Řád svatého Lazara

Řád rytířů svatého Lazara Jeruzalémského (latinsky Ordinis Fratrum et Militum Hospitalis Leprosorum Sancti Lazari Hierosolymitani), zkráceně lazariáni či lazarité. Název současného řádu oficiálně zní Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského (latinsky Ordo Militaris et Hospitalis Sancti Lazari Hierosolymitani, zkratka OSLJ). Jde o křesťanský rytířský řád, který byl založen v 11. století jako jedna z nejstarších charitativních organizací na světě.

Trvání původního řádu po roce 1830 a tedy i kontinuita stávající organizace nejsou bezvýhradně akceptovány. Původní bratrstvo se řídilo arménskou basiliánskou řeholí, později bylo papežskou bulou latinizováno a tento duchovně-vojenský řád se stal součástí katolické církve. Současný mezinárodní řád je řádem ekumenickým a po vzoru původní sprituality sdružuje křesťany všech vyznání. Jeho novodobá historie je však poznamenána rozkolem a spory o velmistrovství. Ve 21. století existují tři větve (obedience) řádu. Charakteristickým znakem řádu je zelený osmihrotý (maltézský) kříž ve stříbrném poli.

Vznik Řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století s cílem osvobodit Jeruzalém z rukou muslimů. Na rytíře a poutníky ze západní Evropy zde ale nečekala jen vytoužená Svatá země, ale také řada nebezpečí - válka, neznámé prostředí a nemoci. Jednou z nejobávanějších bylo malomocenství. Právě nemocní, vyvržení z ostatních rytířských řádů přišli s myšlenkou přetvořit bratrstvo v organizovaný duchovní řád s rytířskou složkou, která by se účastnila obrany Jeruzalémského království. Jejich symbolem se stal rovnoramenný (tzv. řecký) zelený kříž (osmihrotý, tzv. maltézský kříž zavedl až v 16. století velmistr Jean de Lévis, 1564-1577). Velkým stoupencem řádu sv. Lazara byl jeruzalémský král Balduin IV. (1173-1184), sám trpící malomocenstvím, pod jehož velením Lazariáni vybojovali své nejslavnější bitvy. Po Balduinově smrti však byli křesťané v bitvě u Hattínu (1187) poraženi sultánem Saladinem, který záhy na to obsadil Jeruzalém. Území Jeruzalémského království se opět zvětšilo až po třetí křížové výpravě, ale hlavní město zůstalo v rukou Saladina a jeho nástupců. Centrem řádu sv. Lazara se proto stalo město Akkon, před jehož branou vyrostl nový špitál pro malomocné. Členy řádu byli původně jen nemocní leprou, ale postupem času se jejich podíl stále zmenšoval. Proto se také řád začal rychleji šířit, mj. také do Evropy, kde začal pod papežskou ochranou zakládat komendy. Do Jeruzaléma se spolu s ostatními rytířskými řády vrátil až roku 1229, kdy město opět dobyl římský král Fridrich II. Šlo ale jen o krátkodobou epizodu, protože o patnáct let později, roku 1244, se metropole dostala do rukou Turků. V roce 1244 v bitvě u La Forbie padli všichni zúčastnění lazariáni. Následná křížová výprava do Egypta (1249-1250) vedená francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým s cílem podkopat tureckou moc skončila katastrofou bitvy u Al Mansurah a královým zajetím. Následně křesťané ztráceli v zámoří jednu pozici za druhou a roku 1291 padla i jejich poslední velká bašta, město Akkon. Po opuštění Svaté země se řád svatého Lazara usadil nakrátko na Kypru, ale záhy našel své nové sídlo ve Francii, kde král Ludvík VII. již roku 1154 daroval řádu hrad Boigny. Další majetky měl řád na území Anglie, Skotska, dnešního Německa, Nizozemí, v Čechách a v Uhrách. Po přesídlení do Evropy se také zcela proměnila orientace řádu, který se z vojenského bratrstva změnil na řád pečující o nemocné, zejména leprou. Roku 1308 vzal řád svatého Lazara pod svou ochranu francouzský král Filip IV. Sličný a tento patronát trval až do červencové revoluce roku 1830.

16. století přineslo pokles řádové moci a vlivu. Roku 1517 se od magistrátní komendy ve francouzském Boigny odtrhlo italské převorství v Capuy a založilo vlastní linii řádu, která se později sjednotila s řádem sv. Mauricia v Řád sv. Mauricia a sv. Lazara. Francouzští lazariáni se počátkem 17. století spojili s řádem Pany Marie Karmelské založeným roku 1607. Oba řády měly společného velmistra, rytíři však byli přijímáni odděleně a ke skutečnému splynutí řádů nikdy nedošlo. Novým symbolem se stal zeleno-červený osmihrotý kříž. Většina řádových rytířů byla tehdy šlechtického původu, ale za zásluhy se členy mohli stát i nešlechtici, což bylo např. u Maltézských či Německých rytířů nemožné. Roku 1649 došlo k zásadní úpravě řádových zákonů. Byla zřízena hodnost duchovního velkopřevora a řádu svatého Lazara byl svěřen vrchní dozor nad špitály a chudobinci Francie. Řád také vybudoval svou vlastní flotilu, která se snažila vyčistit Biskajský záliv od pirátů. Dvě galéry řádu svatého Lazara se například zúčastnily i slavné Bitvy u Lepanta roku 1571. Řád svatého Lazara se navíc zavázal dodávat dvanáct rytířů do osobní stráže francouzského krále. Další významné reformy byly prosazeny roku 1693, kdy se řád znovu otevřel cizincům, a proto byly zřízeny nové komendy na území Španělska a Jižního Nizozemí (Belgie). Generální kapitula přesídlila z Boigny do Paříže. Do řádu byly včleněny menší řády jako např. Řád sv. Ducha z Montpellier a francouzský majetek Řádu svatojakubských rytířů a Řádu Božího Hrobu.

Bulou papeže Klimenta XIV. z roku 1772 byl řád sekularizován, čímž ztratil svůj čistě duchovní charakter, ale zároveň Svatý stolec přišel o možnost zasahovat do jeho záležitostí. Již samostatný řád svatého Lazara se změnil na čistě světský, pod ochranou francouzských králů, která trvala až do roku 1830. Do vývoje řádu svatého Lazara zásadním způsobem zasáhla francouzská revoluce. Velmistr hrabě z Provence (od roku 1814 král Ludvík XVIII.) emigroval. Roku 1791 byl majetek řádu svatého Lazara, stejně jako všech ostatních institucí, zabaven a řád Národním shromážděním zrušen. Obnoven byl až po Napoleonově porážce v letech 1814-1815, kdy opět získal charakter královského řádu. Po revoluci roku 1830 a pádu Karla X. ale lazarité protektorát dočasně ztratili.

Podle oficiálního tvrzení stávajícího řádu se po smrti Karla X. obrátili členové řádu s žádostí o pomoc na melchitského řeckokatolického patriarchu Maxima III., nejvyššího řeckokatolického představitele Jeruzaléma, Antiochie, Alexandrie a celého Orientu. Patriarchova záštita napomohla Lazariánům překonat většinu obtíží a díky spolupráci s řeckokatolickým východem otevřelo cestu k šíření myšlenek ekumenismu. Melchitští patriarchové jsou protektory řádu od roku 1847. Nad sjednoceným řádem sv. Lazara drží duchovní ochranu dodnes.

Existence řádu v období 1830-1910 je však obtížně ověřitelná byť i z řádových zdrojů a někteří odborníci se v této souvislosti domnívají, že řád ve skutečnosti zanikl smrtí posledního ověřitelného rytíře Antoina Charry des Gouttes v roce 1857. Dle jiných odborníků byl řád v období 1831 až 1840 veden Radou důstojníků, sestávající zprvu z barona Bon-Joseph Daciera, barona Augusta Francoise de Silvestre a řádového kaplana Picota. Po úmrtí svých kolegů předal roku 1841 baron de Silvestre vedení řádu patriarchovi Maximovi III. Řád měl v té době kolem dvaceti členů, mezi jinými byli přijati v roce 1853 admirál Ferdinand-Alphonse Hamelin a admirál Louis Édouard Bouët-Willaumez, v roce 1863 hrabě Louis François du Mesnil de Maricourt, hrabě Paul de Poudenx a Abbé Jean Tanski, v roce 1865 hrabě Jules Marie d'Anselme de Puisaye, v roce 1875 vikomt de Boisbaudry a baron Yves de Constancin v roce 1896.

Shoda naopak panuje v tom, že kolem roku 1910 se ve Francii objevila skupina osob vyvíjejících činnost pod názvem sv. Lazara. V roce 1930 byl provizorním generálním místodržícím zvolen don Francisco de Borbón, vévoda ze Sevilly (1882-1953), který se roku 1935 stal novým řádovým velmistrem. V době druhé světové války zahájil obnovený řád své špitální aktivity. Až do té doby, kdy se papežem stal sv. Jan Pavel II. byl Řád sv. Lazara explicitně jmenován mezi "údajnými řády" jimž Svatý stolec upřel ze svého hlediska uznání. Nicméně sv. Jan Pavel II. opakovaně přijal členy řádu na privátních audiencích a sloužil s nimi mši svatou ve své osobní kapli, přičemž podporoval charitativní činnost řádu a nechával si o ní podávat pravidelné informace. Řád byl jako rytířský řád uznán ve Španělsku, v roce 1992 Chorvatskem a krátce poté Maďarskem a Jižní Afrikou.

S ohledem na osobní animosity představitelů řádu bylo obtížné dlouhodobě udržovat jednotné vedení řádu. V roce 1967 byl ve Francii zvolen nový velmistr princ Charles Philippe d'Orléans, vévoda z Nemours, a dosavadní velmistr sesazen. Tento krok se stal se základem roztržky mezi dvěma větvemi čili obediencemi - sevillskou a pařížskou. Pařížská obedience se dále rozštěpila ve věci přijímání nekatolíků a v roce 1969 byl "nejvyšší hlavou řádu" (nikoli velmistrem; tím se formálně stal až roku 1986) zvolen vévoda z Brissacu. Původní "nemourská" frakce se sídlem na Maltě se o čtyři roky později spojila se sevillskou obediencí, jež je od té doby nazývána maltskou.

V letech 1979-1986 došlo k neúspěšné snaze o vyřešení sporů a ustavení jednotného vedení s jediným velmistrem.

V roce 2004 započal sjednocovací proces obou obediencí, velmistr pařížské obedience odstoupil a byl prohlášen velmistrem emeritus a stvrzeno podpisem v Houstonu v 2006. Sjednocení bylo dokončeno v roce 2008 zvolením společného velmistra markýze de Almazán. Sídlo pařížské obedience se z Boigny přesunulo do Castello Lanzun na Maltě, dnešního sídla sjednoceného Řádu. V roce 2004 však odtržením z pařížské obedience vznikla takzvaná orleánská obedience, která si zvolila svého vlastního velmistra Charlese-Philippa d'Orléans, vévodu z Anjou. 4. června 2004 civilní soud v Bernu zamítl žalobu ze strany orleánské obedience na uznání legitimity volby Charlese-Philippa d'Orléans. Jedním z významných argumentů byla skutečnost, že vévoda sevillský byl zvolen 542 hlasy, zatímco volba orleánské obedience proběhla pouhými 47 hlasy.

V roce 2008 don Francisco, vévoda ze Sevilly, přiznal, že své manželské záležitosti nedokáže uvést do souladu s právem katolické církve, a na svůj úřad rezignoval. Tím pro devět ze čtrnácti evropských jurisdikcí tzv. Norwichské skupiny, hlásících se dříve k orleánské obedienci, pominul důvod k rozkolu. Vídeňskou deklarací se v září roku 2008 tyto jurisdikce přihlásily ke sjednocené maltské a pařížské obedienci a jejich představitelé se zúčastnili generální kapituly řádu konané 12.-13. září 2008 v anglickém Manchesteru, kde bylo jejich začlenění slavnostně schváleno. Manchesterská generální kapitula zvolila 12. září 2008 velmistrem maltsko-pařížské obedience Řádu sv. Lazara Jeruzalémského Dona Carlose Gereda y de Borbón, markýze de Almazán, který byl v Manchesterské anglikánské katedrále intronizován spirituálním protektorem Řehořem III. Lahamem, který v roce 2012 v tzv. Kevelaerské deklaraci potvrdil historickou kontinuitu spojené maltsko-pařížské obedience pod ochranou antiochijských patriarchů.

V roce 2010 nečekaně rezignoval velmistr orleánské obedience Charles-Philippe d'Orléans. Některá velkopřevorství na jeho místo zvolila za nového velmistra hraběte Jana Dobrzenského, českého velkopřevora. Některá velkopřevorství, včetně švýcarského a velkokancléře orleánské obedience hr. Piccapietry však tuto volbu neuznala. Postupnými neshodami se proto část obedience pod vedením hr. Piccapietry odštěpila a utvořila samostatnou organizaci se sídlem ve Švýcarsku. V roce 2015 se její hlavou stal princ Sixtus Jindřich Bourbonsko-Parmský.

Zdroje: stoplusjednicka.cz, wikipedie, epochaplus.cz