Kryštof z Týna

Rytíři z Týna u Sokolova (dnes součást obce Lomnice) se v písemných pramenech objevili již ve druhé polovině 14. století. Sídlili na týnecké tvrzi a v jejich vlastnictví bylo rovněž pět dvorů v Rychnově a jeden dvůr ve Svatavě. Dle dochovaných svědectví bylo členů tohoto rodu velké množství, ale s jedinou výjimkou po nich kromě jejich jmen v lenních knihách či ve svědečných řadách listin nic jiného nezůstalo a tím pádem o nich mnoho nevíme. Výše míněnou výjimkou byl Kryštof z Týna, významný diplomat, tlumočník a válečný kondotiér, jehož dostatečná míra sebevědomí a gramotnosti zapříčinily, že po sobě zanechal poutavou autobiografii, popisující jeho pohnuté životní osudy.

Rytíř Kryštof z Týna se narodil kolem roku 1453, tedy v době, kdy na český trůn nastoupil mladý Habsburk Ladislav Pohrobek. Číst a psát se naučil pravděpodobně již v dětském věku a nemůžeme tudíž vyloučit, že byl snad původně určen církevní dráze. Na druhou stranu byla gramotnost v řadách nižší šlechty v pozdním středověku již poměrně běžná, jak dokazují například texty panoše Jaroslava či Václava Šaška z Bířkova. V osmnácti letech byl svým otcem Hildebrantem z Týna vyslán z rodné tvrze do světa s jedním zlatým na cestu. Zda šlo o cestu "na zkušenou" nebo byl vyhnán zůstává otázkou. Nejprve vyrazil pešky do Řezna a odtud se posléze plavil po Dunaji až do Vídně, kde potkal svého vlivného strýce Michala z Týna, který mu nejprve dopomohl k získání služby v kraňském Gurfeldu (dnes Krško, Slovinsko) a poté u hrabětě Schwamberga ve štýrském Friedau (dnes Ormož, Slovinsko). Kraňsko i Štýrsko byly tehdy ohrožovány nájezdy Turků, s nimiž se zde rytíř Kryštof několikrát střetnul. Roku 1477 se dostal blíže neznámým způsobem do služeb římského císaře Fridricha III. Habsburského, válčícího tehdy s uherským králem Matyášem Korvínem. Původně byl Kryštof pouhým řadovým vojákem pod velením známého českého hejtmana Václava Vlčka z Čenova, ale časem se výrazně zviditelnil a záhy se sám stal hejtmanem a správcem císařských hradů v Istrii. Císař Fridrich III. jej posléze povýšil na kraňského místodržícího a Kryštofovým sídlem se tak na čas stal hrad v dnešní slovinské metropoli Lublani. Coby místodržícího pověřoval císař Kryštofa mnohými diplomatickými misemi, a ten se v rámci jejich plnění pohyboval mimo jiné i v italských městech Bologni, Ferraře, Urbinu, Miláně a Mantově.
Konflikt mezi císařem a Matyášem Korvínem však nadále trval a značný problém představovalo i to, že na území Kraňska sídlili Korvínovi příznivci, s jejichž pomocí se zde král Matyáš snažil prosadit svou moc. Nejvýraznějším podporovatelem Matyáše Korvína v této zemi byl loupeživý rytíř Erasmus Lueger (slovinsky Erazem Jamski). Jeho hrad Lueg (dnes Predjamský hrad) roku 1484 oblehlo velké vojsko pod velením císařových vojevůdců, mezi nimiž byl i Kryštof z Týna. Ten měl mít před hradem ,,tři velké pušky,, tedy patrně bombardy. Erasmus byl nakonec během obléhání zasažen dělovou koulí a skonal. Kryštof poté v Norimberku od císaře obdržel za své věrné služby řetěz v hodnotě 200 zlatých a nejpozději po císařově smrti roku 1493 se vrátil domů. Po svém návratu do Čech neměl nárok na týnskou tvrz a tak se živil službou různým pánům jako válečný kondotiér a tlumočník. Jeho služeb využíval i český král Vladislav Jagellonský, který jej pověřil sezváním hostů na jeho svatbu s Annou z Foix v Budíně. Méně slavnou službou byla Kryštofova účast v tzv. landshutské válce, kdy Kryštof jako kondotiér naverboval v Čechách vojáky pro falckraběte Ruprechta, ale tito "žoldnéři z Čech", jak je nazývá německá historiografie, byli zčásti zmasakrováni a zčásti zajati v bitvě u Schönbergu roku 1504. Teprve v roce 1506 se Kryštof trvale usadil, a to na hradě Starý Hrozňatov na Chebsku, který zakoupil od chebských měšťanů bratří Frankengrünerů. Chebsko bylo na počátku 16. století ohrožováno zemským škůdcem Jiřím Cedvicem, který přepadal chebské měšťany, své šlechtické sousedy i jejich poddané. Zoufalí Chebané požádali Kryštofa z Týna coby zkušeného diplomata o zprostředkování míru mezi nimi a Cedvicem. K jeho uzavření sice došlo, ale Jiří Cedvic jej záhy opět porušil. Když se na podzim roku 1508 Kryštof chystal na cestu do Chebu, byl nedaleko svého hradu přepaden Cedvicovým spojencem Enderlem z Bachu a odvlečen do vězení na hrad Küps blízko Kronachu. Jedné noci jeho dozorce špatně zavřel dveře cely, Kryštof proklouzl ven a několikrát jej bodnul mečem, který mu sebral. Umírající dozorce ještě stihnul vyvolat poplach a tak Kryštofovi nezbývalo než vyskočit z okna do příkopu. Byl prosinec a náš rytíř utíkal nocí neznámo kam, oděný jen v košili a pletenou čapku. Nakonec jeho útěk dopadl dobře, neboť narazil na služebníky braniborského markrabě Fridricha a bamberského biskupa Jiřího, kterým dříve sloužil. Ti jej vypravili na cestu domů a poskytli mu peníze a ozbrojený doprovod. Na podzim následujícího roku byl Cedvicův hrad Libá obležen a dobyt, ale Cedvicovi a Enderlemu z Bachu se podařilo uprchnout. Kryštof z Týna se tehdy již zaobíral jinými záležitostmi, neboť se účastnil jednání v Praze, jejichž cílem bylo obnovení lenního svazku 16 hornofalckých měst a hradů k zemím Koruny české. Přestože byly tyto události ve výsledku spíše pouhou formalitou, jejich popis z pera Kryštofa z Týna představuje náhled do honosného prostředí pražského dvora krále Vladislava Jagellonského, který bývá co se míry reprezentativnosti - a nutno podotknout, že neprávem - značně podceňován. Pro samotného Kryštofa bylo bezpochyby největším zážitkem to, že jej tehdy samotný král Vladislav pasoval na rytíře. Tím byl sice již dříve, ale pouze ve smyslu příslušníka rytířského stavu. Poté se vrátil domů a věnoval se hospodaření na svém panství, neboť se již patrně cítil být značně unaven a stár. Roku 1516 sepsal v samém závěru svého života text na pomezí urbáře a hospodářské instrukce svého panství, který zhruba v polovině volně přechází v paměti. Sepsal je "nikoliv pro slávu, ale pro své děti, aby věděly, že svého majetku nenabyl zlovolně, střílením a loupením, nýbrž poctivou službou". V českém prostředí je Kryštofův text jednou z mála středověkých šlechtických autobiografií, což jej činí naprosto unikátním pramenem. Kryštof z Týna zemřel pravděpodobně někdy mezi lety 1516-1517 a Hrozňatov po něm drželi jeho synové Kryštof II. a Linhart, vnuk Ruprecht a pravnuci Ludvík Bartoloměj a Jan Bernard, kteří byli značně zadlužení, v důsledku čehož museli panství prodat. Těmito bratry hrozňatovská větev rytířů z Týna vymřela. Jejich týnečtí příbuzní dožívali v Týně a v Lomnici ještě v polovině 17. století. Do dnešních dob po nich ve zdi kostela v Lomnici zůstalo několik renesančních náhrobků.