Klášter smrti- 6. část

Probuzení

Ráno vstal kněz ještě před rozedněním. Moc toho nenaspal. Něco v duši ho trápilo. Myslel na Lucii a uvědomoval si, že to není jen kvůli tomu, že je Lucie jeho hospodyně. Po očistě a ranní modlitbě sešel do kuchyně připravit snídani pro své hosty.

Procházel po chladné kamenné dlažbě síně, kde večer hodoval a prohlížel si vínem zmožené spící vojáky. Hrobové ticho přerušoval jen klapot jeho dřeváků šustění jeho sutany vlekoucí se po podlaze.

Poblíž krbu se válel muž v lesklé zbroji a vedle sebe měl rozlitý pohár s vínem. Skleněný pohár zdobený barevnými křížky lemující boky poháru se o kamennou zem roztříštil, když rytíř padl znaven k zemi.

Kněz se přikrčil, a začal sbírat střepy ze země. V křečovité ruce rytíře čněl ostrý hrot poháru, a tak se jej rozhodl vyjmout, aby si opilec neublížil, až se bude probouzet.

Když uchopil kněz jeho ruku, aby rozevřel zápěstí, zamrazilo ho. Náhle si uvědomil hrobové ticho v místnosti. Žádný dech ospalců. Absolutní klid. Ledová ruka opilce svírala zbytky číše v křeči a konečky prstů se zdály být lehce namodralé. Kněz otočil tělo ležící na břiše tak, aby viděl do obličeje rytíře a hrůzou spadl vzad. Křečovitý obličej s vypoulenými očními bulvami ho tak vyděsily, že nemohl několik vteřin popadnout dech. Rozhlížel se kolem sebe, na stolech a zemi se válelo šest mrtvých těl. Všechny těla spojovala děsivá grimasa v obličeji a namodralé prsty na rukou.

Lucii probudil hlad. Její vyschlé rozpraskané rty dávali najevo, že už několik dní nedostala do sebe ani lok vody. Kručení v břiše se rozléhalo malou tmavou kobkou, kde už několik dní byla uvězněna. Rány na těle, které ji způsobil její věznitel, když ji táhl z kovárny a nešetrně ji vláčel přes dubové prahy a kamenné schody svého obydlí, ji barvily vybledlé tělo do žlutohnědých odstínů modřin. Z očí ji tekly slzy a jediné myšlenky, které měla, patřily osobě, kterou bláznivě milovala. Osobě, která pro ni byla smyslem života. Doufala, že svého kněze ještě někdy spatří a bude ho moct obejmout. Tato myšlenka ji držela nad vodou a dávala jí do žil poslední sílu k žití.

V rohu kobky se zvedla ze židle postava a se skřípavým smíchem vykročila směrem ke svázané Lucii. Trhla sebou, myslela si, že je v kobce sama.

Tak co, ty couro. Chceš jídlo a pití? Nebo to mám zase odnést? Chápal se svými obtloustlými prsty po šatech Lucie a mačkal ji její prsa, která se zmítala, jak sebou hystericky škubala. V očích měla děs a bála se, že se už dlouho nedokáže ubránit nátlaku svého věznitele. Přetočil ji na břicho a nešetrně hodil na špalek ležící vedle ní. Kousek třísky, který se prodral skrz šaty se jí zapíchl do břicha a krvavá skvrnka, která se drala na povrch, dávala najevo, že tříska zajela hluboko.

Muž z ní rval šaty a vzrušeně dýchal. Její záda byla holá a ona se marně zmítala strachem a bolestí. V očích měla slzy a křičela. Marně. Křik se rozléhal jen kobkou a ven se nedostala ani slabika vycházející z jejího hrdla. Když se násilníkovi podařilo rozervat zbytek šatů tak, že viděl celý pevný Luciin zadeček, zaúpěl bolestí. Lucie ho z posledních sil kopla do vzrušením naběhlých slabin a zhroutil se bolestí na zem. Lucie rychle vstala a kopala ho vší silou do celého těla. Když muž nejevil známky života, rozeběhla se ke schodům a s nadějí v očích běžela nahoru vstříc své svobodě. Adrenalin v jejím těle našel poslední zbytky sil a ona doběhla až k nízkým dubovým dveřím. Zatáhla za kliku, ale dveře byly zamčené. Vysílením a zklamáním se sesunula na schod u dveří a začala vzlykat.

Muselo to být ve víně, to byla jediná věc, kterou jsme my dva, díky Bohu, včera nepožily. Pronesl kněz, když spolu s kardinálem chvatným krokem kráčel do jídelny. Kardinál se při pohledu na mrtvou družinu svých nejvěrnějších pomodlil a s pohledem, ve kterém se mísilo odhodlání, se vztekem pronesl rázná slova. Jdeme za rychtářem, ten to víno donesl. Usvědčil sám sebe, ale má tu smůlu, že mu to nevyšlo. My dva jsme přežily a musíme vykonat spravedlnost. Jdeme!

Rázný povel se několikrát odrazil od stěn jídelny a tím umocnil napětí v hlase kardinála. Kněz vzal ze stěny u krbu, na které visel erb, těžký palcát, který mu daroval kdysi kovář jako dík za krásné rozloučení se svým otcem a vyšel po schodech ze dveří.

Venku už se rozednívalo a krvavě rudé slunce barvilo hladinu rybníčka jejíž vlnky v mírném vánku čeřily svou hladinu do krvavé lázně. Kněz před domem rychtáře zrychlil a bez vyzvání rozrazil mocným kopem dveře domu, které se pod jeho silou vyrvaly z pantů a s hromovým bouchnutím dopadly na dřevěnou podlahu vstupní haly. Kardinál, který se držel zpátky, přemýšlel, kde se v knězi, kterého znal od malička, vzala taková síla. Odhodlání, které z kněze vyzařovalo, umocňoval jeho hrozivý výraz způsobený strachem o Lucii. Kněz věděl, že dnes bude muset porušit slib, který dal bohu a přijde tak o svoji funkci.

Do haly vběhl rozespalý rychtář opírající se o svoji hůlku a křičel na celou halu na kněze. CO si to dovolujete, pane?! Zbláznil jste se?!

Kardinál uchopil kněze, který se chystal rozeběhnout s napřaženým palcátem proti rychtáři, za rukáv jeho sutany a vlídným hlasem pronesl omluvu za rozbité dveře.

Moje družina je po smrti a byla otrávena vašim vínem pane. Říkal pevně kardinál a rukou držel zmítajícího se kněze, který by chtěl určitě rychtářovu hlavu rozbít palcátem.

Kardinál se pevně podíval do očí rychtáře a ten s nechápavým výrazem odvětil, že jeho víno to nemohlo být. Víno pil ten večer i on a jako důkaz ukázal na rozpitou lahev, která byla na stole. Nabídl jim číše a víno rozlil mezi všechny tři. Kardinál s knězem pozvedli víno ke rtům, ale napily se až poté, co rychtář dopil do dna.

Omlouvám se rychtáři, s pokorou v hlase řekl kněz a z očí si otřel slzy. Strach o Lucii mi zatemnil myšlenky. Vše jsem si spojil tak, abyste byl viník vy. Nedivím se příteli, posledních několik dnů jsem se k vám nechoval zrovna hezky. Uchopil kněze za rameno a na znamení přátelství si podaly oba muži ruce.

Není čas na usmiřování, musíme najít Lucii, třeba ještě žije a vraha, který stojí za vším zlem, které se tady děje.

Kardinál pronesl tato slova a oba dva muže posunul ven ze dveří a vydaly se směrem ke kovárně.

Rychtář se opíral o svoji hůl a mírně pokulhával. Kněz ho sledoval a v tom mu to došlo. Zastavte! Jdeme špatným směrem. Vím, kdo je vrah!

Lucie hlasitě vzlykala, a proto neslyšela zvuky, které se v kobce pod schody ozývaly. Zmrzačený muž, který chtěl před chvílí Lucii zneuctít, se začal probouzet. Nahmatával kolem sebe špalek, o který se opřel a zvedl na své bolavé nohy. Jeho pochroumané koleno do jeho těla vysílalo bodavé rány a to v něm zvětšovalo zuřivost.

Krev tekoucí z jeho rozkopaných rtů mu ohřívala tlustou bradu a kapala na jeho špinavou košili. Vyřítil se s bolestí v koleni po schodech nahoru opíraje se o svoji hůlku, kterou mu před lety na zakázku vyrobil kovář. Když ho Lucie zaslechla, bylo už pozdě na to, aby se mohla bránit. Zuřivě jí chytil za vlasy a shodil ze schodů zpátky na zem. Rozervané šaty z ní spadly a ona ležela v bezvědomí na zemi posetou slámou mezi špalky dřeva. Muž vytáhl z kapsy klíč, otevřel si dveře a zabouchl za sebou. Byl potlučený, s velkou námahou chodí a jeho mysl je zalitá vztekem, že nedokázal přimět ženu, po které už mnoho let touží, aby ho milovala. Z dřevěného stolu, kde před několika dny seděl inkvizitor, vzal nádobu s olejem, do kterého se namáčely louče, a z krbu vzal poleno s plápolajícím plamenem. Otevřel dveře od sklepa a nádobu s olejem hodil ze schodů na zem. Uškvař se ty čarodějnice! Pronesl vztekem, a když uslyšel, jak se hliněná nádoba rozbila o kamennou podlahu, hodil dolů ze schodů hořící poleno.

Lucie, která se z posledních sil odplazila do rohu místnosti, viděla letící ohnivou kouli, a když uviděla plameny šířící se po mokré podlaze, věděla, že se blíží její konec. Namodralý plamen olizoval stěny kobky a rozšiřoval se neúprosně všemi směry. Štiplavý dým se valil k Lucii a ta brzy omdlela.

Rychtář, kardinál a kněz mířili, jak rychle to jen šlo směrem k domu jednoho z rolníků, který vlastnil velkou usedlost kousek od rybníka. Jeho vinice byly vždy plné modrých bobulí a jeho víno bylo oblíbené po širokém okolí. Samotářský muž, který se před lety do vesnice přistěhoval, se s nikým moc nebavil a pro většinu lidí byl velkou neznámou. Skupinka byla kousek od domu, když se z vysokých stromů vyrojil hustý dým. Dům vinaře byl v plamenech! Kněz se rozběhl, věděl, že vinař je hledaný vrah. Byl to jeden z mužů, kteří při své chůzi používaly k podpěře hůl, a ta jeho měla kulatou rukojeť. A kováře zabila rána způsobená kulatým předmětem. Určitě mu kovář kdysi ukoval tu zbraň, kterou dozajista poznal ten večer, co byl na návštěvě v kostele. Vše do sebe začalo zapadat. Otrávené víno, které zabilo brašnáře, otrávené víno, které zabilo kardinálovu družinu a málem i je samotné. Když se dostaly k domu, viděly jen zkázu způsobenou mohutnými plameny. Lucie! Někde tam musí být.

Kněz přiběhl k vědru s vodou, převrhl ho na svůj oděv, který se rychle napil chladné tekutiny a zdesetinásobil svoji hmotnost. Vrhl se do rozpáleného domu a cítil, jak jeho tělo olizují plameny. Probíhal světnicí a hledal, kde se dá. Cítil spálené maso na svém těle, ale nechtěl přestat. Kousek od něj spadl velký trám z rozpadajícího se stropu. Uviděl zavřené dveře, které rychle otevřel. Schody vedoucí do sklepa. Z místnosti se vyrojil hustý štiplavý dým způsobený hořením dřeva a slámy, když dým vyšel ze dveří, spatřil v plamenech bezvládné Luciino tělo. Poklekl bolestí v srdci a sledoval, jak její tělo okusuje žhavý plamen. Vykřikl bolestí, až se jeho hlas rozezněl po celé vesnici. Kardinál i rychtář pochopil. Zármutek v jeho výkřiku dával všem jasnou zprávu. Kněz přišel o blízkého člověka.

Kněz v breku sledoval, jak se krásná Lucie mění pod náporem plamenů v černou spáleninu a začal vnímat bolest způsobenou žárem. Vyběhl ven na dvorek a upadl do bezvědomí. Z jeho opálené sutany se zvedal dým a spálené nohy se škubaly v záchvěvu bolesti.

Kardinál s rychtářem se přiklonily ke knězi a začaly ho oživovat.

Nový začátek

Kněz ležící v posteli se po několika dnech v bezvědomí konečně probudil. Cítil každý pohyb. I dýchání mu dělalo problém. Vzpomněl si na Lucii a její bezvládné tělo a zavzlykal. Vedle něj seděl rychtář a kardinál.

Konečně jste se probral, příteli. Je nám moc líto smrti vaši chráněnky. Ve tvářích všech mužů byla vidět bolest, která pulzovala ve zraněném knězi o to víc, že byl u posledních okamžiků Luciina života. Života, který se ten den rozhodl vzít za svůj a rozloučit se s kněžským rouchem. V jeho myšlenkách se prolínala zloba, žal a odhodlání. Zloba, že mu nedošlo dřív, kdo je ten vrah, žal nad ztrátou osoby, jež chtěl dát své srdce a odhodlání, že si to s vrahem osobně vyřídí i za cenu vlastního potrestání.

Jak dlouho jsem spal? Pronesl chraplavým hlasem a snažil se dostat do sedu. Jeho zesláblé tělo mu však nedovolovalo ani tento nenáročný pohyb a tak přispěchal rychtář a přizvedl jeho záda tak, aby kněz seděl.

Byl jste v bezvědomí 5 dní. Myslel jsem, že o vás přijdeme. Ale máte v sobě neuvěřitelnou sílu. Pronesl chlácholivě rychtář.

Nikoliv síla, ale Boží prozřetelnost Vás zachránila, můj mladý příteli. Řekl vážným tónem kardinál a přistoupil k sedícímu knězi a gestem pravé ruky mu na čele udělal kříž. Bůh má s vámi ještě velké plány, cítím to a děkuji mu každý den, za to, že vás nenechal sejít z cesty. Podíval se knězi upřeně do očí a ten pochopil, že kardinál vytušil, co cítí k Lucii a jaké plánoval další dny svého života.

Ale za jakou cenu, pane? Pronesl kněz s hlavou v dlaních. Nohy ovázané obvazy ho na popálených místech bolely a bolest způsobila v jeho tváři pokřivení úst. Když bolest povolila, kněz se nadechl a podíval se na oba muže. Jak jste naložili s vinařem? Je ještě naživu?

Kardinál se podíval na rychtáře a oba muži sklopili zrak. Nedokázali se podívat do očí zraněného muže, a proto vyslovili tu krutou pravdu pološeptem směrem k podlaze místnosti, ve které se kněz léčil.

Vinař uprchl, nenašli jsme ho, ani jeho koně. V místnosti zavládlo nedlouhé hrobové ticho. Knězi přejel mráz po zádech a ten s ním zacloumal. Vztek v něm sílil a upadl do mdlob. Spal další tři dny, než se opět probral.

Byla noc. V místnosti seděl kardinál a pod plápolající loučí tvořící malý světelný kužel si četl v bibli. Když spatřil probouzejícího se kněze, vlídně se na něj usmál a přisedl vedle něj. Uchopil ho otcovsky za ruku a začal s ním tiše odříkávat modlitbu.

Kněz cítil, že se mu vrací síla do žil. Nehnutě se díval na kardinála a ten spustil dlouhý monolog.

Víš, bratře, vinař nám už kdysi utekl. Byl kdysi znám jako škrtič ze Hvozdu. Před dvaceti lety ve vesnici Hvozd nedaleko mého města, kde jsem byl tenkrát řadový kněz, řádil vrah, který přepadával kupce na lesní cestě, okrádal je a škrtil. Měl na svědomí sedm mrtvých, než se jej podařilo díky jeho poslední oběti odhalit. Kupec, který byl přepaden, ho bodl do kolena a on už nikdy nemohl chodit normálně. Díky kouskům servané látky, množství krve a jeho zranění se nám jej podařilo vypátrat. Byl zatčen a odsouzen k propadnutí hrdla, ale noc před popravou se mu nějak podařilo prchnout z žaláře. Zanechal za sebou dva mrtvé strážné a vykradenou truhlici s dary pro krále. Léta jsme nevěděli, kam zmizel a časem na něj zapomněli. Až před nedávnem mě navštívil v mém úřadě inkvizitor, který se zabýval ve svém volném čase studiem kronik místních vísek a v jedné z kronik našel neobvyklou souvislost s uprchlým vězněm.

V listu, který mi ukázal, stálo, že do vsi se přistěhoval bohatý muž, který okamžitě skoupil velký statek. Nikdo neví, odkud přišel a kdo to je. Představil se jako potulný vinař, který se chce usadit, protože už nechce dál ničit svou kulhavou nohu. Tato událost byla zapsána měsíc poté, co ten vrah prchl. Bylo mi jasné, že to nemůže být náhoda. Proto jsem vyslal inkvizitora do vaší vesnice, aby nenápadně ověřil naše domněnky. Co se však stalo, že se inkvizitor nechal zavraždit, však není známo.

Tento muž, když zjistil, že byl odhalen, zpustil běh událostí, který se zastavil až smrtí vaši chráněnky a málem i vás. Dodal kardinál a pevně stiskl dlaň kněze.

Kde je, máte nějaké stopy? Musím ho najít. Předám ho spravedlnosti. Odhodlaně pravil kněz a posadil se tak, aby kardinálovi mohl zpříma hledět do očí. Prosím, pane, nechtě mě najít toho zloducha.

Příteli, pronesl klidným hlasem kardinál. Modlil jsem se za vás a za to, abyste našel v sobě sílu žít. Bůh má pro vás úkol, a vy jej rád splníte. Přeji si, abyste se stal členem elitního vatikánského vyšetřovacího sboru. Budete vyvázán z kněžského slibu a přímo našemu papeži předáte slib nový. Slib, že obětujete svůj život za hledání a prosazování pravdy Boží. Budete vyšetřující inkvizitor. A vaše první cesty povedou po stopách Matěje z Hvozdu- tak se jmenoval kdysi vrah, který si posledních třináct let říkal Karel Vinař.

Ale teď si prosím, ještě odpočiňte. Ráno se půjdeme společně projít a řekneme si, jak budeme postupovat dál.

Kněz poslechl. Lehl si a zavřel oči. V místnosti se rozhostilo ticho, které bylo občas protnuto praskáním dřeva v krbu. Kněz přemýšlel nad tím, co mu řekl kardinál a myslel na Lucii. Přál si ji pomstít a alespoň trochu ulevit své bolavé duši. Věděl, že bude muset vykonat činy, které ho před několika dny ani ve snu nenapadly, ale věděl, že jeho život už nikdy nebude jako dřív. Bude se bít. Jeho rukou budou možná umírat i lidé, ale neřešil to. Byl smířený, že musí změnit svůj život.

Ráno kněz vstal po dlouhé době z postele. Jeho nohy byly slabé, popraskaná kůže na hojících se ranách spálenin už tolik nebolela. Pomodlil se a po lehké snídani se vydal s kardinálem na procházku přes náměstí směrem ke kostelíku. Až do dnešního rána si myslel, že je uložen v nějaké místnosti v kostele, ale když se dostal z pokoje, zjistil, že byl uložen v domě rychtáře. Přede dveřmi nízkého plotku se zastavil. Rozhlédl se na oblohu bez mráčků a spatřil bílou holubici kroužící kolem žlutého slunce. Lucie, pomyslel si.

Na náměstí zavládlo hrobové ticho, když dav spatřil zmrtvýchvstalého kněze jdoucího po boku rychtáře a kardinála. Všichni se zdvořile ukláněli a prosily svými pohledy za odpuštění. Poslední dny mnohým rozvázal oči a spoustu lidí si uvědomilo, jak špatně se chovaly.

Kněz všem popřál pěkný den a ráznou chůzí se vydal směrem ke spáleništi vinařské usedlosti. Chtěl se podívat do míst, kde přišla o život jeho Lucie. S bolestí v srdci procházel černé ohořelé trámy a zbytky rozpraskaných zdí. Ve vinici zalité sluncem dozrávaly modré bobule hroznů a on v rohu zídky spatřil keř, který dobře znal.

To je rostlina, z které připravoval jed. Ukázal chvějící se rukou na místo, kde ze země čněla rostlina s oblými listy a červenými bobulemi. Rychtář udělal pár rychlých kroků k ní a jedním mocným švihem meče rostlinu přeťal a odhodil do spáleniště.

Nechci v naší vsi takové věci už nikdy vidět. Pronesl nasupeně a připojil se pomalou chůzí zpět ke svým společníkům, kteří kráčeli kolem rybníka směrem ke kostelu.

Když prošly bránou kostela, spatřil kněz čerstvě udělaný hrob uložený hned pod oknem, z kterého si ráda prozpěvovala Lucie. Velký bílý kříž vyrobený z lipového dřeva čněl nad všechny ostatní a hromada kvítí, která na hrobě byla, dodávala místu pocit nevídané duchovní síly. Kněz ihned pochopil. Celá ves se rozloučila s Lucií.

Shrbený se sklonil k modrým růžím, rostoucím u brány a jednu s bolestí utrhl. Ostré hroty čnící ze stonku květiny se mu zařezaly do dlaní a spustily krvavou řeku bolesti. Kněz přistoupil k hrobu. Na vodorovné rameno kříže napsal svou vlastní krví jméno ženy, jež zde odpočívá a přidal malé srdíčko. Modrou růži položil vedle kříže, pomodlil se a mlčky vstal.

Kardinál s rychtářem sledoval ten výjev z dveří kostela a nic neříkaly. Mlčky a s pokorou čekaly na kněze.

Během několika minut si kněz zabalil do uzlíku několik svých věcí a obrázek, který mu kdysi namalovala Lucie- jeho portrét a sešel na nádvoří kostela. Kardinál i rychtář měly u sebe každý jednoho koně. Kněz předal rychtáři klíče od kostela, rozloučil se a sedl na koně. Společně s kardinálem vyjely z brány a vydaly se směrem do lesa. Rychtář, který je pozoroval ještě dlouho po té, co vyjeli z brány, počkal, až zmizí za prvními stromy lesa, zavřel bránu kostela a šel zpět do vesnice. Kardinál s knězem měly před sebou dlouhou cestu do Říma.

Obtloustlý muž seděl v hostinci plném opilců a v koutě za plamenů svíček zkoumal prsten, který se mu houpal na krku. Nenápadně pozoroval obchodníka, který se u vedlejšího stolu chlubil skvělým obchodem a hromadou peněz. Byla to jeho poslední noc...

Dopadení

V bazilice byl čilý ruch. Večerní návštěva vysokého hodnostáře z Říma vyvolala obrovský zájem místních kněží. Nikdo si nevzpomíná, kdy naposledy se tady objevil kardinál. I když přišel jen na jednu krátkou noc, aby mohl přespat, než se vydá do cíle své cesty.

Ano, sklářské dílny na ostrově Murano evidentně přitahují velké muže. Nikdo na světě neumí vyrobit tak krásná a jasná zrcadla, čirá skla a výrobky ze skla, jako místní obyvatelé. Taky to není zadarmo. Jejich tajemství je natolik střeženo a ceněno, že kdokoliv by vypustil z úst sebemenší zmínku o výrobním postupu, by se odsoudil i se svojí rodinou k smrti. Benátští kupci se pravidelně plaví na dva kilometry vzdálený ostrůvek a předhánějí se v nákupech, aby pro své výpravy do vzdálených zemí měli co nejvíce zboží na prodej.

Nad bazilikou vycházelo slunce a krásně ozařovalo okrové cihly, z kterých je bazilika postavená. Bílé sloupoví podpírající nespočet oblouků lemující obvod baziliky házelo dlouhé stíny na dlážděnou silnici kolem baziliky a postava opřená o zábradlí v druhém patře se dívala na nedalekou sklářskou dílnu. Kardinál celou noc nespal. Když se rozednělo, krátce se pomodlil a vyšel se podívat na krásný výhled na sluncem ozářenou lagunu. Krákání racků a ševelení přílivu kardinála uklidňovalo.

Na dveře zaklepal jeho sluha a se skloněnou hlavou tiše vešel do místnosti. "Odpusťte, pane, vše je připraveno" řekl sluha a s úklonou posunkem naznačil kardinálovi, aby ho následoval. Kardinál se podíval na něj a s únavou ve tváři se na něj vlídně usmál. "Děkuji, Petře", pronesl a odešel se svými zbrojnoši, kteří stáli celou noc před jeho komnatou, na nádvoří baziliky, kde už čekal povoz. Kardinál usedl do něj a čtyřspřeží krásných bílých koní se vydalo po cestě ke sklárnám. Murano je propojeno mnoha mosty, lemováno mnoha vodními kanály a dláždění na cestách není určené pro kočáry s koňmi. Cesta byla náročná a klapání koňských kopit probouzelo lid bydlící v dvoupodlažních barevných domcích. Kardinál dostal za úkol od svého přítele nechat vyrobit velké zrcadlo do modlitebny jeho kláštera. Mniši se rádi dívali na svou chudobu a zrcadlo tento pocit mohlo dokonale umocnit. Byť to byla nezvyklá žádost, kardinál rád vyhověl, protože měl cestu do Benátek. A když už byl v Benátkách, proč by se nepodíval i na proslulou sklárnu na Muranu.

U vchodu před sklářskou dílnou se hrbil její majitel a jen co kardinál vyšel z vozu, přicupital blíž, aby mohl pokleknout u jeho nohou a políbit velký zlatý prsten. Kardinál mu řekl, aby vstal a navrhl, zda by se nemohli posadit v dílně. Tmavé místnosti plné měchů, pecí a hromad materiálů k roztavení byly odvětrávány velkými okny v patře budovy. Kardinál se usadil v relativně čisté místnosti na nepohodlné dřevěné křeslo k ošuntělému stolu a z kapsy své sutany vytáhl na papyru nákres s rozměry. Můj přítel, představený kláštera v Čechách mě požádal, zda bych pro něj mohl nechat vyrobit zrcadlo neobvyklých tvarů a rozměrů. Řekl opat a s upřeným pohledem do očí svého hostitele mu předal pergamen s nákresem. Špinavé ruce mistra skláře s mnoha jizvami na rukou uchopily pergamen. Mistr jej chvíli mlčky pozoroval, a pak z police podal dvě krásné skleněné číše a nalil do nich červené víno. Obchod je uzavřen. Zakázka je to nezvyklá, ale my se výzev nebojíme. Tak velké zrcadlo budeme vyrábět poprvé. Pronesl pyšně a povznesl do výšky číši. Kardinál si přiťukl. Pokynul rukou svému sluhovi, který mlčky stál na kraji sklárny a ten na stůl položil zdobenou mahagonovou truhlici. Kardinál ji otevřel. V očích sklářského mistra se leskly drahé kameny a hromádka zlata. Bude to stačit? Zeptal se opatrně kardinál.

Zajisté, pane. Váš přítel může očekávat zásilku během několika měsíců.

Děkuji tedy. Položil kardinál svoji číši vedle truhlice. Otočil se a cestou do kočáru si pro sebe pronesl: "mám ještě jeden úkol". V myšlenkách na to, jak asi s pátráním po vrahovi pokročil jeho bývalý žák, si sedl do kočáru a se zavřenými oči se oddával modlitbám.

Kněz ležel na zádech na lesní mýtině porostlé měkkým mechem. Byl nahý. Nad ním seděla Lucie. Krásná mladá žena s pevnými ňadry a usmívala se. Pohupovala se na něm a její blond vlasy ho šimraly po jeho obličeji s jizvami. Seděla na něm v pokleku nahá. Držel ji za pevný krásný zadeček a usmíval se. Naklonila se k němu. Cítil její bradavky na svém těle. Chytla ho dlaněmi za hlavu a její úsměv se vytratil. V očích měla smrt a její obličej se proměnil ve spáleniště. Před momentem krásné zlaté vlasy byly seškvařené. Cítil, jak její ohořelé dlaně lomcují jeho hlavou nahoru a dolů. A z míst, kde měla krásné rty, se ozývaly zlověstné zvuky. "Vstávej! Knězi! Vstávej ty panáku. Tak snadné to nebude!"

Kněz se probral a uvědomil si, co se stalo. Lucie se mu zdála. Musela se mu jen zdát. Vždyť je mrtvá. Sedí nad ním její vrah, kterého vypátral. Bohužel v souboji ho vrah uhodil svou holí do hlavy a on omdlel a upadl na zem. Vrah ho probouzí. "Knězi! Knězi!" křičí obtloustlý muž a svou vahou mu drtí hrudník. S rukou kolem krku vší silou tlačí na knězův hrtan a snaží se jej udusit. Krevní žilky v očích kněze se začervenaly. Kněz ztrácí vědomí. Obličej vraha se chvílemi mění v obličej Lucie. Poslední myšlenka v jeho životě bude patřit jí. Pomyslel si. Když už neměl před očima nic, nahmatal rukou chladný kov vycházkové hole. Z posledních sil ji pevně uchopil do ruky a vši silou vrazil kulatou rukojeť do hlavy svého nepřítele. Tíha jeho ochromeného těla se zdála nekonečná. Kněz nemohl dýchat. Sípal a snažil se do těla dostat kousek okysličené krve. Když se mu podařilo vyprostit se z nečekaného objetí jeho protivníka, postavil se, podíval se k nebi a zhluboka se nadechl.

"Díky, Bože", tiše pronesl a do rukávů své sutany si utřel krev ze své hlavy. Bolela ho. Ale žil. Svázal vrahovi ruce a přivázal za koně. Nikam nespěchal. Dnešní den byl náročný a on byl rád, že přežil. Sedl si na sluncem ozářený mech, opřel se o strom a s pohrdavým pohledem sledoval omráčeného vinaře. Sériového vraha z vesnice, kde žil.

Sklářští dělníci vyleštili kamenný stůl s ohrádkou a připravily si rtuť. Na vyleštěnou hladkou plochu kamene položily do tenka rozklepanou cínovou fólii, kterou pomocník ihned flanelovou čistou hadrou vyhladil veškeré záhyby, až byla dokonale rovná. Dělníci na ni položili velkou skleněnou desku, která byla zatím největší, jakou kdy nesli a srovnali ji na cínovou fólii. Když vše bylo správně usazené, vzaly sudy s rtutí a skleněnou tabuli zalili. Po chvíli rtuť s cínem začala na skle reagovat a na povrchu vznikl nepropustný povrch tvořící odrazovou plochu zrcadla. Po několika hodinách dělníci rtuť odebrali zpět do sudu a zrcadlo položily do místnosti, kde osychalo několik týdnů, než bylo připraveno k expedici ke svému štědrému majiteli.

Kněz stál na náměstí vedle kardinála a společně přihlížely davu lidí, který se ráno sešel na místě plánované popravy. Hučící dav neutichal, ani když se na obrubu kašny vyšplhal muž oděný celý v černém a z pergamenu začal číst rozsudek.

"Vím, že je to pro tebe těžké, ale věz, že jsi pro uctění Luciiny památky udělal maximum, můj milý chlapče", řekl vlídně knězi kardinál. "potřebuji, aby ses vydal za mým přítelem, opatem z kláštera v Teplé, v Čechách. Za pár dní vyjede z Murana k němu vzácný náklad a potřebuji, abys dohlédl na jeho bezpečné předání." Dodal. Kněz neodpověděl, zahleděl se na dav, který utichl a podíval se směrem ke kamenné věži, odkud vycházel v poutech za pomocí dvou zbrojnošů obtloustlý muž v otrhaných špinavých hadrech. Týden v tmavé kobce se na něm poznamenal. Propadlé tváře, modřiny na hlavě z posledního zápasu s knězem. Pískající dav ho neděsil tolik, jako kat stojící uprostřed náměstí vedle čtyř statných černých koní. Věděl, co přijde, ale že to bude takové, to nečekal. Doufal v oběšení nebo sekeru, ale toto ne, Rozklepal se a spadl na kolena. Zabolelo to. Jeho těžké tělo narazilo do kamenné dlažby a z kolen se řinula krev. Muž stojící na obrubě kašny dočetl pergamen a dav utichl. Nastalo nebývale hrobové ticho. Brek muže jdoucího na popravu šel slyšet až ke knězi. Vysoký muž s mírně prošedivělými hnědými vlasy, jizvou přes oko a mírně zarostlou tváří, se ve své šedé sutaně omotané koženým páskem mírně pousmál. Nadešla chvíle, za kterou se modlil několik měsíců, než se mu podařilo vraha jeho služebné vypátrat.

Muž ležel na zemi. Kat mu ke každému zápěstí a kotníku přivázal provazy. Na každou končetinu provaz z popruhů jiného koně. Dal pokyn a koně kráčeli od sebe. Těžké tělo vraha se na provazech vyhouplo nad zem a ruce i nohy se začaly roztahovat a napínat. Bolest byla veliká, cítil praskání svalů a šlach. Klouby povolovaly a kosti praskaly. V posledním záchvatu sil se vrah otočil směrem ke kardinálovi a knězi a zadíval se jim do očí. Pak koně zabrali. Tělo se přetrhlo. Z hrudníku vytekly vnitřnosti a dolní půlku těla od té horní dělilo několik metrů, než se podařilo koně zastavit. Dav šílel. Kněz se otočil a vešel dovnitř chrámu. Sedl na židli, napil se vína a začal plakat.