Svatá říše římská

01.11.2022

Svatá říše římská (latinsky Sacrum Imperium Romanum, německy Heiliges Römisches Reich) je název zaniklého mnohonárodnostního, později velmi volného svazku mnoha politických útvarů, který se rozkládal ve střední Evropě. Říše zprvu sestávala ze tří království (tzv. tria regna) německého, italského (od roku 951), arelatského (od roku 1032), Českého knížectví (od roku 1004) a stovek dalších knížectví, vévodství, hrabství, biskupství, svobodných říšských měst a jiných oblastí. Do roku 1157 se říše označovala jako Říše římská, tedy Římská říše. Od 15. století se začal užívat rozšířený název Svatá říše římská národa německého (latinsky Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, německy Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), ale spíše jen v částech říše osídlených Němci.

Dne 25. prosince 800 papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého na císaře, který se stal na území západní Evropy prvním císařem po více než 300 letech. Až do roku 899 (s menší přestávkou) tento titul získávali členové dynastie Karla Velikého, Karlovci. Poté je vystřídali členové různých italských dynastií až do roku 924. Pak byl trůn neobsazený do roku 962, kdy byl na císaře korunován Ota I. Veliký, který sám sebe označoval za pokračovatele Karla Velikého. Krále Svaté říše římské vybírali volitelé, kurfiřti. Zvolený panovník se pak musel nechat papežem korunovat na císaře. V 16. století byla povinnost korunovace papežem zrušena.

Říše byla zrušena císařem Františkem I. Rakouským v roce 1806 poté, co Napoleon Bonaparte založil Rýnský spolek.

Až do roku 1157 se říše označovala jako Říše římská, tedy Římská říše. Přídavné jméno "svatá" bylo k označení říše přidáno toho roku Fridrichem I. Barbarossou, který chtěl změnou názvu demonstrovat své ambice vládnout i na území Itálie a v Papežském státě.

Na říšském sněmu konaném v roce 1512 v Kolíně nad Rýnem bylo rozhodnuto o další změně názvu, tentokrát na Svatou říši římskou národa německého. Toto označení se ale začalo v písemnostech používat již dříve, první zmínka se dochovala z roku 1474. Takto se říše označovala až do konce 18. století.

V kratší podobě Imperium Romanum byl tento název užíván již v dobách franského krále a prvního císaře říše římské Karla Velikého (který roku 800 obnovil na Západě císařství), ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936-973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název Imperium Romanum stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (1152-1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi.

Od roku 1512 se užíval rozšířený název "Svatá říše římská národa německého" (Imperium Romanum Sacrum Nationis Germanicæ, Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), avšak pouze pro části říše osídlené Němci. Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla 6. srpna 1806, kdy se Habsburk František II. po vojenské porážce Napoleonem v bitvě u Slavkova (viz Prešpurský mír) vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jenž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).

V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). Sacrum Imperium Romanum mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno "v cizině" (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, Češi, Moravané, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů.

Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Česko; dále pak části dnešního Polska (Slezsko, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka), severní třetina Itálie (Piemont, Lombardie, Tridentsko, Toskánsko), většina pohraničí Francie (Artois, Lotrinsko, Alsasko, část Burgundska, Savojsko a JV část Okcitánie) a také jih Dánska (Šlesvicko). Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Východní Prusko nikdy k říši nepatřilo.