Mládí Karla IV.

Dne 16. května 1316 se Jan Lucemburský, král český, konečně dočkal. Poté, co mu jeho žena Eliška Přemyslovna dvakrát porodila dceru, dostal se na světlo boží syn. Tím se pojistila dědičnost českého trůnu a království alespoň na chvíli ovládl klid a radost.
Křest malého králevice proběhl 30. května a jak uvádí Palacký, "stal se velmi slavným. Vykonal jej arcibiskup mohučský u přítomnosti Balduina, trevírského biskupa, Jana, biskupa pražského, a Heřmana Přizrenského, celého královského dvora i lidu nesčíslného. Novorozenci dáno bylo při křtu jméno Václav." Ve stáří čtyř měsíců se Václavovy výchovy ujal Vilém Zajíc z Valdeka.
V dubnu 1317 složil Jan správu země do rukou královny Elišky. Proti její vládě působila v Čechách velmi silná opozice, proto dle Palackého "odebrala se královna s dítkami svými, Markétou, Jitkou a Václavem, dne 20. června na svůj hrad loketský, na němž přebývala několik měsíců." Králi se poté donesly zprávy o spiknutí královny s českými pány, kteří ho chtějí vyhnat z Čech a dosadit Václava na trůn. Jan vpadl na Loket a královnu poslal do Mělníka. Palacký píše, že "čtvero dítek královských bylo podrženo v Lokti a nejstarší syn Václav chován co nějaký vězeň s dvěma služkami v jakési komůrce."

V dubnu 1321 se pokoušel Jan o zasnoubení Václava s Markétou, dcerou vévody Jindřicha, syna Oty Dolnobavorského. Tuto úmluvu se mu však nakonec nepodařilo dovést k uzavření. Do své milované Paříže nechal Jan v dubnu 1323 přivésti sedmiletého Václava a nechal ho u své sestry Marie Lucemburské, královny francké. Jako důvod uváděl věhlasné učení na franckém dvoře, ale již tehdy to lid podle Palackého chápal jinak. "Král Jan jen vzdáliti chtěl syna svého z Čech, aby se stavům českým, již velice nespokojeným, nezalíbilo posaditi ho na otcově místě na trůn český, tak dlouho i často cele opuštěný."

Na francouzském dvoře dostal Václav při biřmování jméno Karel IV., které nosil jeho strýc a poslední král z rodu Kapetovců. Krátce poté otec Jan sotva osmiletého Karla oženil. Karel vzpomíná, že "dal mi (Karel, král francouzský) za manželku dceru Karla, svého strýce, jménem Markéta, zvanou Blanka." Blanka z Valois se právě dožívala také osmi let a byla sestrou budoucího francouzského krále Filipa VI. V Paříži se Karlovi dostalo vysoce kvalitního vzdělání, neboť se těšil nemalé přízni u francouzského krále. "Král mne velice miloval a přikázal mému kaplanovi, aby mě poněkud vycvičil v písmě...Král nebyl lakomý na peníze a měl dobrou radu a dvůr jeho se skvěl množstvím shromážděných knížat jak duchovních, tak světských," líčí v životopise Karel IV. Ve Francii se naučil mluvit francouzsky, německy, latinsky a italsky a jak sám uvádí, "byli jsme mocni oněch jazyků stejně jednoho jako druhého." Karel navštěvoval pravděpodobně i přednášky z teologie a filozofie na pařížské univerzitě. Jeho učitel a později i přítel Pierre de Rossiéres mu předal své poznatky ze soudobé politiky a diplomacie.

Roku 1330 se Karel přestěhoval z Paříže do Lucemburku. O rok později ho povolal Jan do severní Itálie, aby se tam podílel na správě měst, jež byla pod Janovou vládou. Karel vypráví, že "jsem odešel k otci do města Parmy a tehdy jsem začínal šestnáctý rok svého věku. Můj otec pak svěřil vládu nad vším tím a ochranu mé osoby panu Ludvíkovi, hraběti savojskému." Zradou několika měst v červnu 1332 se Karlovi v Itálii zkomplikovala situace. Mladičký nástupce trůnu se však zachoval odvážně a naznačil své mimořádné schopnosti. Jak uvádí Palacký, "Karel tehdy vytáhnuv s 1200 jezdci a 6000 pěšími z Parmy do pole, obořil se srdnatě na mnohem silnější zástupy nepřátel...Vítězství dlouho nejisté se sklonilo se k němu konečně...Po tak vítězném činu čest rytířská na bojišti samém udělena králevici a 200 jeho bojovníků." Jan Lucemburský pak chtěl odevzdat italská města i vedení války plně do Karlových rukou, ale Karel byl proti: "My jsme však odmítli, čeho bychom nemohli zastat se ctí." V srpnu 1333 Karel Itálii opustil, a přestože jeho poslání skončilo nakonec neúspěšně, získal na Apeninském poloostrově velice důležité vladařské zkušenosti.
V roce 1933 povolali zástupci české šlechty Karla do království, aby se zde stal markrabětem moravským a ve správě království prakticky zastupoval svého otce. Karel na svůj návrat vzpomíná takto: "Království jsme nalezli tak zpustlé, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky... Hrad pražský byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tom místě jsme dali nově vystavět veliký a krásný palác s velikým nákladem, jak je dodnes kolemjdoucím patrno... V těch dobách dal nám náš otec markrabství moravské, a toho titulu jsme užívali."
Po 13 letech, kdy zastupoval svého otce, začal Karel IV. užívat i titulu krále českého a krále římského. Tu už však měl své mládí dávno za sebou.