Krátká historie Jerzalémského království
Krátké dějiny Jeruzalémského království
Palestina před křižáky
Předtím, než Palestinu dobyli ve jménu "svaté věci" Evropané, byla tato země téměř 500 let pod vládou muslimů, z toho čtyři staletí pod vládou Arabů. Palestina je kolébkou křesťanství, jež zde bylo přítomno již od svého vzniku a v době arabského dobytí, byla i většina obyvatelstva křesťanská. Žila zde i komunita Židů, která i přes římské a byzantské ústrky nikdy v Palestině nezanikla. Židé byzantskou vládu upřímně nenáviděli a muslimské dobyvatele nadšeně vítali jako své osvoboditele. Muslimové neměli v úmyslu obyvatelstvo podrobených zemí obracet násilím na svou víru; muslimové byli k jinověrcům tolerantní. Muslimové se nicméně stali privilegovanou vrstvou nové společnosti a chalífa Umar, organizátor rodícího se arabského impéria, se záměrně snažil o segregaci muslimů od jinověrců.Přestože za muslimské vlády získali křesťané a Židé status dhimmí a museli platit zvláštní daň zvanou džizja, byli Arabové v Palestině, stejně jako i v dalších podrobených oblastech, nábožensky snášenliví.Ačkoliv sice jinověrci nebyli nuceni konvertovat k islámu, měli zakázáno se proti islámu rouhat, odvracet muslimy od islámu nebo se ženit s muslimkami.Křesťané si směli ponechat své svatostánky, bylo jim však zakázáno obnovovat zničené nebo stavět nové. Náboženské minority si ponechali vlastní samosprávu, která byla uplatňována zcela svobodně, pokud plnily vzorně své povinnosti vůči muslimskému státu (tedy zejména daně). Křesťanským poutníkům, kteří směřovali do Palestiny, byla země otevřená a poutníkům se dostávalo ochrany. Do Palestiny po muslimském dobytí začali proudit také muslimští Arabové, aby se zde trvale usadili; původem je jednalo hlavně o rodáky z jižní Arábie.6 Muslimskou komunitu dále posilovali lidé, kteří k islámu konvertovali. Arabština brzy jako obcovací jazyk vytlačila řečtinu i přesto, že kromě arabských přistěhovalců se etnické složení Palestiny takřka nezměnilo. Co se náboženského rozprostření týče, tak křesťanský živel zůstal silný především v pobřežních městech hellénského původu a ve svatých městech Betlémě, Nazaretu a Jeruzalémě. Židům byl povolen návrat do Jeruzaléma, do kterého měli vstup zakázán celých pět set let (135 - 358),7 a kde vyrostla početná židovská komunita. Populace židovských posvátných města Safed či Tiberias, byla židovská téměř výlučně.8 Muslimové se dále soustředili na územní expanzi do Byzance. Jejich úsilí vyvrcholilo v obléhání Konstantinopole poprvé v letech 674-678 a podruhé v 717-718, ovšem dobýt hlavní město byzantské říše se jim nepodařilo. Fiasko druhého arabského obléhání Konstantinopole, zároveň znamenalo konec arabských územních zisků na úkor Byzance. Hranice mezi Byzancí a chalífátem se ustálila na pomezí východní Anatolie, kde byzantská administrativa vyvinula themní systém, který měl chránit anatolské vnitrozemí. Na arabsko-byzantském pomezí docházelo k častým potyčkám mezi byzantskými stratiotoi - vojáky-rolníky, kteří byli v thematech trvale usazeni a arabskými pohraničními jednotkami, což v praxi znamenalo téměř neustálý válečný stav, ačkoliv mezi říší i chalífátem panovalo momentálně příměří. Čas od času ta či ona strana provedla rozsáhlejší invazi na území protivníka, nicméně k významným a trvalým územním změnám nedocházelo; tyto výpravy měly tak spíše kořistní, než dobyvačný charakter.Koncem 10. století začala upadat moc abbásovského chalífátu, zatímco v Egyptě se rodil šíitský stát Fátimovců a na severu nabírala byzantská říše opět na síle. Byzantský císař Nikeforos II. Fókas, připojil k Byzanci Kilíkii s křesťanským arménským obyvatelstvem a syrské velkoměsto Antiochie. Císař Basileios II. pak uzavřel smlouvu s Fátimovci o rozdělení sféry vlivu na Blízkém východě: Byzanci připadla Sýrie, Egyptu Palestina. Tento stav, původně zamýšlený jako pouhé desetileté příměří, vydržel téměř půlstoletí a pro Palestinu znamenal období klidu a prosperity.
Příchod Turků
Seldžutští Turci pocházejí ze střední Asie, z oblasti u Aralského jezera a k islámu se obrátili v 10. století. Turci se dělili na kmeny, které se sdružovaly v kmenové svazy. Seldžukové byli nejsilnějším kmenem svazu Oguzzů. Na západ do civilizovaného islámského světa přicházeli jako žoldnéři, postupně se však začali emancipovat a měnit v politickou sílu. V roce 1037 Seldžukové ovládli Chorásán a své zájmy upínali na jih. V roce 1040 porazili Turci v bitvě u Dandáqánu armádu ghaznovců, čímž se jim otevřela cesta do Íránu a o patnáct let později dobyl Tugril Beg Bagdád, čímž ovládli chalífát Abbásovců. Ze svého nového centra v Iráku se Seldžukové přirozeně dostali do konfliktu se dvěma dalšími velmocemi Středomoří - Byzancí a fátimovským Egyptem. V Anatolii se první skupiny tureckých nájezdníků objevily již v 30. let 11. století. V roce 1071 porazil seldžucký sultán Arp Arslan byzantskou armádu v bitvě u Mantzikertu a zajal císaře Romana IV. Diogena. Byzantská říše se propadla do chaosu, v němž jednotliví uchazeči trůnu soupeřili o pozice, zatímco naprostá většina Anatolie - hospodářského srdce Byzance - padla do rukou Turků. Turci netvořili jednolitou sílu; do Anatolie přicházelo množství kmenů a tureckých dynastií, které si podrobovaly různé části země. Turecký vpád se nevyhnul ani Palestině. Roku 1171 vpadli Turci do Sýrie a Palestiny, již dobyli bez většího odporu. Centry jejich moci se staly Aleppo a Damašek, později hlavní města dvou tureckých sultanátů v Sýrii. Vpád Turků znamenal pro Palestinu především politicko-hospodářský otřes a úpadek. V Palestině, především ve vnitrozemí, se začali usazovat ve větší míře sunnité, zatímco vzdálenější pobřežní města byla ovládána jednotlivými arabskými emíry, vyznáním šíity, kteří uznávali fátimovského chalífu.Emírové však byli nejednotní a jejich městské emiráty mezi sebou často soupeřily. Turci nebyli tak tolerantní vládcové, jako Arabové před nimi; křesťané byli utlačováni a poutníci ze západu napadáni.
Koncil v Clermontu a vyhlášení první křížové výpravy
Nestabilita v Byzanci trvala deset let, než se trůnu v roce 1081 chopil Alexios Komnenos. Tomu se v letech 1081-85 podařilo odrazit invazi jihoitalských Normanů a poté se vypořádat s invazí turkických Pečeněgů, čímž stabilizoval situaci v říši a mohl svou pozornost obrátit na východ. Slabostí byzantské obrany byl nedostatek byzantských branců, a tak nedostatek mužů byzantští císařové vynahrazovali placenými žoldnéři - Skandinávci, Anglosasy, Pečeněgy a dokonce i Turky; císařova osobní stráž byla varjažská garda. Pokud měl Alexios znovuzískat Anatolii pro Byzanc, potřeboval k tomu žoldnéře z Evropy. Za tím účelem se obrátil na papeže Urbana II. Urban II. se stal papežem v roce 1088. Jeho pozice byla od počátku velmi vratká. Mezi papežstvím a Svatou říší římskou zuřil boj o investituru a zrovna v té době měl římsko-německý císař Jindřich IV. navrch: měl ve svých rukou samotný Řím a na stolec svatého Petra dosadil sobě loajálního vzdoropapeže Klimenta III. Urbana II. tak většina křesťanů neuznávala. Krize autority a prestiže papežství však nemají kořeny jen v boji o investituru; již od rozpadu římské říše se ústřední církevní organizace drolila a ještě kolem roku 1000 byli církevní hodnostáři ve Francii, Hispánii, Anglii či v německých zemích, na papežské moci prakticky nezávislí. Od nástupu Urbana II., který byl oddaným stoupencem svého předchůdce Řehoře VII., se však situace začala postupně obracet ve prospěch papežství a v roce 1094 se Urban II. zmocnil Říma.
Urban II. měl zájem na zlepšení vztahů mezi západní a východní církví, poznamenaných Velkým schismatem z roku 1054. Císařovi zástupci se dostavili na koncil do severoitalské Piacenzi, který se konal v březnu 1095. Zde vylíčili utrpení východních křesťanů i osud křesťanských svatých míst z rukou muslimských dobyvatelů a žádali západní křesťany o vojenskou pomoc při jejich znovudobývání. Papež sice císařovým emisarům pomoc přislíbil, bezprostředně však nepodnikl nic. Zrodil se nápad vyslat ze západu vojenskou výpravu. Odkud se však tato idea křížové výpravy vzala? Západní křesťané nebyli nezkušení, pokud jde o boj s muslimy; bojovali s nimi na Pyrenejském poloostrově a na Sicílii. "Nápad přenést válku proti muslimům do východního Středomoří (aniž by se ovšem nějak vyřešilo, jak), se, jak se zdá, zrodil v hlavě Urbanova slavného předchůdce Řehoře VII., který navrhoval uspořádat vojenskou výpravu na pomoc východním křesťanům proti seldžuckým Turkům. Jelikož Urban dále nesl Řehořovy ideje, byl jeho pedisequem, jak se sám označil (následovníkem, pozn. Bolla), můžeme předpokládat, že cítil povinnost Řehořův nápad realizovat." Řehořovi také nebyla cizí agresivní rétorika, jež se zachovala v jeho dopisech, pokud jde o církevní propagandu v boji křesťanů s muslimy a Urban na něho ve vlastních projevech zřetelně navazuje. V letech 1095-1096 pobýval Urban II. ve Francii, kde se věnoval jednak interním církevním záležitostem, ale také sbíral informace o Blízkém východě, v čemž mu byli nápomocni zejména mniši z Cluny, kteří měli velké zkušenosti s poutěmi do Palestiny. Na listopad 1095 svolal Urban II. koncil do Clermontu. Ještě před koncilem se sešel se svými přáteli, biskupem Adhémarem z Le Puy a Raymondem IV., hrabětem z Toulouse, se kterými křížovou výpravu diskutoval ještě před jejím vyhlášením. Koncil se konal od 18. do 28. listopadu a sešli se na něm významní církevní hodnostáři z celé Francie. Jeho nejdůležitějším momentem se stal 27. listopad; papež Urban vystoupil s veřejným projevem, v němž vyzval Evropany k tažení na Východ, za osvobozením svatých míst z rukou nevěřících. Urbanův apel našel nesmírnou odezvu zejména u prostých vrstev obyvatelstva; reakce francouzských feudálů, k nimž Urban svou výzvu především směřoval, byla o poznání chladnější. Urban II. věnoval celý následující rok sbíráním podpory pro svoji věc: Vánoce strávil v Limoges u Adhémara a Raymonda z Toulouse, v únoru pobýval v Angers a Le Mans, v březnu v Tours a v létě v Nîmes. Křížová výprava, tak jak byla vyhlášena, nebyla pomocí, o jakou stál císař Alexios, tedy žoldnéři ochotní bojovat za něho v byzantské armádě pod Alexiovým velením. O ničem takovém se papež v Clermontu ani nezmínil - alespoň podle dochované verze jeho clermontského projevu z pera Roberta Mnicha. Urban se snažil rozdmýchat nadšení šlechty. Vedle duchovních odměn mnoho křižáků přilákala vidina kořisti a velmi silnou motivací byla pravděpodobně také touha po slávě. Dalším významným faktorem byla touha po půdě. "Tato země, ve které žijete, obklopená z jedné strany mořem a z druhé strany horskými vrcholky, může stěží uspokojit mnohé z vás ... Proto se zabíjíte a pohlcujete jeden druhého ... Zmocněte se země, která je hanebně obsazená, která však byla dána Bohem dětem Izraele a která, jak říká Písmo, oplývá mlékem a strdím." Křížová výprava tak byla podnikem i pro ty, kteří doma nezískali žádnou půdu, typicky mladší syny z urozených rodin, pro něž z rodinného dědictví nezbylo nic; takovým mužem byl i Balduin z Boulogne, budoucí jeruzalémský král, původem nejmladší ze tří bratrů.
Tažení křižáků na Východ
Jako první na východ vyrazily křižácké poutnické houfy vedené lidovými kazately. Ze severní Francie a Porýní vyrazily již na počátku roku 1096 houfy vedené Petrem Poustevníkem a rytířem Gautierem Bezzemkem. Těm se podařilo projít přes německé země a Uhersko až do Byzance. Byzantinci špatně ozbrojené a organizované křižáky poté, co způsobili na byzantském území problémy a drancovali, převezli přes Bospor do Anatolie a utábořili je poblíž velkých měst Nikomedie, kterou drželi Byzantinci, a Nikaia, která už patřila Turkům. Petrovi poutníci z tábora, pravidelně pořádali nájezdy do širokého okolí, což popudilo sultána Kilič Arslana, který proti nim vytáhl a většinu pobil, včetně Gautiera Bezzemka. Samotný Petr Poustevník v době zkázy svých druhů pobýval v Konstantinopoli a jejich tragickému osudu unikl; posléze se připojil k výpravě evropských velmožů a i nadále hrál v historii výpravy významnou roli. Později se v Evropě zformovaly ještě další poutnické výpravy, jmenovitě výprava Emericha z Leisingenu z Porýní, bavorská výprava kněze Gottschalka a česká výprava Volkmarova. Tyto výpravy prosluly zejména pogromy a zabíjením Židů v německých městech i v Praze. Proti jejich drancování protestovali biskupové měst, kterými křižáci procházeli, většinou však bez úspěchu. Žádný z těchto houfů se na byzantské území nikdy nedostal, byly rozprášeny vojskem uherského krále Kolomana.
Vůdcové výpravy
Armády křižáckých velmožů se shromažďovaly a odděleně postupovaly ke Konstantinopoli. Feudálové, kteří se první křížové výpravě podvolili, pocházeli z frankofonní oblasti, kde měl papež Urban II. nejsilnější vliv. V německých oblastech byl papežův projekt odmítnut a u italských měst se setkal jen s chladným nezájmem. První vyrazil z Francie koncem léta 1097 Hugo z Vermandois, bratr francouzského krále Filipa. Král Filip byl právě v Clermontu exkomunikovaný a křížové výpravy se neúčastnil, křížová výprava se mu však přesto zamlouvala. Hrabě Hugo už tak nadšený nebyl, jeho účast měla především reprezentativní charakter, neboť exkomunikovaný francouzský král se snažil, naklonit si papeže Urbana. Hugovo vojsko vyrazilo přes Itálii a přes Jadran do Konstantinopole. Godefroy z Bouillonu, vévoda z Dolního Lotrinska, byl jediný významný leník římsko-německého císaře, který se k výpravě připojil. Muži, kteří ho doprovázeli, byli jeho krajané z Lotrinska. Na cestu vyrazil se svými dvěma bratry: starším Eustachem III. z Boulogne a mladším Balduinem. Ačkoliv jeho reálný přínos první křížové výpravě není tak výrazný, jeho zbožnost a udatnost se staly námětem pro mnohé rytířské písně. Jeho vojsko táhne přes Uhersko, přes jehož území povolil Godefroyovi projít až poté, co dostal Balduina i s jeho rodinou jako záruku. Do Konstantinopole dorazili těsně před Vánoci 1096. Protože císař Alexios již tou dobou věděl, že křižáci na Východ přicházejí s úmyslem dobýt Palestinu a nikoliv bojovat v byzantské armádě, přizpůsobil se situaci a od křižáckch vůdců požadoval složení lenní přísahy. Tím by se stal jejich lenním pánem a území dobytá křižáky, lény Byzantské říše. Hugo z Vermandois se podvolil, Godefroy a jeho bratři namítali, že nemohou skládat lenní přísahu císaři Alexiovi, když už jsou leníky císaře Jindřicha. Období mezi Vánocemi a Velikonocemi bylo vyplněno šarvátkami mezi Lotrinčany a Byzantinci, až se na Velikonoce 1097 Godefroy podvolil a se svými bratry lenní přísahu složil. Krátce na to dorazil do Konstantinopole kontingent jihoitalských Normanů. Tito Normané, ač pocházeli z jižní Itálie, mluvili francouzsky a v boji o investituru v Itálii byli tradiční oporou papežů. Jihoitalští Normani měli dlouhou historii bojů proti Byzantské říši a jejich vůdce Bohemund z Tarentu byl synem Roberta Guiscarda, který vedl proti Byzanci několik válek. Bohemund v době vyhlášení křížové výpravy obléhal přístavní města Amalfi. Marshal Baldwin vznáší hypotézu, že Normani v jižní Itálii o vyhlášení křížové výpravy ani nevěděli, možná proto, že na koncilu v Clermontu neměli žádného zástupce. Bohemund se pro účast rozhodl až v létě 1096, kdy jižní Itálií procházel Hugo z Vermandois. Svůj záměr táhnout na Východ
Bohemund pronesl veřejně před svým vojskem a na důkaz svého svatého nadšení nechal roztrhat svůj nejlepší plášť a z jeho cárů nechal našívat kříže na oblečení. Nadšení zachvátilo i Bohemundovo vojsko a rytíři se zavazovali Bohemunda následovat.Bohemundova pozice v jižní Itálii nebyla povzbudivá. Po smrti svého otce v roce 1085 se rodina propadla do čtyřleté války o dědictví, z níž Bohemund nezískal mnoho. Křížová výprava byla pro něho vynikající příležitostí, jak získat území. Společně s ním odešli na křížovou výpravu jeho dva synovci Tankred a Vilém. Bohemundova armáda nebyla tak početná, jako vojska ostatních feudálů, zato však to byla dobře vyzbrojená skupina zkušených veteránů. Bohemund z Tarentu byl jediný z křižáckých velitelů, kterého císař Alexios znal, a právě proto tolik na Bohemunda naléhat, aby mu složil lenní přísahu. Bohemund se v klidu podvolil a přísahu složil. Jeho mladý synovec Tankred však odmítl a později se nechal přeplavit do Asie, aniž by přísahu složil. Bohemund doufal, že za svou vstřícnost mu císař svěří velení nad křížovou výpravu, to mu ale Alexios odmítl slíbit. Po Bohemundovi dorazil do Konstantinopole Raymond z Toulouse. Jeho provensálská armáda byla nejpočetnější, následovalo ji také nejvíce neozbrojených poutníků. Sám Raymond byl zkušeným válečníkem, který bojoval s Maury ve Španělsku. Raymonda doprovázel i jeho přítel biskup Adhémar, jmenovaný Urbanem do funkce papežského legáta. Pro všechny tyto vlastnosti si Raymond dělal rovněž naděje, že by mohl stanout v čele výpravy, a snad i Urban II. si Raymonda v čele výpravy přál. Ačkoliv Raymondovo vojsko trpělo nekázní a nevyhnulo se incidentům s Byzantinci, učinil Raymond na Alexia dobrý dojem. Císař Raymonda považoval za papežova vyslance a proto jako po jediném nepožadoval lenní přísahu, stačil mu mírnější slib. Nakonec dorazili do Konstantinopole severofrancouzští feudálové - syn Viléma Dobyvatele a normandský hrabě Robert III., jeho švagr Štěpán Jindřich z Blois a flanderský hrabě Robert. Otec Roberta II. Flanderského podnikl v letech 1087-1091 pouť do Jeruzaléma a cestou zpět se zastavil v Konstantinopoli, kde navázal vztahy s císařem Alexiem, dokonce mu po svém návratu do Flander poslal vojenskou pomoc. Robert II. se stal hrabětem v roce 1093 a díky vlivu svého otce si k Východu vypěstoval vřelý vztah; papež Urban s tím patrně počítal, neboť po clermontském koncilu byl flanderský hrabě jedním z prvních, komu o křížové výpravě napsal. Všichni tři cestovali společně přes Itálii; Robert Flanderský se přeplavil přes Jadran ještě v roce 1096, Robert Normandský a Štepán z Blois se rozhodli přezimovat v jižní Itálii a do Konstantinopole dorazili v květnu 1097.
Cesta do Sýrie
V květnu křižáci s byzantskými oddíly oblehli Nikaiu, hlavní město sultána Kilič Arslana. Nikaia byla silně opevněným městem, a jelikož na Západě většina opevnění byla palisádová, setkali se rytíři s kamenným opevněním poprvé. Evropané však na dlouhá obléhání byli zvyklí a byzantští spojenci disponovali obléhacími stroji, tak se křižáci novým podmínkám přizpůsobili. Kilič Arslan v té době válčil na východě se svými tureckými rivaly a zprávy o invazi křižáků, po zkušenostech s poutníky Petra Poustevníka, nebral zpočátku vážně. Když pochopil, že toto je úplně jiná situace, bylo již pozdě křižákům zabránit v obležení města. Sultán se tedy pokusil se svým vojskem o průlom a 21. května Kilič Arslanovi Turci napadli pozice Raymonda z Toulouse. Turci, kteří museli útočit zblízka proti obranným pozicím rytířů, nebyli na takový styl boje zvyklí ani vybavení a když po celodenním boji křižáci nepolevovali, sultán na radu svých emírů ustoupil. Ačkoliv bitvu u Nikaie křižáci považovali za svůj veliký triumf, první vítězství křížové výpravy, nešlo o klasickou bitvu. Křižáci ani Turci nevyužili své klasické bitevní taktiky, křižáci byli ve výhodě a sultán, když viděl, že linie rytířů a evropské pěchoty neprorazí, neváhal ustoupit a s otevřenou bitvou vyčkat na lepší příležitost. Osud Nikaie byl zpečetěn. Její posádka to věděla a 19. června se vzdala do rukou Byzantinců. Křižáci vyrazili na další cestu o týden později. Kilič Arslan nechal křižácký pohyb sledovat, zmobilizoval své vazaly z východu Anatolie a další střet s křižáky pečlivě plánoval. Křižáci táhli ve dvou bojových skupinách, vzdálených den pochodu od sebe: první šli italští a francouzští Normani, Štěpán z Blois a Robert Flanderský. Kilič Arsland křižácký voj napadl 30. června 1097 nedaleko městečka Dorylaion. Kilič Arslan se rozhodl pro místo, kde by vůči němu mohl dokonale využít tradiční tureckou taktiku; Kilič Arslanova armáda byla tvořena téměř výhradně lehkou kavalerií, složenou z jízdních lučištníků. Turecká taktika spočívala v rychlém kroužení kolem nepřítele, zasypávání ho šípy a přitom si ho nepustit k tělu. Teprve až když lukostřelba rozrušila nepřátelské řady, útočili čelem. Jádro křižácké armády, naproti tomu, tvořili rytíři na koních chráněných zbrojí, která se skládala z drátěné košile podkládané kůží, drátěné kápě a přilby, čímž byl dotyčný dokonale chráněn. Rytíři obvykle útočili v sevřeném šiku ve volném cvalu a snažili se střetnout s nepřítelem čelem. Evropská pěchota měla podpůrnou, defenzivní roli. Bohemund nechal rozbít tábor, kde se ukryli civilisté a boje neschopní, sám zatím vyrazil do boje s rytíři a pěchotou. Bohemund křižáky sešikoval do obranné pozice, když je napadli turečtí jezdci. Turci kroužili kolem křižáckých pozic a zasypávali Evropany šípy. Bohemund zvolil defenzivní taktiku a zatím vyslal posla s žádostí o pomoc k druhé skupině armád, vzdálené asi den cesty. Bohemundova taktika byla úspěšná, avšak nevedla křižáky k vítězství, pouze zabránila porážce a vyhlazení normanské skupiny. Bitva tak stála na mrtvém bodě; Turci drželi křižáckérytíře v šachu, ale nedařilo se jim rozbít jejich řady, ani se k nim nemohli přiblížit. Čas ale pracoval proti Turkům: Kilič Arslan věděl, že stojí jen proti části armády, kterou potkal u Nikaie a že křižácké posily jsou na cestě. A skutečně, když odpoledne, dorazily oddíly Godefroye z Bouillonu, křižáci přešli do protiútoku a Turky porazili. Cesta do Anatolie byla volná. Cesta to byla ale velmi svízelná, centrální Anatolie je pustina, vládlo strašlivé vedro a vojsko začalo trpět hladem a žízní. Turci navíc při ústupu ničili studny. Když armáda dorazila k městu Konya, zjistili, že posádka i obyvatelstvo město evakuovalo, křižáci tak mohli doplnit síly i zásoby. Když křižáci došli k Herakleji, zahnali bez boje seldžuckou armádu, která se v oblasti zdržovala, čímž si otevřeli cestu do Kappadokie.43 Poté se hlavní křižácký voj rozdělil, Balduin z Boulogne a Tankred se oddělili a vytáhli do Kilíkie. Tankredovi se podařilo obsadit město Tarsos, odkud jej však Balduin vzápětí vyhnal. Tarsos byl poté předán Guynerovi, veliteli pirátského loďstva původem z Boulogne, který dorazil do oblasti. Hlavní voj zatím táhl na syrskou Antiochii.
Obléhání Antiochie
Antiochie byla významným blízkovýchodním velkoměstem. Díky své poloze na pomezí Anatolie, změnila několikrát majitele, naposledy v roce 1095, kdy se jí zradou zmocnili Seldžukové. Etnické složení zůstalo nezměněno, město bylo osídleno Řeky, Armény a Syřany. Pokud měli křižáci dosáhnout Jeruzaléma, Antiochii se vyhnout nemohli, kromě toho vyhlídka dobýt ji, bezpochyby lákala. Antiochie již nepatřila k doméně Kilič Arslana, městu vládl někdejší Malikšáhův místodržící Jaghisjan, po sultánově smrti formálně uznával jeho syna Ridvána z Aleppa. Město chránilo dvanáct kilometrů hradeb a čtyři sta věží z dob císaře Justiniána a pozdější vládcové města je udržovali v bezvadném stavu. Posádka města byla asi 4000 mužů. Jaghisjan se na obléhání připravil, nechal mimo jiné vyhnat řecké ortodoxní křestany, kterým nevěřil a řeckého patriarchu uvrhnout do vězení. Emírův syn zatím odjel do Damašku hledat další pomoc. Křižáci dorazili 20. října 1097. Zavrhli možnost frontálního útoku a rozhodli se pro obléhání. Podcenili ovšem zásobování a již v prosinci v táboře zavládl hlad. Bohemund s Robertem Flanderským se vydali na kořistní výpravu do dalekého okolí, cestou však narazili na silnou armádu emíra Dukaka z Damašku, který táhl Antiochii na pomoc. I když se Bohemundovi podařilo Dukaka odrazit a přinutit k ústupu, vrátili se s Robertem do tábora takřka s prázdnou. Tábor byl demoralizovaný a šířily se dezerce. Situace se však začala pomalu obracet: do přístavu svatého Symeona dorazily anglické lodě s posilami z Itálie a byzantská obléhací technika, díky čemužse podařilo město zcela odříznout. Obléhatele také podporovali potravinami místní křesťanské obyvatelstvo a z Kypru také jeruzalémský patriarcha Symeon, který tam žil v exilu. V květnu 1098 postupoval k Antiochii mosulský atabeg Kerboga. Křižáci byli demoralizovaní, Štěpán z Blois se rozhodl ležení opustit a vrátit se domů. Bohemund měl zatím ve městě svého člověka, Arména jménem Fírúz, který byl ochoten město zradit. V noci z 2. na 3. června se křižáci tajně dostali do města a dobyli jej zevnitř. Jaghisjan zahynul při pokusu o útěk, Turci pod velením jeho syna udrželi jen městskou citadelu. K městu se zatím blížil Kerboga s mosulskou armádou, který sem dorazil 9. června a město vzápětí oblehl. Bitva s Kerbogou se udála 28. června před branami Antiochie. Křižákům se podařilo Kerbogovi vnutit klasickou bitvu rozvinutých šiků, jaká byla Evropanům spíš vlastní, než Turkům. Kerbogovi vazalové ztráceli rychle bojové nadšení a z bitvy ustupovali, zatímco křižáci jádro Kerbogova vojska rozdrtili. Po bitvě kapitulovala i antiochijská citadela, kterou držel Jahhisjanův syn Šam as-Daula a Antiochie tak byla definitivně dobytá.
Nový nepřítel a cesta na Jeruzalém
Dobytím Antiochie se křižáci stali elementem blízkovýchodní politiky. Brzy ale měl do událostí křížové výpravy vstoupit nový hráč: fátimovský Egypt. Po smrti sultána Malikšáha (1095) spatřili Fátimovci jedinečnou příležitost, jak obnovit své panství v Palestině a Sýrii, a křižáky, kteří se nacházeli uprostřed boje se Seldžuky, vnímali jako přirozeného partnera. Stejně však, jaké měli křižáci mlhavé představy o blízkovýchodní politice a jejích hráčích, měli i Fátimovci o křižácích špatnou představu: domnívali se, že přicházejí v byzantských službách. O tom, že křižáci operují samostatně a mají svou vlastní agendu, Fátimovci nevěděli. Proto bylo fátimovské poselstvo, které se odstavilo ke křižákům již za obléhání Antiochie, i návrh aliance, který přinášelo, odmítnuto. Když jednání s křižáky ztroskotalo, Fátimovci upořádali invazi do Palestiny sami. Krátce poté, co křižáci 28. června rozdrtili před Antiochií Kerbogovu armádu, vytáhla mohutná egyptská armáda přes Sinaj, vedená egyptským vezírem al-Afdalem Šáhanšáhem a oblehla Jeruzalém. Egypťané postavili velké množství obléhacích praků a více než měsíc město bombardovali; 29. srpna 1098 seldžucký místodržící Suqmán kapituloval. Egypťané si poté podrobili oblast Palestiny, čímž se zcela zákonitě stal rozhodující konflikt s křižáky jen otázkou času. Fátimovské teritorium začínalo severně od Bejrútu a křižáci na něho vstoupili 19. května. Byla to skupina třiceti tisíc křižáků (z toho asi jen polovina ozbrojená), vedená Raymondem z Toulouse, Robertem z Normandie a dále jihoitalští Normani Bohemundova synovce Tankreda. Fátimovci na obranu ohrožené Palestiny nespěchali, ačkoliv jim již musel být dávno znám jejich úmysl dobýt Palestinu a Jeruzalém. Fátimovci je zřejmě považovali za silné potenciální přátele i nepřátele, ale rozhodně ne za přímou hrozbu pro samotný Egypt. Tento soud stojí založený na tom, že křižáci, ačkoliv rozdrtili mnohé turecké armády a přes jejich pověst neporazitelných válečníků, která je provázela, vždy stáli jen proti jednotlivým tureckým vládcům, či jejich křehkým koalicím, ale nikoliv proti bohaté, lidnaté a centralizované velmoci, schopné postavit obrovskou armádu, přičemž ani její případná ztráta by stát nesrazila na kolena. Egyptská armáda přítomna v Palestině, se skládala jen z posádek Jeruzaléma, Askalonu a dalších méně početných na pobřeží. Křižáci se tak cestou setkávali jen s minimálním odporem; většinou se bránila jen města, kde se ještědržely turecké posádky. Arabští emírové zachovávali neutralitu (Tyros), či s křižáky jednali a platili jim výpalné (Bejrút či Akkon). Egypťané soustředili obranu právě do velkoměst Jeruzalém a Askalon. Jeruzalémský místodržící Iftíchar ad-Daula se na obléhání důkladně připravoval; nechal do města přivézt mnoho zásob, otrávit nebo zasypat studny v pouštním okolí města a taktéž, stejně jako Jaghisjan v Antiochii, vyhnat z města křesťanské obyvatelstvo. Lze diskutovat, zda tento krok byla strategie chybná či nikoliv; Iftícharovým důvodem byly především obavy ze zrady křesťanů, kteří by mohli křižáky vpustit do města. Vzhledem k tomu, že křesťané všude postupující křižáky vítali jako své osvoboditele, toto nebezpečí reálně hrozilo. Z hlediska taktiky to pak i znamenalo snížení počtu lidí, které by bylo nutno během obléhání živit. Na druhou stranu tím místodržící rozhořčené křesťany, které vyhnal z domovů, "vehnal do náruče křižákům", kterým křesťané poskytli strategické informace o místních poměrech. Taktéž hrozilo, že se místní křesťané po boku křižáků k obléhání za znovuzískání svého města sami připojí, k čemuž ale nedošlo. V každém případě Iftíchar ad-Daula, paradoxně vypovězeným křesťanům zachránil život. Fátimovci podnikli poslední pokus s křižáky vyjednávat, nabízeli svobodný přístup do Jeruzaléma pro poutníky i materiální podporu, křižáci ale odmítli.
Jeruzalém - konečný útok
Křižáci se zatím zdržovali obléháním města Arka, ale dobýt se jim ho nepodařilo a 13. května obléhání vzdali a pokračovali již přímo na Jeruzalém, který oblehli 7. června. Křižácká armáda již byla po tříletém putování značně prořídlá, skládala se asi z 1200-1300 rytířů a 12 000 pěších bojovníků, ale ještě většího počtu neozbrojených poutníků. Jeruzalémská posádka nebyla tak početná. Skládala se z egyptských a súdánských vojáků, mezi nimi byla i elitní guvernérova osobní stráž, a množství ozbrojenců postavených z arabských i židovských obyvatel města. Židé, narozdíl od křesťanů, zůstali loajální Fátimovcům a směli ve městě zůstat. Největším nepřítelem křižáků byla žízeň; Conor Kostick vypočítává, že dospělý člověk v takových podmínkách potřebuje denně asi šest litrů vody a kůň až padesát litrů; pro celou křižáckou armádu to činilo asi dvě stě tisíc litrů vody na den. Jediný zdroj v blízkém okolí byl pramen Siloe, jinak se se voda musela dopravovat zdaleka. Druhou překážkou byla obléhací technika. Obránci měli zkušenější techniky a lepší stroje z lepšího materiálu. Frontální útok, který křižáci provedli 13. června proti hradbám, ukázal, že bez obléhací techniky město nedobydou. A poslední komplikací byla egyptská armáda, která táhla Jeruzalému na pomoc, dlouhé obléhání jako u Antiochie tak nepřicházelo v úvahu. Dne 17. června připlula do Jaffy flotila lodí z Evropy s materiálem a techniky, kteří pomohli křižákům s obléhacími stroji. Dvě obléhací věže byly připraveny 10. července, 13. července křižáci zahájili finální útok a 15. července 1099 prorazili severní zeď; podle Raymonda z Aguilers byl rytíř Lethold první, kdo se dostal do města. Jeruzalém padl. Nastalo veliké vraždění a drancování, podle Fulchera ze Chartres: "... rozradostněni se [křižáci] hnali do města a s ostatními prokleté nepřátele pronásledovali a neustále je vraždili. Někteří z nich, Arabové a Etiopané, utíkali, vrhnuli se do Davidovy věže, někteří se uzavřeli do chrámu Páně a Šalamounova; tam se v síních na ně útokem udeřilo. Nebylo místa, odkud by mohli Saracéni uniknout našim mečům ... Kdybyste tam bývali byli, brodili byste se po kotníky v krvi zavražděných." Z města zůstala v egyptských rukou jen Davidova věž, kam se stáhl guvernér Iftíchar ad-Daula se svou osobní stráží. Davidova věž se nacházela v části města, kde útočil Raymond z Toulouse. Místodržící se proto vzdal Raymondovi a ten Iftíchara i jeho posádku za výkupné nechal eskortovat do Askalonu. Město tak bylo plně v křižáckých rukou.
Rytířské řády
Zvláštní zmínku si zaslouží rytířské řády, které se zformovaly ve Svaté zemi v první polovině 12. století. Prvním rytířským řádem založeným ve Svaté zemi byli johanité, kteří povstali z malého benediktinského bratrstva založeného již roku 1050 v Jeruzalémě. Po dobytí města křižáky se bratrstvo díky grantům od významných křižáků rozrostlo a za vlády Balduina II. se ve 30. letech 12. století stalo skutečným rytířským řádem. Druhým významným řádem byli templáři, založení roku 1119 Godefroyem ze Saint-Omer a Hugem z Payens. Tato skupina se od počátku formovala jako vojenská organizace. Roku 1129 byli templáři na koncilu v Troyes potvrzeni jako rytířský řád se všemi privilegii; regule pro ně napsal opat Bernard z Clairvaux. Templáři a johanité byli tradičními rivaly, jejich spory se ještě ve 12. století omezovaly na politické tahanice, zatímco skutečný otevřený boj přišel až o více než století později. Tyto dva rytířské řády byly nejvlivnějšími organizacemi v Jeruzalémském království. Jakožto církevní organizace byly odpovědné jedině papeži a v Palestině požívaly naprostou autonomii na královské moci. Jejich vojenskou sílu dodnes připomínají obrovské hrady postavené v Palestině a Sýrii (Krak de Chevaliers, Marqab, Château Pèlerin a jiné).