Olgoj Chorchoj- tajemný červ

PROLOG:

Ač existují svědectví několika očitých svědků a mnoho legend o tomto pouštním červu, jeho existence je velmi pochybná.

Žádný z vědců tohoto mytického tvora nikdy neviděl, ale víra v něj je mezi Mongoly silná a někteří jsou přesvědčení, že se nejedná o zvíře, ale o nadpřirozenou bytost. Proto se bojí jeho jméno jen vyslovit. Svědectví jsou údajně téměř shodná. Existence tak nelze jednoznačně popřít...
SMRT V OHRADĚ:

Cachjagín byl padesátiletý pastevec, který celý život trávil se stádem koz. Znal do detailu každý kus svého stáda a byl vždycky smutný, když některý kus musel zabít nebo prodat na trhu. Stejně tak se ale dokázal radovat z každého nového přírůstku ve svém malém stádečku.  Dnes však neměl důvod k radosti.

Shrbený stařík oblečený v tmavě hnědém kabátu dlouhém až po stehna, která zakrývala vysoká kožená bota havraní barvy, s čapkou na hlavě zaklel tak hlasitě, že se jeho klení rozléhalo až do Khurmanu. Nedaleké vesnice, kde před pár dny nakoupil zásoby a prodal pár svých koz, kůži a sýrm který vyráběl.

Jeho oči nevěřícně zíraly na torza mrtvých zvířat, které byly ještě před pár hodinami chloubou jeho malé kočovné domácnosti.Tábořil mimo vesnici jako vždycky, a když ho ráno probudil nezvyklý hluk, přicházející z míst, kde byly uvázané jeho kozy, netušil ani v nejčernějším snu, jakou podívanou za chvíli uvidí. Myslel si, že ho přišlo okrást pár vesničanů.

Koně a kozy měly šílený výraz v očích a jejich zvuky byly děsivé. Chovaly se histericky a šlapaly po již mrtvých jedincích, které byly zmrzačené tak, že se z toho pohledu málem Cachjagín pozvracel.

Nevěřícně hleděl a klel...

Některým kusům chybělo půl těla, jiným končetiny či hlava.Některé kusy byly zraněné a z jiných zase vyhřezávaly vnitřnosti. Mongol vystřelil třikrát do vzduchu ze svého koltu a šíleně křičel. Stál u ohrady a nevěřícně koukal na tu tragédii, která ho postihla.

Až po několika minutách si naplno uvědomil zkázu jeho stáda. Torza těl jevila známky poleptání, kopyta byla jakoby roztavená. Kolem těl se válel šedožlutý sliz.

Pastevec se snažil z místa odehnat zbylá zvířata a stádo uklidnit. Bylo ráno a slunce už několik hodin rozpalovalo písek pouště Gobi, který se díky větru nepříjemně  zařezával do tváří pastevce.

Začal odklízet mrtvé kusy. Každý kus, nebo to, co ze zvířete zbylo, odtáhl před svou malou jurtu. Zašlou budovu kulatého půdorysu, kterou společně se svým stádem posledních třicet let vlastnil a putoval po všech koutech země. 

Když byl s kozami hotov, hromada těl byla vysoká skoro do půly výšky stanu. Odlomil si kus sýra, napil se skvašeného mléka a šel pro ten nejtěžší náklad- mrtvé koně. Jeden z koní měl rozpárané břicho a všechny vnitřnosti se na slunci pěkně pražily. Zápach byl odporný. Pozoroval roztavené kopyto.Nechápal, co se mohlo stát. Prstem šáhl na šedozelenou loužičku vedle koně. Zaškubal bolestí.Prst ho začal nesnesitelně pálit. Zaklel a vzteky kopl do mrtvého koně. Otočil se a s nadávkami odcházel couravým krokem do jurty ošetřit si ránu.

Tělo koně, které před chvílí nakopl se začalo hýbat. Z  rozervaného břicha se začala vysouvat půl metru široká trubice dlouhá metr a půl. Kroužkový tvar dával červovi vzhled panáčka z reklam na pneumatiky Mischelin. Jeho rudohnědá lesklá kůže byla pokrytá krví zvířat a vnitřnostmi z koně, který sloužil jako dočasný úkryt. Tvor se začal pomocí roztahování a zatahování svalů pohybovat a mířil směrem k pastevci.

Cachjagín kulhal se sklopenou hlavou a pozoroval svůj prst. Byl od svho obydlí sotva pár kroků, když ucítil palčivou bolest na zádech. To ho jeho pronásledovatel, o kterém neměl tušení, potřísnil jedovatými šedozelenými slinami, kterí vystříkl ze své tlamy.

Mongol se instinktivně otočil ve směru bolesti. Uviděl obrovského červa, o kterém se v jeho zemi povídají legendy. Nikdy nevěřil, že existuje. V očích měl zděšení.

Červ se blížil k němu a z jeho tlamy, která byla osazena dvěma velkými ostny, vystřelila další várka šedozelené hmoty, která zasáhla zděšeného pastevce do obličeje. Ten se zhroutil bolestí na zem. Obličej se mu rozpouštel a bolest sílila s každou vteřinou jeho života, který vyprchával. Rozpouštely se mu kosti i zuby. Pastevec padl na zem bez známek života.

Červ se pomalu přiblížil, roztáhl obrovskou kulatou tlamu a mrtvého začal žrát...

NEZVĚSTNÝ PASTEVEC:

U jurty to neuvěřitelně smrdělo. Tlející těla mrtvých zvířat se hýbala pod náorem červů a much. Kapitán ozbrojených milic, který byl na místo povolán, se musel hodně snažit, aby nezvrátil snídani ve svém žaludku.

Zbídačená a hladová zvířata ve výběhu dostávala od místních vesničanů krmivo a někteří si vyplašené kusy táhly na provaze ke svým domovům.

Kapitán v černé uniformě s hnědým koženým páskem a těžkými vojenskými botami důkladně sešněrovanými lesklými černými tkaničkami, si z kapsy své uniformy vytáhl americké sluneční brýle. Nasadil je , podíval se do ostrého slunce a zpět na tu spoušť. Zapálil si tlustý doutník a hluboce potáhl, aby přerazil pachuť smrti, který se linul celým prostranstvím. Obešel jurtu, přešel k prázdné ohradě. U hnijícího koně poklekl, a zaměřil svůj zrak na místo, kde měl mít kůň kopyto. Zem byla spálená.

Dav vesničanů se postupně menšil s tím, jak se menšil počet koz, které by šlo ještě odvléct. Kapitánova Lada Niva, nastříkaná v khaki barvě s velkým nápísem POLICE na obou bocích vrčela svým nastartovaným motorem drčivou písničku špatně sladěného motoru a neustále se měnících otáčech volnoběhu. Kapitán to auto nesnášel, ale nic lepšího v této chudé zemi neměl šanci nafasovat. Byl rád, že může sloužit v ozbrojených složkách. Kdyby tu šanci neměl, skončil by patrně jako většina vesničanů v totální chudobě a s každodenním bojem o  jídlo a holé přežití.

Ve stínu jurty stojící muž v bílém saku s velkým slamákem se podíval významně na kapitána. Udělal to až v okamžiku, kdy už se všichni vesničani vrátili do svých domovů a na místě zůstali už jen sami dva.

"Je to tady zase". Pronesl kapitán na mongola, který se snažil vypadat jako anglický šlechtic.

Ten přikývl a pomalým krokem podporovaným lesklou býlou hůlkou z vyřezávaného dřeva, se blížil ke kapitánovi. Prozkoumávali společně vypálené skvrny v zemi, které způsobili proměnu pouštního písku ve sklo, chybějící kopyto koně, podivně stopy na mršinách i vokolí jurty.

"Jsem přesvědčený, že majitele stáda už nenajdeme". Řekl muž a šel směrem k jurtě.

"Olgoj Chorgoj". Dodal s drsným a odhodlaným tónem v hlase kapitán.

"Ano, ta zrůda se zase ukázala. A já ji musím dostat! Nepotřebuji rozruch pár týdnů před volbama. Potřebuji tě kapitáne. Musíme tu věc chytit"! Dodal ještě mu v bílém saku.
I přes to, že se kapitán s mužem zná od mládí, nikdy si za posledních deset let neřekli jinak, než kapitáne a starosto. Jména mezi sebou nepoužívali od dob, kdy se mladší z bratrů stal před deseti lety poprvé starostou a do funkce velitele dosadil svého bratra, který dokázal právě odhalit velkou korupci v bývalém policejním sboru.

Čtyřicetiletý kapitán s krátkými kudrnatými vlasy, které ladily s barvou ejho uniformy, se pousmál a nakopl z lehka nohou svého o čtyři roky mladšího bratra. Jeho kovová špice bot se při narázu o stehno starosty divně rozezněla. Oba se zasmály. Starosta vyhrnul nohavicibílých kalhot a ta odkryla kovovou protézu, kterou mě starosta uchycenou pod kolenem.

Už je to dávno, co starosta o nohu přišel. Před dvaceti lety byl jediným přeživším šíleného běsnění tajuplného zvířete, které se občas ukáže v mongolských pouštích. Jeho noha, poplivaná u kolene slizem, který na něj prskl červ, mu během pár vteřin odpadla těsně pod kolenem a on jen díky samopalu AK-47, který vozil sebou během svého mládí, kdy jezdil po poušti s velbloudy jako potulný prodejce, dokázal červa zahnat. Jeho stádo velbloudů bylo zničeno. Dva jeho společníci mrtví. On byl rád, že dokázal přežít. Na rozevřenou tlamu obrovského červa a to, jak se během několika vteřin zavrtal do písku a zmizel, nikdy nezapomene.

"Budeme pátrat, jedeme do vesnice por zbraně. Před soumrakem vyrazíme". Rozkázal kapitán a s rzajícími panty otvíraných dveří nasedl do auta.

STOPY V PÍSKU:

Na velkých kulatých hodinách umístěných nase dveřmi starostovi pracovny ukazovaly zlaté ručičky skoro pět hodin. Nejvyšší čas vyrazit, pomyslel si starosta, když se nostalgick díval na zarámovanou fotku ve svých rukou. Tři kamarádi, kteří společně bloudili zemí a prodávali zboží. Tři kamarádi, kteří jeden den přišli o všechno. Dva o své životy a ten třetí o nohu a klid v duši, dokud se nepomstí. FOtka vznikla dva dny před tím, než k útoku Chorgoje došlo.

"Já vás pomstím." Tiše řekl a fotku položil zpět na stůl. Z šuplíku svého mahagonového stolu vytáhl pistoli Glock s krásným rudým žíháním na rukojeti. Zkontroloval, zda je v hlavni náboj, zajistil ji a strčil za opasek svého saka. Vyšel ven na vzduch, ve kterém cítil smrt. Po zaprášené cestě přes několik ulic dorazil až k domu svého bratra, který už čekal v nastartované Ladě.

"Kde jsi tak dlouho"? Obořil se policista na usedajícího bratra.

"Víš, že nemůžu klusat tak rychle, jako ty." Řekl poklidně muž a připínal si bezpečnostní pás.

Auto se rozjelo a starosta se podíval na svého bratra. Vojenská khaki uniforma mu perfektně seděla.

"Co je v tom báglu"? Ukázal starosta na zadní sedačku.

Kapitánovi se pod tmavými brýlemi zalesklo v očích a nepatrně se pousmál.

"Malé překvapení". Řekl.

Když dorazili na místo, kde zmizel pastevec, vystoupil z auta a s těžkým báglem v ruce řekl po dlouhé době starostovi jen tři slova.

"Jdeme na něj"!

Ve stínu skály vzdálené asi tři sta metrů je pozoroval mohutný červ. Jeho barva mu umožnila dokonalé maskování. Z dálky byl téměř nerozeznatelný od skalní stěny. Nehýbal se. Nevydával jediný slyšitelný zvuk.

Kapitán si sedl na střechu lady. Kolem krku s emu houpal dalekohled s nočním viděním. Porozhlédl se po okolí. Z jedné strany vesnice, z druhé jen holá poušť, skály a kameny. Nehostinná krajina nejhoršího místa na Zemi. Poušť nebyla místo, na které má dobré vzpomínky, ale kdysi bratrovi slíbil, že mu pomůže tu obludu dostat.

Starosta, který svým elegantním bílým oblekem snad už ani více nemohl kontrastovat s vojenskou uniformou svého bratra, mu po chvilce podal kafe z termosky.

"Máš nějaký plán"? Zeptal se tiše.

Kapitán usrkl hork kafe, položil hrnek vedle sebe a rozhlížel se dalekohledem.

"Ten hajzl se tady ještě ukáže. Má tady dost žrádla. Nemá důvod zmizet. Musíme být jen v klidu a čekat".

Stmívalo se. Smrad z rozkládajícího se ma da se jim už dostal pod kůži tal, že už ho ani nevnímali. Na zem padala tma. Mlčky seděli vedle sebe. Občas se šli projít po okolí, aby jim nezdřevěněli nohy. Všechyn tři nohy. Kapitán uchopil do svých rukou, an kterým už měl kevlarové rukavice dalekohld a za pomocí režimu nočního vidění si prohlížel zase okolí.

"Nic". zašeptal bratrovi

"Kurva fix, jestli jsme tady zbytečně, tak se na to vyseru". Zakřičel starosta.

"Drž hubu! Musíme být potichu, jinak se neukáže. Potřebujeme slyšet jeho pohyb, ne fňukání nějakýho mrzáka." Odvětil hrubě, ale potichu kapitán.

Mladší bratr si mnul koleno a mlčky tu hrubost přešel.

Uplynuli další tři hodiny, když kapitána probudil křik patřící jeho bratrovi. Instinktivně sáhl po svém samopalu a hledal svého bratra. Ten nikde nebyl. Všude byla tma. Nasadil brýle s nočním viděním a rozhlížel se po okolí. Nikde nic neviděl. Seskočil ze střechy vozu na písek a běžel za jurtu, odkud vycházel křik. Za jurtou se zelený monotónní obraz proměnil. Rozpoznával tělo ležící na zemi. Krev a torzo těla. Jeho bratr byl mrtvý.

Rozhlížel se kolem sebe. Adrenalin mu proudil v krvi. Nikde však neviděl nic, co by připomínalo tvroa z bratrova vyprávění. Sundal brýle a vešel do jurty. Zapl třesoucí se rukou plynový sporák. S divokostí zvířete strhl s poličky vše, co na ní bylo. Všchno sklo, nádobí i knihy. Skromný nábytek rozkopával svými botami. Pak vyšel vel, pohlédl na krví prosáklé skao své bratra a jurtu zapálil. Sedl na střechu auta, vzal dalekohled a sledoval okolí. Duny se větrem převalovaly a dělaly nové obrázky na povrchu chladného písku.

Hvězdy na nebi byly jasné a měsíc skoro v úplňku. Náhle jeho zrak přitáhlo něco, co bylo tak nezvyklé, že si toho nešlo nevšimnout. V písku kousek do skály byla brázda, jako kdyby tama někdo táhl něco těžkého. Brázda se s postumným přilétávajícím pískem zmenšovala. Sledoval její stopu až do míst, kde náhle zmizela. Zdálo se, jako by se netvor, který brázdu udělal, náhle propadl do země.

Na nic nečekal, nastartoval vůz osvícený hořícím stanem a vjel do pouště.

STÍNY V DÁLCE:

Lada se prodírala pískem, který odlítával z pod všech kol, jak podhuštěné pmeumatiky prohrabávaly jemný písek. Auto s sebou házelo na starany, jak různě prokluzaovaly kola a jeho šofér s bezduchým výraze šktrtil motor do maximálních otáček.

Za pár minut dorazil na místo, kde brázda skončila. Když místi prohlédl, bylo mu jasné, že to byl ten červ. Kolem brázdy se občas barvil písek krví. Vyskočil na střechu vozu a odjistil svůj kalašnikov, který mu visel na popruhu přes rameno a sledoval okolí zalité měsíčním svitem. Perleťový povrch pouště odrážel každý kousek světla doapdajícího z nebes. Kapitán si připadal jako v pohádce.

Neměl poušť rád, ale dnes ho dokázala ukolébat svoji krásou. Cítil, že se nesoustředí a v duchu zanadával. Z kapsy vytáhl kus sušeného hovězího masa a začal žvýkat. Nikde žádný pohyb.

Zatřásl se zimou. Seskočil na zem a vytáh z auta teplý plášť, který si přehodil přes ramena.Na kolenou měl položený odjištěný smaopal s prstem na spoušti. Nasadil si opět brýle zapl noční vidění. Neměl ten obraz rád. NIkdy si na to nezvykl. Oči ho z toho záření vždycky bolely. Výbava policistů v takovém zapadákově nebyla moderní, ale byl rád i za to málo, co měl. Taky mohl v ruce držet místo AK-47 kyj. Zasmál se té myšlence. Dvacet let stará Niva byla důkazem toho, jak se vláda stará o své regiony. Ale on se nsažil i s tím málem dělat maximum pro svůj národ. Národ sevřený mezi Čínou a Ruskem. V děsivých kleštích dvou národů, které se v průběhu věků o mongolské pastviny neustále přetahovaly.

Unuděný, ale v maximálním pozoru, se podíval na své hodinky švýcarského výrobce- dárek od jeho bratra. Osvětlený displej ukazoval jednu hodinu po půlnoci.

Šustění větru náhle přineslo i jiný zvuk. Nastaržil uši a otočil se po větru. V brýlích uviděl pár desítek metrů před sebou pohyb v písku. Rychle vyskočil. Zateplený plášť se mu sesunul k zemi a on se rozeběhl směrem k místu, kde zahlédl pohyb. Párkrát do písku vystřelil, ale než se dostal na místo, po červu ani památky. Rozhlížel se. Další pohyb!

Vypálil opět dávku ze samopalu. Červ zapískal, až mu to málem roztrhlo ušní bubínky a opět zmizel v písku. Na místě, kde zmizel, byla spálenina a žlutizelená rosolovitá hmota.

"Kurva. Dostal jsem tě. Tak se neschovávej"! Zařval kapitán a hluboce dýchal z těžkého běhu v měkkém písku.

SMRT V PÍSKU:

Kaitán, předkloněný v pase, těžce vydýchával nekolika set metrový sprint. Sprint v těžkých vojenských botách v písku, který se propadal. Několika kilogrami výzbroje uchycené v kapsách své taktické vesty a těžkou zbraní. Opatrně se díval kolem sebe a neustále byl připraven zmáčknout spoušť.

Nic se nehýbalo. Všude byl klid. Slšel, jak mu buší srdce. Těžce polykal. V plicích cítil pálení studeného vzduchu a kev způsovenou těžkým fyzikým výkonem.

Odpoliv si. Zakašlal a vychrchlal ze sebe vše, co šlo. Kevlarovou rukavicí setřel přilepené sliny a šel s brýlemi s nočním viděním do neznáma chladné pouště. Bláhově si myslel, že někde něco uvidí. Neviděl však nic.

Po chvilce chodění se zastavil. Mrak na obloze na chvíli zakryl měsíc. Kapitánovi se na zátylku udělala husí kůže. Zdálo se, jako by záře hvězd zeslabila  vítr ustal.

Pod nohama se mu začal roztahovat písek. Nastavil hlaveň zbrabě pod sebe a začal bezmyšlenkovitě pálit pod nohy. Zpětné rázy zbraně škubaly a on se málem trefil do své boty. Nedokázal udržet proud kulek ve směru, který chtěl.

Ozval se další mohutný skřek.

Došla munice. Kapitán se opět rozběhl. Tentokrát strachem. Snažil se za běhu vyměnit zásobník. První zahodil. Z kapsy vytáhl druhý. Zbraň cvalkla a on ji odjistil. Z písku, kam před chvílí zběsile pálil, se vyřítil tvor podobný přerostlému moučnému červu. Jeho tělo bylo ve tmě děsivě tmavé. Z ran po kulkách mu vytékala rosolovitá tekutina, která dělala do písku nesmazatelné stopy spáleniny.

Kapitán vypálil do tvora další zásobník. Ten se však sunul se skřehotáním stále vpřed. Z huby začal plivat kyselinu směrem ke střelci. Kapitán uhýbal a snažil se vyměnit další zásobník. Se strachem jde všechno hůř. Ruce se mu chvěly a zbraň mu spadla na zem. Uskočil na poslední chvíli před další sprškou žíraviny, která dopadla na samopal a začalo ho rozežírat. Dostal zásah do nohy.

Obrovská pálivá bolest ho téměř omráčila. Upadl na zem a uvědomil si, ž emu chybí kus nohy. Viděl červa, který se nebezpečně přiblížil. Věděl, že se blíží konec. Na zádech ucítil studený pot. Pomočil se. Sáhl do kapsy a vytáhl granát. Odjistil jej. Červ an něj s posledním jeho výkřikem strachu vlezl a snažil se jej roztrhat jeho děsivámi zuby. Granát explodoval. Způsobil explolzi i dalších tří granátů, které měl policista na vestě.

Po kapitánovi zůstal jen půl mětru vysoký kráter v písku. Roztrhaný červ ze sebe vypustil všechen jedovatý sliz, který v okolí zatavil písek do malých lesklých kamínků.

Měsíc začal opět jasně svítit. Zvedl se vítr a než se rozednilo, kráter, rozervané tělo kapitána i olgoje chorgoje bylo nenávratně ztraceno pod nánosy písku...