se rozlehl bolestivý křik a brašnář spadl na zem. Udeřil se hlavou o kořen uhnilého stromu a ležel v bezvědomí na zemi. Kněz zastavil krvácení ze svého ramene a z brašny vytáhl kus provazu, kterým svázal ruce brašnáře. Kolem krku mu pověsil vak s vínem, který měl brašnář přivázaný kolem pasu, aby se mohl v dlouhých chvílích, kdy bude čekat na své zatčení kardinálovými vojáky. Když se skloníš, můžeš si do své drzé huby chytnout hrdlo a pít. Dodal kněz, když zkoušel pevnost svých uzlů.

Nenechávej mě tady! Křičel probdělý brašnář na kněze, který sedal na svého koně. Neboj, za pár hodin pojedu zpátky i se skupinou kardinálových vojáků a vyzvedneme si tě. Budeš podroben důkladnému výslechu. Přemýšlej o tom, zda se přiznáš a zachráníš si život. Chci vědět, kdo je ten vrah! Odsekl brašnáři ironicky kněz, otočil se po směru jízdy a se zařehtáním svého koně se rozjel vstříc temné lesní cestě do města.

Brašnář zařval na celý les a vypustil ze sebe všechen vztek. Naklonil se pro hrdlo vaku a chystal se opít.

Za svítání byl kněz před branami města. Mohutné hradby a věže s cimbuřím šly vidět už z dálky, když vyjel z temnoty lesa. Padací most před hlavní branou byl stažený dolů, ale těžká železná mříž byla stažená dolů. Hlídka se dlouho dohadovala, zda kněze vpustí, ale když je zapřísahal, že nutně musí ke kardinálovi, byl vpuštěn. Úzké uličky poseté příbytky měšťanů, vojáků a rolníků se probouzely do dalšího letního dne. Knězův kůň klapal svými podkovami po kameni a probouzel všechny, co ještě spaly. Když projel třetí branou- město bylo postaveno ve třech kruhových vrstvách, kde v té nejvyšší bylo sídlo místodržícího a chrám, kde jak kněz doufal, najde svého učitele. Na velkém nádvoří zastavil a přivázal koně ke stromu. Prošel kolem velké kašny s vodou tryskající z tlamy sedícího lva a zaklepal několikrát klepadlem u velkých dveří s železným podbitím. Ve dveřích se otevřelo malé okénko a v jeho průzoru se objevil ospalý obličej tlustého mnicha.

Co tě sem přivádí, řekl tichým hlasem, aby se nerozléhal jeho hlas po mramorem obložených stěnách honosné katedrály.

Jsem kněz z nedaleké vesnice a potřebuji mluvit s kardinálem Luigim. Je to otázka života a smrti. Řekl kněz a ukázal na krvavou ránu na rameni.

Mnich bez jediného slova zavřel okénko a kněz z poza dveří slyšel, jak odchází. Stál tam několik chvil a netušil, zda má zabouchat znovu, nebo odjet s nepořízenou. Stráž v krásné železné zbroji procházející po hradbách, si ho nedůvěřivě prohlížela. Kněz uchopil klepadlo, a když chtěl bouchnout, aby přivolal znovu mnicha, dveře se otevřely a před ním stálo pět mužů ozbrojených kopím v uniformě kardinálovi gardy. Rozestoupily se a kněz uviděl muže v rudém. Poklekl rychle na kolena a sklopil na důkaz své pokory hlavu. Šedovlasý kardinál přistoupil ke knězi, natáhl svou ruku s velkým pečetním prstenem a nechal si jej políbit. Zdravím tě, Martine. To je už let, co jsme se neviděli. Pojď prosím dál a pověz mi, co tě přivádí. Řekl kardinál svými malými ústy klidným důstojným hlasem. A pověz mi, proč krvácíš. Přijmi pozvání na snídani. Vše mi povíš a popovídáme si. Posunul otcovsky kněze svou rukou kolem pasu směrem do útrob katedrály. Vrata se zavřela a kněz cítil úlevu, že dorazil do svého cíle.

Nad vsí se snášel strach téměř hmatatelný. Sousedé, kteří ještě včera vřele diskutovali a smáli se spolu, se dnes pohledy propichovaly a každý viděl v tom druhém vraha. Na návsi se před rychtářem překřikovali vesničané a z úst vypouštěly teorie o vrazích. Každá teorie měla jiného vraha. Každá teorie byla tak nepravděpodobná, a přitom tak krutá. Rychtář věděl, že nemá smysl někoho zatknout, protože bude ještě mnoho mrtvých a mnoho teorií o vrahovy. Snažil se dav uklidnit svými řečmi a nadhodil teorii, že vrahem je kněz, protože v noci zmizel.

Davem zašumělo. Byť se kněz už několikrát dokázal obhájit, opět nad ním visel stín pochybností, který hrál do karet skutečnému strůjci ohavných činů.

Kardinál v doprovodu svého žáka jeli vedle sebe po lesní cestě a mlčky přemýšleli nad tím, co vše si u snídaně řekli. Smrt inkvizitora nenechala kardinála chladným, a proto se rozhodl navštívit vesnici také. Tři ozbrojenci jeli před nimi, další tři byli několik metrů vzadu. Cestu lesem zpříjemňoval osvěžující zpěv ptáků a vůně stromů.

Za pár chvil dojedeme k místu, kde na nás čeká ten, co mě chtěl zabít. Prohodil směrem k ozbrojencům kněz a popojel k nim, aby jim ukázal směr, kde se bude svázaný brašnář nalézat.

Už z dálky viděly, že něco není v pořádku. Kněz předjel ozbrojence a u brašnáře seskočil z koně. Jeho tělo bylo šlachovité a tvář pokroucená v bolestné grimase. Neviděl nikde jediný náznak zranění. Jeden z ozbrojenců seskočil z koně a svým mečem přeťal provaz držící mrtvolu u stromu. Brašnář se svalil na zem a jeho tvář se zaryla do měkké půdy. Ruce, které měl za zády, odhalily namodralé konečky prstů.

Knězovi to došlo. Ten muž byl otráven jedem, stejně jako inkvizitor. Pravděpodobně musel být v tom víně, které vypil. Řekl kněz a podíval se do zachmuřené tváře kardinála.

Takže jsme beze svědka. A vyšetřování bude o to těžší. Procedil zklamaně kardinál. Nechal mrtvého brašnáře naložit na koně, který stál od včerejší noci tam, kde jej kněz uvázal a celá skupina vyrazila vstříc vesnici.

Náměstí ztichlo. Vesničané se přestali překřikovat a obviňovat ze zločinů a rychtář byl rád, že je konečně klid. Podíval se za sebe, co způsobilo zklidnění davu a s otevřenou pusou zůstal nehybně stát.

Kněz jedoucí na svém koni. Vedle něj krásný černý oř se zlatými ostruhami, v jehož sedle seděl muž oděný v krásné červené sutaně. Kolem krku mu visel zlatý kříž s rubínem v průsečíku ramen. Opratě držely ruce v bílých rukavičkách a jedním velkým pečetním prstenem. Za muži jela skupina šesti rytířů v lesklých pozlacených zbrojích, v ruce držely kopí a jejich štíty zdobily znaky kardinálova úřadu.

Sakra, pomyslel si. Uklonil se co nejsrdečněji a políbil nastavený kardinálův prsten. Dav poklekl v úctě jeho úřadu a zůstal v absolutním klidu.

Kněz seskočil z koně, podíval se s odporem do tváře rychtáře a všiml si, jak si prohlíží jeho rameno a mrtvého brašnáře ležícího na koni. Pomohl ze sedla kardinálovi a ustoupil krok vzad, aby kardinál nabyl ještě větší důležitosti.

Kardinál se tiše pokřižoval a začal se vztyčeným ukazováčkem vzhůru svůj monolog, který si připravoval celou cestu lesem.

V této vsi se usídlilo zlo. Zlo, které vraždí bezbranné lidi. Jsem tady, abych zabránil ještě větší zkáze a úpadku vaši morálky a odhalil toho, kdo je zodpovědný za smrt tolika lidí. A věřte, že pro něj nachystáme velkou hromadu dřeva, aby se mohl ze svých hříchů pořádně vypálit.

Lidé v davu se s poslední větou otřásli. Došlo jim, jak vážná je situace. Věděli o praktikách inkvizice a byli si vědomi, že do jejich vesnice přišla síla, která se nezastaví, dokud nenajde vraha. Síla, která upalovala tisíce lidí na hranicích jen za to, že neuměli zpaměti odříct celé písmo svaté slovo od slova.

Rychtář si odkašlal, opřel se ovázanou rukou o svoji hůl a s falešnou ponížeností v hlase pronesl, že vrahem byl evidentně brašnář, který se posléze sám otrávil.

Vaše myšlenka je zajímavá pane rychtáři. Moc by mě zajímalo, jak jste k tomu došel. Budeme si muset promluvit. Řekl výhružně kardinál a rychtář se s úklonou odsunul mezi přihlížející vesničany. Zakazuji komukoliv opustit vesnici. Každý, kdo se pokusí utéct, bude bez milosti upálen. Zakřičel kardinál a pozoroval vesničany. Během zítřka začneme s výslechy. Tak buďte připraveni. Pane rychtáři, vy prosím přijďte dnes večer a doneste seznam všech obyvatel. Nyní se jdeme ubytovat a pomodlit. Bůh s vámi. Dodal už vlídně kardinál. Naskočil na svého koně a celá družina i s knězem se vydala po cestě ke kostelu.

Kněz připravil pro členy stráže a kardinála pečené maso a na mísu nakrájel zbytek chleba, který pekla předevčírem Lucie. Do džbánu nalil vodu a donesl vše na stůl. Posadil se vedle kardinála a ten spustil modlitbu.

Pater noster, qui es in cælis,
sanctificétur nomen tuum;
advéniat regnum tuum;
fiat volúntas tua, sicut in cælo
et in terra.Panem nostrum quotidiánum da nobis hódie;
et dimítte nobis débita nostra,
sicut et nos dimíttimus debitóribus nostris;
et ne nos indúcas in tentatiónem;
sed líbera nos a malo.
Amen.

Všichni se vzorně pokřižovali a pustily se do jídla, když do dveří vešel rychtář.

Omlouvám se, přeji dobrou chuť. Donesl jsem, jak jste žádal seznam vesničanů a dovolil jsem si donést i pár lahví mého vína. Podal opatrně do rukou kardinálovi seznam vesničanů a na stůl položil tři lahve s vínem.

Děkujeme, nepřisednete si? Dejte si s námi. Dobrácky nabídl kardinál místo u večeře.

Moc mě to mrzí, ale musím s díky odmítnout vaše excelence, řekl a uklonil se až k zemi. Mám ještě práci. Musím dodělat dokumenty pro výběrčího daní. Řekl a odkráčel.

Nuže tedy, pánové, dnes máte svolení. Dejte si místo vody víno z místních vinic a užijte si poslední noc klidu. Ráno začneme pátrat, vyšetřovat a odhalovat tajemství tohoto místa. Pronesl se zvednutou číší v ruce kardinál a pokynul rytíři po své pravici, aby rozlil svým společníkům víno do sklenic. Sám pil s knězem vodu, aby měl čistou hlavu a mohl po večeři rozjímat.