Klášter smrti- 9. část

Odhalení

Ráno začalo příliš brzo. Kněz měl pocit, že zase nespal. Když se však podíval na Vikarta, věděl, že nebyl sám. Obrovské kruhy pod očima obtloustlého mnicha, který si dělá zálusk na pozici opata, usvědčovaly z probdělé noci. Celý klášter šel ve čtyřřadí přes nádvoří do nové modlitebny, kde trávili noc dva bratři. V čele průvodu šel Vikart s knězem. Nepromluvily spolu jediné slovo. Vikart vytáhl z kapsy své bílé sutany klíč a odemkl dveře modlitebny. Jeho dlaň byla pohmožděná. Všiml si i drobných kapek zaschlé krve. V modlitebně zaznělo několik výkřiků strachu mnichů, kteří spatřili dvě bezvládná těla. Kněz s Vikartem přiběhl spolu s několika dalšími mnichy k tělům bratrů Johana a Převora. Převor měl rozbitou hlavu, Johan měl na sobě spoustu krve. Vikart se podíval do knězových zlostných očí a zakoktal: "Co se to tady stalo?"

Kněz se podíval na kapky krve, které měl kolem zmodralých bledých úst Johan z toho, jak při umírání chroptěl. Podíval se na Vikarta a jeho kapky krve na jeho oblečení. Postavil se a s hlubokým hlasem řekl tak, aby jeho hlas slyšel každý mnich. I ten v poslední řadě. "Bratři. V noci jsem zahlédl po chodbě jednoho z vás, jak se plíží potmě chodbami. Ten mnich si myslel, že jsem vešel do své cely, ale zavřel jsem dveře z venku. Prošel kolem mě a vešel do své cely. Neumím si představit jiný důvod tohoto nočního plížení, než je" říkal a pozorně sledoval každého mnicha. Nechal všechny vstřebat svá slova a po chvíli ticha dodal jediné slovo: "Vražda".

Vikart pochopil, kam tím kněz míří a došlo mu, jak byl v noci neopatrný.

"Ale vždyť klíče od této místnosti má jen bratr Vikart. Jak by se sem vrah dostal, aniž by měl klíče?" Zeptal se vážně jeden z mnichů. Když to dopověděl a došlo mu to, podíval se s nevěřícným výrazem na kněze.

"Ano, ten plížící se mnich byl bratr Vikart!" zakřičel kněz a ukázal na klečícího mnicha, kterému začala docházet slova vycházející z úst jeho bratří.

V modlitebně se rozhostil vášnivý křik. Bratři přes sebe překřikovali kletby mířící na Vikarta a žádaly jeho okamžitou smrt. Kněz se snažil vášnivý dav uklidnit, ale jen s velkou námahou odstrkával naštvané mnichy od schouleného Vikarta, který marně křičel, že s těmi vraždami nemá nic společného.

Když se rozvášněný dav uklidnil, kněz uchopil Vikarta za paži a s námahou ho zvedl na nohy. Teprve teď si uvědomil tíhu a monstróznost jeho objemné postavy. Měl co dělat, aby ho udržel, protože se mu neustále klepaly nohy strachem. Kdyby povolil, Vikart by se jistě zhroutil na zem mezi Převora a Johana. Kněz Vikarta odvlekl s obtížemi na lavici vedle zrcadel. S těžkým žuchnutím dopadajícího těla si nešťastný mnich sedl na tvrdé dřevo a začal se tiše modlit.

"Odvezte odsud těla, bratři a nechtě mě tady s Vikartem o samotě prosím. Řekl kněz a chvíli sledoval, jak se dav vytrácí z modlitebny. Poslední čtyři mniši odnášely bezvládná těla nebohých bratrů a když prošly dveřmi, další z mnichů s mohutným prásknutím zabouchl těžké dveře a s velkou úklonou poslal knězi zdravici.

V místnosti bylo temné šero. Úzký paprsek světla přicházející z venku skrz úzké okno dopadal jako boží pěst na jedno ze zrcadel. V paprsku světla šlo vidět, jak se víří v místnosti prach. Proto je tady tak těžký vzduch, pomyslel si kněz, když se na tu krásnou scenérii poletujících částeček nečistot tančících ve zlatavém paprsku světla zahleděl. Bylo chladno. Zima z venku byla den o de dne silnější. Tiché Vikartovo vzlykání se plížilo z příšeří lavice vedle zrcadla celou místností. Kněz uchopil louč zavěšenou vedle zrcadla a přešel s ní na druhý konec místnosti, kde ještě hořela jedna svíce. Zima, která se mu prodírala pod jeho těžký oděv a kousala ho do těla, mu do mysli vnesla otázku, jak v místnosti bez krbu mohl vůbec fungovat zakladatel kláštera. Když louč vzplála od plamínku svíce a ozářila nevelký prostor v okolí, přešel kněz k obrazu nade dveřmi a chvíli se mlčky díval Hroznatovi do očí. Rozsvítil svou loučí louče zavěšené kolem zrcadel, a když vrátil louč držící v ruce na své původní místo po levé straně zrcadla, u kterého seděl Vikart, jemně ho uchopil za rameno.

Vikart sebou škubl a otočil se na něj.

"Bratře, já nikoho nezabil" pronesl tiše. Z jeho nosu mu tekl sopel po celé tváři a oči měl ulepené slzami. Kněz se na něj podíval a řekl mu, ať se vzchopí a utře si obličej. Třesoucí se hromada tuku poslechla a i přes vlídný tón knězova hlasu se nedokázala uklidnit.

"Co jsi to odnášel za knihu bratře?" namířil svou otázku přímo kněz a pevně hleděl Vikartovi do očí, jako minulou noc, když se přeli v knihovně u jeho stolu. Vikart sklopil zrak. Chvíli zhluboka dýchal a pak tiše vypustil skrz zuby jediné slovo.

Latinský název velké tlusté knihy, kterou včera v noci odnášel do své cely, aby ji ukryl. Nomenclatura.

"Seznam jmen?" řekl udiveně kněz. "Myslíš seznam bratří žijících v tomhle klášteře?" dodal a sledoval Vikartův obličej.

Nevelké světlo proudící oknem a plápolající louče vedle něj probarvovaly jeho bílou kůži teplým narudlým světlem. Vikart vydechl a těžce zasýpal. Podíval se knězovi do očí a usmál se.

Jeho zažloutlé zuby přebarvovala krev deroucí se z jeho dásní. Slzy v očích mu už proschly a pohled na něj umocněný plápolajícím plamenem byl hrůzostrašný. Kněz zamžoural očima, jakoby se mu zdálo, že místo Vikarta před ním sedí škrtič z Hvozdu. Vzpomněl si na poslední vrahova slova, před tím, než se jeho tělo pod sílou koní roztrhlo na kusy. "Proklínám vás". Ta dvě slova mu rezonovala v hlavě tak silně, až se mu zamotala. Kněz upadl na tvrdou zem a udeřil se do hlavy. Vikart k němu okamžitě skočil. Uchopil ho za hlavu, Chtěl s knězem zatřást a probrat ho.

Mnich střežící vchod do modlitebny zaslechl tupou ránu a rychle otevřel dveře. Uviděl ležícího kněze, s kterým třese Vikart. Rychle k němu přiskočil a jednou ranou dřevěnou holí ho udeřil do spánku. VIkart se převalil na bok a omdlel. Z jeho hlavy vytékala krůpěj krve. Mniši slyšící hluk se seběhli a rychle vytáhly omámeného kněze ven a odvedly ho do jeho cely na lůžko. Pohybu neschopného Vikarta si nikdo nevšímal.

Za Vikartem se zavřely dveře a on zůstal ležet na chladné zemi modlitebny.

Kněz ležel v bezvědomí několik hodin. Hadra, kterou mu mniši omotaly ránu, byla nasáklá krví. Když se probral, spatřil nad sebou Lucii. Usměvavou. Krásnou a zářivou. Přesně tak, jak si ji pamatoval.

Věděl, že blouzní. Nikdy v životě neblouznil tak často, jak za posledních několik dní, co žije v tomto klášteře. Zachvěl se hrůzou. Škubnutí jeho těla vyděsilo osobu stojící nad ním. I když měla tvář Lucie, věděl, že to nemže být Lucie. S hlubokými nádechy si protřel oči svými hrubými prsty. Obraz před jeho očima se zamlžil, a když se po chvilce vyostřil, tvář jeho hospodyně se změnila v tvář jednoho z mnichů. Prošedivělá šedá bradka a holá hlava knězi připomněla, že se jedná o bratra Václava. Vysoký mnich měl na starost kuchyni. Pomohl knězi posadit se a podal mu horký nápoj z vylouhovaných bylinek.

Kněz cítil slabost ve svalech. Hlava ho třeštila. Spálený jazyk od horkého hořkého nápoje ho bolel. Opatrně vstal z postele a zavrávoral. Bratr Václav ho opatrně podpíral. Když si sundával kněz obvaz z hlavy, strhl strup přilepený k němu a začal jemně krvácet. Nevšímal si toho. Potřeboval se co nejrychleji dostat k Vikartovi, kterému hrozilo velké nebezpečí. Procházel v doprovodu svého opatrovníka chodbami a přes nádvoří, kde se dav mnichů překřikoval a dohadoval co s Vikartem, který byl chycen při činu. Mnoho mnichů, když viděla kněze, nahlas děkovala Bohu, že byl ušetřen od jisté smrti a zároveň dodávala kletby na Vikarta. Kněz na to neměl sílu reagovat. Věděl, že Vikart je nevinný. Potřeboval ho rychle dostat z té prokleté modlitebny.

Vikart sražený holí k zemi ztrácel vědomí a věděl, že se blíží jeho konec. Rozbitá hlava ho třeštila. Studená zem probodávala jeho tělo miliony mrazivých jehliček. Viděl své tělo v odraze zrcadla. Vidělo ho rozmazaně a mnohokrát. Nekonečněkrát. V uších mu dunělo. Cítil, jak mu strach z náhlé smrti zatemňuje smysly. Spatřil ďábla, který ho chytl za ruce a vlekl do chřtánů pekla. Věděl, že za své hříchy bude trpět na věky věků.

"Rychle, polož ho sem!" Vykřikl spěšný rozkaz kněz na mnicha, který s ním šel pro Vikarta. Bratr Václav ho táhl držíc za ruce ven z modlitebny a opřel ho zády o jeden z mramorových sloupů lemující chodby u nádvoří. Vikart chroptěl a lapal po dechu. Studený vzduch m vehnal do plic touhu zase žít. Kněz se nad ním sklonil a uchopil ho za tváře. Zatřásl s ním, aby si získal jeho pozornost. "Vnímáš mě, Vikarte?" řekl důrazně, aby se jeho hlas dostal až k Vikartovu omámenému sluchu. "Ano" řekl s námahou a snažil se dodat ještě nějaká slova, ale kněz ho zarazil.

Z jeho úst se drala ven rudá tekutina. Kněz uchopil za jeden ze zubů v ústech nebohého mnicha a ten bez sebemenší námahy zůstal v jeho prstech. Kněz se narovnal a prohlížel si zežloutlý zub držící mezi ukazováčkem a palcem proti obloze. Zub nejevil známky nákazy. Byl jemně zažloutlý ale jinak žádný kaz. Co se to sakra děje, proč Vikartův chrup, zjevně bez známek kazů, krvácí a proč jeho zuby tak snadno padají?

Kněz měl v hlavě zase víc otázek, jak odpovědí.

"Já tady v klášteře nikoho nezabil" zachroptěl ze všech sil Vikart.

"Odnes ho do mé cely bratře Václave a nikoho k němu nepouštěj. Já se jdu podívat do knihovny. Starej se o něj poctivě. Stejně, jak si se staral o mě." Řekl Václavovi, který celou dobu klečel vedle Vikarta kněz a rychlými kroky vyběhl do patra.

Tajemství v knize

Kněz si dával velký pozor, aby si ho nikdo nevšiml, jak se vkrádá do Vikartovi cely. Když za sebou zavřel dveře, všiml si, že na stole pod oknem ležela velká kniha, kterou tak bázlivě střežil v knihovně Vikart. Kniha se jmény bratrů.

Přistoupil blíž a prsty jemně přejížděl po kožené vazbě, kterou zdobil zlatý nápis NOMENCLATURA.

Opatrně knihu otevřel a začal listovat starými pergameny a rozpadlým papyrem.

Dlouhé minuty listoval knihou, než se mu podařila najít pasáž, do které zapisoval opat Ering. Za jeho éry přišlo do kláštera velké množství bratrů. U každého byla napsaná poznámka, odkud nový bratr přišel a ještě několik dalších poznámek. Důkladně studoval každou z nich. Hledal stopy a tajemství, která by mohla osvětlit temné stíny plížící se tímto místem.

Po chvilce zjistil, že mnoho z bratrů, kteří se přišli stát členy komunity, nikdy neměly církevní minulost. Mezi poznámkami odhalil, že dobré srdce opata Eringa a víra v nápravu, umožnila přijmout a schovat před pozemským soudem několik zlodějů, kteří měli přijít o ruku či dokonce měli být popraveni.

Mezi jmény našel i poznámku o jednom vrahovi. Kněz polkl. Na sucho polkl. Přejížděl očima těch několik řádků a přemýšlel. Jak se má k dané situaci postavit.

Kněz vstal od stolu a poklekl před velký kříž, který visel na stěně Vikartovi cely naproti dveřím. Dlouze se modlil a prosil Boha o sílu, aby neudělal nic zlého. Dnes zjistil, že mezi mnichy je spousta zločinců. Ering věřil, že se napraví. Kněz věřil v památku opata Eringa a rozhodl se nepošpinit Eringovu památku.

Vzal k sobě knihu a šel ji schovat do své cely. Když vycházel z Vikartovi cely, uviděl ho jeden z mnichů. V jeho pohledu byl vidět strach, když zahlédl knihu, kterou drží kněz v ruce.

Bylo jasné, že se kniha nesmí dostat do špatných rukou. Spousta bratrů, kteří by se dověděli pravdu, by mohla použít skutečnosti pro svůj prospěch a inkvizice by měla jistě plno důvodů k pálení. Kněz věřil, že se mniši ukrývající se ve zdech kláštera před trestem za své hříchy za léta strávená v modlitbách a pokoře změnili a jsou již naprosto čistí.

Když zavřel kněz za sebou dveře a unikl všem zvídavým očím mnichů, kteří najednou projevovali neobyčejný zájem o práci na chodbě, kterou kráčel, přemýšlel, co dál. Musel se jít podívat do knihovny. Potřeboval přijít na to, co je za podivnými úmrtími.

Vikart ležel v knězově posteli a pomalu nabýval vědomí. Bratr Václav pokorně kněze přivítal, a když mu kněz poděkoval za hlídání, vyprovodil ho zdvořile ze své cely a zavřel dveře. Kněz si sedl na dřevěnou stoličku, kterou přisunul vedle postele, aby byl Vikartovi co nejblíž a důrazně zaklepal prsty na velkou tlustou knihu, kterou si položil na kolena. Podíval se, jako už po několikáté za posledních několik dní, Vikartovi přísně do očí. Vikart věděl, co to znamená. Kněz odhalil jeho minulost.

"Bratře, chtěl bych se vyzpovídat" pronesl tiše jen tak, aby jeho slova sotva došla k uchům kněze.

"Ty ses musel stát opatem, je to tak, že? V opačném případě by se někteří z bratrů určitě dozvěděli o tvé minulosti" prohodil kněz a čekal na to, až Vikart bude pokračovat.

"Před mnoha lety jsem v žárlivosti zavinil smrt jednoho muže. V návalu vzteku jsme se praly o jednu ženu. Udeřil mě. Já udeřil ho a on upadl. Dopadl hlavou na zídku a nejevil známky života. Všude tekla krev. Já utekl z naší vesnice. Dlouhé měsíce jsem se ukrýval před zákonem. Přespával v lesích, živil se tím, co jsem našel. Až jednou jsem vyšel z lesa a přede mnou se tyčil klášter. Sluneční svit ozařoval jeho mohutné věže, jako by mi Bůh dal znamení. Když jsem přišel, na pokraji sil, k branám kláštera, objevil mě opat Ering. Schoval mě do jedné z budov za stájemi, kde se o mě potají dlouhé dny staral. Když jsem nabyl opět síly, a měl jsem se vydat na cestu, musel jsem s pravdou ven. Opat Ering mi dal druhou šanci a nechal mě žít nový život. Život plný pokání a pomoci druhým. Vzhledem k tomu, že psal poctivě všechny záznamy do knihy, musel jsem se propracovat až na místo knihovníka, abych měl největší šanci stát se opatem po Eringově skonu. Pracoval jsem, jak nejlépe jsem uměl a každý den děkoval Bohu za novou šanci. Kdyby se o mně někdo dozvěděl, jistě bych skončil na popravišti. S událostmi posledních dní nemám opravdu nic společného, bratře!"

Vikart dokončil se slzami v očích své vyprávění a sledoval knězův obličej. Kněz věděl, že pokud prozradí Vikartovu minulost, skončí ten muž na popravišti a všechna úmrtí, která se tady stala, budou přičítána jemu.

"Prozatím nikomu nic neřeknu. Věřím, že si se dokázal očistit svou prací od hříchů. Avšak nedokážu zajistit, aby ses stal opatem. Tato volba je pouze na tvých bratrech. Budeš je muset sám přesvědčit." Řekl kněz a vstal. Šel ke dveřím. Když byl k Vikartovi otočený zády, schoval si knihu pod svůj plášť a než šáhl na kliku u dveří, otočil se ještě na Vikarta a řekl: "Potřebuji se dostat do knihovny, musím najít spisy patřící alchymistům. Někdo tady tráví lidi. Kde mám hledat?" Dodal důrazně.

Vikart s naprostou přesností vysvětlil knězi místa, kde se nachází alchymistická část knihovny. Otočil sklesle hlavu a usnul.

Kněz do časného rána listoval knihami a pročítal staré svazky pergamenů. Nevěděl, co hledá, ale doufal, že něco přitáhne jeho pozornost. Současný stav, kdy pátral po jedu, kterým někdo tráví místní mnichy, mu do hlavy vnášel bolavé vzpomínky na Lucii. Jeho mysl byla Lucií zahlcená. Cítil bolest u srdce. Nesnažil se ani ty vzpomínky zapudit, věděl, že proti nim nemá šanci uspět. City, které před Lucií tak dlouho schovával ve svém nitru, byly příliš silné. Z očí mu ukápla slza a rozpila se do rozloženého papyru na stole. Spis starého učence pojednával o odrazech paprsků světla. Kapka slzy dopadla na řádek textu a rozmazala jedno slovo. Kněz se jej hned snažil vysušit, aby neudělal na vzácném papyru ještě větší škodu. Vzal cíp svého rukávu a jemně jej přiložil na zfialovělou kapku textu. Po chvilce sušení se na papyr podíval. Bůh mu dal znamení! Rozpité slovo bylo SPECULUM.

Kněz se zamyšleně narovnal na tvrdé židli. Po hodinách, kdy byl shrbený nad listinami, mu pěkně zakřupala záda. Sledoval rozmazaný nápis a dával si do souvislostí jednotlivá úmrtí. Proč muselo umřít tolik lidí. Konečně našel motiv. Smotal papyrus, ovázal provázkem, aby se mu zbytečně v kapse, do které si ho vložil, neroztahoval, a běžel co nejrychleji do své cely za Vikartem.

Vikart ležel bezduše v posteli stejně, jak ho opustil. Kněz si sedl vedle něj, a začal vyprávět, co odhalil. Co mu Boží znamení napomohlo odhalit. Kněz byl plný energie, jako by prospal několik dní. Náhlým návalem dobrých zpráv byl úplně omámen a nikdo by mu nehádal, že posledních několik dní skoro nespal.

Na další den ráno svolal kněz celý klášter na nádvoří. Slunce od samého rána svítilo a odrážející se paprsky od bílých sněhových peřin tvořily krásný klam lesklých perel. Když se bratři ztišili, kněz spustil své vyprávění.

"Bratři, za několik posledních dní, zde došlo k mnoha záhadným úmrtím. Mnoho z vás by jistě potěšilo, kdybych vám oznámil, že jsem vypátral vraha a ukázal na jednoho z vás." Odmlčel se. Sledoval, jak prochází jeho slova všemi mnichy a pozoroval rozpačité reakce. "Musím však oznámit, že za náhlá úmrtí dělníků, opata i vašich milovaných bratrů nemůže nikdo z vás." Dopověděl svou myšlenku a než stačil pokračovat, z davu někdo zakřičel: "Hroznata nás trestá! Kajte se bratři!"

"Ne! Hroznata vás určitě netrestá, bratře. Jediné, kdo vás trestá, byla pýcha a rozmařilost vašeho opata, který chtěl vaši modlitebnu ozářit přenádhernými zrcadly. Bohužel, zrcadla jsou příčinou všech úmrtí." Dodal kněz sklesle.

Po chvíli šumu pokračoval ve vysvětlování: "Zrcadla jsou vyráběna tajnou technologií na ostrově Murano nedaleko Benátek. Nebudu vám popisovat celou výrobu, sám ji neznám. Jen vám řeknu tolik, že odrazová plocha zrcadla se docílí za použití tenké cínové fólie, na kterou se naleje rtuť a nechá se několik dní tak, aby proběhly mezi sebou reakce, které průsvitnou plochu skla změní na odrazovou plochu zrcadla. Jak jistě víte, rtuť je velice jedovatá. V malých dávkách způsobuje halucinace nebo třeba vypadávání zubů a krvácení dásní. Jsem přesvědčen, že obrovská plocha zrcadel, která nechal opat Ering umístit do nové modlitebny v kombinaci s nedostatečným odvětráváním a především malým světlem místnosti, které se odstraňovalo pomocí loučí a svící umístěných v blízkosti zrcadel, způsobilo odpařování zbytků rtuti a otravu nebohých bratrů." Ukončil své vystoupení kněz a stojíc uprostřed davu mnichů se díval mlčky všem do utrápených tváří, ve kterých se mísila úleva s hořkostí a lítostí, že bezdůvodně trestali Vikarta.

Kněz ještě chvíli mluvil a poté s několika dalšími mnichy vzaly dláta, majzlíky a páčidla a zrcadla vynesli z modlitebny ven.

Odpoledne byl Vikart zvolen novým opatem a když se po večeři dav mnichů odebral do svých cel, Vikart zůstal s knězem u stolu a tiše rozmlouval.

"Děkuji ti za pomoc, nebýt tebe, tak bratři umírají dál a já bych byl upálen" zcela upřímně řekl Vikart a pohladil knězi ruku.

"Co máš v plánu dělat dál, opate? " zeptal se kněz a nepřítomně poslouchal Vikartovo vyprávění.

"V prvé řadě zruším novou modlitebnu. Ta místnost nám přinesla spoustu utrpení. Udělám z ní muzeum našeho kláštera. Myslím, že si Hroznata zaslouží, aby se o něm vědělo i za mnoho let. Zrcadla umístíme někam na chodby, kde nebudou výpary nikoho ohrožovat a zrekonstruujeme starou modlitebnu tak, aby odpovídala snům nebohého Eringa." Dopověděl Vikart. Rozloučil se s knězem a odešel do své cely na modlitbu a snad konečně i klidný spánek.

Kněz stál před opřenými zrcadli a pozoroval svůj smutný obličej. Půlnoc byla již několik chvil minulostí a on s roztaženýma rukama hleděl do zrcadla, ve kterém pozoroval padající vločky tvořící bílou čepici na jeho ramenou. Za sebou viděl přicházet zářící postavu. Nelekl se. Bezhybně stál a cítil, jak mu na tvářích zamrzají slzy. Lucie se k němu opět vrátila. Krásná jak anděl. V bílých hedvábných šatech ho zezadu objala a políbila jemně na tvář. Lucie mu chyběla a on věděl, že na ni do smrti nezapomene. Nerozloučil se s nikým z kláštera. Zaběhl do své cely, dal si do torny své věci, a co nejrychleji zamířil na svém koni do města, kde na něj, jak doufal, čekal kardinál.

Když došel jsem až sem

A tys objala mě v něžné kráse

Já pochopil proč zem

Zdála se tak teplá zase

I když mrtvá jsi

Já cítím tvoje rty

Cítím tvoje hebké vlasy

V srdci mém jsi jenom ty

Navždy živá budeš ve mně

Snad provázet mě budeš dál

Hlaď a líbej mě vždy jemně

Proč já se těch citů bál

Dnes mohli jsme žít v ústraní

Snad šťastnou bych tě učinil

Nikdo už víc nezmění

Že smrt tvou já jsem zavinil

Miluji tě

Vážený čtenáři, pokud jsi dospěl až na závěr této knihy, dovol mi omluvit se za hromadu pravopisných i mluvnických chyb, kterými jsem své vyprávění jistě okořenil. Byť ne záměrně.

Snad se těch pár chvil s knězem a jeho osudem nestalo jen nudnou a zbytečnou ztrátou tvého času a alespoň pár myšlenek si sebou poneseš dál.

Pokud máš na knihu nějaký názor, dovoluji si tě poprosit o komentář- drobnou recenzi na e-mail nebo facebook. Děkuji a přeji mnoho šťastných dní.

Tvůj, MartinBahulík

bahulik@centrum.cz