Kopí Osudu

Svaté kopí - původ legendy

Podle křesťanské tradice římský setník Longinus probodl tímto kopím bok Krista visícího na kříži, aby se ujistil, že je odsouzený skutečně po smrti.

Ovšem řecké slovo λόγχη (lóngché) označuje dlouhé kopí používané legionáři. Je tedy možné, že se zde propojily dva údaje.

V jiné legendě, která vznikla na základě apokryfního tzv. Nikodémova evangelia ze 6. století, známého také pod názvem Akta Pilátova, se uvádí totoː setník jménem Gaius Cassius pomalu ztrácel zrak, trpěl oční chorobou. Když probodl Ježíšův bok, stříkla mu do nemocných očí z těla ukřižovaného krev a voda. Jeho oči se rázem uzdravily. Na základě tohoto zázraku setník okamžitě uvěřil v jednoho boha, přidal se k Ježíšovým stoupencům a po několikaměsíčním studiu se vydal šířit nové náboženství. Protože cestou ničil pohanské modly, byl v Cesareji zatčen. Odmítl zříci se nového náboženství, byl mučen a nakonec sťat. Legenda dále uvádí, že krev popraveného stříkla správci Cesareje do očí, a i jemu se vrátil zrak. Po tomto zázraku se také on obrátil na křesťanskou víru.

Svaté kopí a Thébská legie

Po smrti Gaia Cassia údajně získal kopí další římský důstojník a tajný křesťan Mořic či Mauritius. Údajně velel legii, kterou tvořili vojáci naverbovaní v Egyptě v oblasti kolem Théb. Proto se této legii říkalo Thébská. Tento Mořic se odmítl účastnit se svou legií bojů u dnešního Ženevského jezera. Měl totiž nařízeno bojovat proti Galům, kteří přijali křesťanskou víru. On sám byl za trest římským císařem Maximiánem v roce 286 u římského města Agauna (dnešní Saint-Maurice ve Švýcarsku) popraven. Jeho legie byla decimována - každý desátý, losem vybraný muž, byl popraven. Celkem 600 vojáků bylo popraveno a jejichž t̟ěla byla naházena do řeky Rhôny. Ani tak exemplární trest nepřinutil zbylé legionáře odstoupit od křesťanské víry. Byl tedy údajně zlikvidován i zbytek legie. Někteří historikové této verzi nejsou nakloněni, podle nich není příliš pravděpodobné, že by císař rozkázal zlikvidovat celou legii. Nicméně se po tomto masakru se v oblasti řeky Rhôny začalo mluvit o podivných událostech. Z řeky prý vídali lidé vycházet na břeh thébské legionáře, kteří okamžitě poklekali a modlili se. V roce 350 dal biskup Theodor z Octoduru (dnešní Martigny ve Švýcarsku) nad místem popravy vybudovat kostel a v roce 1158 byl zde postaven klášter pro augustiniánský řád. Verze o likvidaci celé legie je některými historiky zpochybňována, nevěří, že nějaký římský císař by nechal popravit celou legii. Stejně jako existují pochyby o likvidaci Thébské legie, je pochybováno i o existenci svatého Mořice. Ovšem o ně archeologické vykopávky z roku 1944 až 1949 zde potvrdily větší počet popravených římských vojáků.

Svaté kopí a sv. Mauritius

Mezi úmrtím Gaia Cassia někdy v 1. století a setníkem Mauriciem je mezera asi 250 let. Co se s kopím dělo během této doby, o tom není žádných hodnověrných zpráv. Jediné spojení mezi oběma muži je jejich příslušnost k římským legiím. Naopak je z historie známo, že kopí sv. Mořice jako relikvie existovalo souběžně s kopím sv. Longina. V roce 1000 daroval císař Ota III. repliku kopí sv. Mauritia - Mořice polskému knížeti Boleslavu Chrabrému, když se účastnil pohřbu sv. Vojtěcha ve Hnězdně. Tato replika je dodnes uložena v Krakově a mnohými historiky je pokládána za skutečný originál kopí sv. Longina. V roce 1080 v bitvě u Flarchheimu v Durynsku ukořistil toto kopí český kníže a později první český král Vratislav II. a daroval kopí - tentokrát prý originál - vévodovi Rudolfu Švábskému. Další stopa kopí se v historii ztrácí. Ve 14. století v augustiniánském klášteře v rakouském Melku uchovávali údajné svatomořické kopí. Ve skutečnosti to ovšem bylo kopí sv. Václava, o které přišel český král Přemysl Otakar II. v prohrané bitvě na Moravském poli.

Svaté kopí a římský císař Konstantin

Jestliže Josef z Arimatie, strýc Ježíše, kopí získal a odvezl je do Británie, mohl ho zde získat římský císař Constantius I., který zde potlačoval protiřímské povstání. Po něm ho zdědil jeho syn Konstantin Veliký. Ten byl ještě v Británii legiemi provolán císařem. Aby se jím skutečně stal, musel si své postavení vybojovat v Římě. Konstantin už v té době inklinoval ke křesťanství. Jeho matka Helena byla hluboce věřící, posmrtně svatořečená křesťanka. V Jeruzalémě dala na Golgotě vykopat kříž, na kterém byl údajně Ježíš ukřižován. V rozhodující bitvě 28. října 312 se Konstantin střetl se svým sokem, císařem Maxentiem před branami Říma na Milvijském mostě přes řeku Tiberu. Konstantin prý měl v noci před bitvou sen, ve kterém spatřil zářící kříž, na kterém byl nápisː V tomto znamení zvítězíš. Konstantin poslechl boží příkaz, nechal na svou korouhev a snad i na štíty svých vojáků namalovat kříž a zvítězil. Jiná verze legendy tvrdí, že Konstantin v bitvě před sebou držel Svaté kopí, aby své muže povzbudil. Právě toto kopí sv. Longina mělo způsobit, že se Maxentiovo vojsko obrátilo na útěk a Maxentius sám se v Tibeře utopil. Vděčný Konstantinus v následujícím roce vydal Edikt milánský, který zaručoval křesťanům svobodu vyznání a křesťanství bylo zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími. V roce 325 pak svolal do Nikaje (dnes turecký Iznik) první církevní koncil. Dal také postavit baziliku v Betlémě nad jeskyní, kde se údajně Ježíš narodil, druhou nad možným Ježíšovým hrobem, třetí pak nad hrobem svatého apoštola Petra na Vatikánském pahorku v Římě. Pokud jde o Longinovo kopí, to zůstalo i nadále ve vlastnictví římských císařů.