Svatý grál

Svatý grál je uctívaný pohár či miska, ze které údajně pil Ježíš Kristus při Poslední večeři. V tom případě se ztotožňuje s kalichem pro eucharistii. Druhá verze výkladu spatřuje ve svatém grálu obětní misku pro krev Beránka Božího. V obou případech jde o mystický výklad, k němuž se církve většinou staví rezervovaně. Za posvátnou relikvii považují takto označenou nádobu ty instituce římskokatolické církve, ve kterých se domnělý svatý grál uchovává a uctívá od středověku.

Evropské jazyky název svatého grálu odvozují z latinských termínů gradalis, gradalus nebo (sanctum) graal, které označují nádobu nespecifikovaného tvaru, často s přívlastkem svatá nebo drahocenná.

Výrobci grálů inspirováni středověkými eposy hledali pro zjevení nadpozemské nádhery mimořádné materiály: zlato, stříbro, zářivé, poloprůsvitné či duhově zbarvené drahokamy či minerály, které bylo třeba vybrousit do tenkostěnných misek, číší nebo kalichů, aby světlo, které jimi prostupuje, vyvolávalo záři. Pro liturgii byly nejvhodnější tvary kalicha. Mimo liturgii je znám obyčej léčit leprosní pacienty poléváním hlavy svěcenou vodou z grálu.

Nejznámější středověké nádoby uctívané jako svatý grál se dochovaly ve Španělsku a v Itálii. S duchovní podporou románského grálu, uschovaného ve 12. století v klášteře San Juan de la Peña v Pyrenejích a v letech 1437-1439 přeneseného do pokladu katedrály ve Valencii, údajně zvítězili aragonští králové nad Maury. Druhý svatý grál v téže době pomáhal v reconquistě králům Léonu a Kastilie. Třetí exemplář svatého grálu s označením Sacro catino graal je mělkou mísou, vybroušenou z průsvitného zeleného smaragdu a je vystaven v pokladnici katedrály v Janově. Méně úspěšné bylo prohlašování dalších nádob za svatý grál, například byzantských kalichů a konvic ze sardonyxu v pokladu dómu svatého Marka v Benátkách. Hliněná či vosková pečeť svatého grálu byla v raném středověku pro ochranu vkládána do základů novostavby kostela.

Jako svatý grál bývají označovány nedosažitelné předměty nebo myšlenky, které se snaží člověk vyzkoumat nebo rozluštit, čímž by měl dosáhnout zásadního pokroku.

V různých vědních oborech bývá za svatý grál označován např. lék na rakovinu, porozumění lidskému genomu, prokázání mimozemského života, antigravitační zařízení, studená fúze nebo teleportace.

Josef z Arimatie, který si vyžádal od Piláta mrtvé tělo Krista, aby je se svými přáteli pohřbil, měl hned po ukřižování, dříve než bylo tělo sňato z kříže, do poháru zachytit krev, prýštící z Kristových ran. Jde o apokryfní epizodu, která v Novém zákoně není popsána. Další osud této nádoby má v historii několik legendárních výkladů, všechny souvisejí s rytířskými eposy a rytířskou kulturou raného až vrcholného středověku:

• Podle jedné legendy Josef Arimatijský s Máří Magdalenou a grálem putovali z Jeruzaléma do Francie (tehdy římské provincie Galie). Grál zde měl chránit rytířský řád templářů, založený ovšem až roku 1120, takže příběh musel překlenout deset století pomocí ztráty, uschování a zázračného znovunalezení. Ve fantasy literatuře se objevují i hypotézy o potomcích Krista a Marie Magdalény, kteří grál přechovávali. Spekuluje se dokonce, že svatý grál zosobňuje Máří Magdaléna, Ježíšova manželka, a že kalich znázorňuje starý symbol ženství - ženské lůno.

• Ve velšské básni z 6. století se objevila patrně nejstarší verze příběhu o svatém Grálu a výpravě družiny válečníků pod vedením anglického krále Artuše (kolem roku 500 našeho letopočtu) do Annwnu, na keltský onen svět, respektive zásvětí. Muži se plavili po moři a zaplétali se do nebezpečných dobrodružství. Jejich cílem bylo nalézt blíže nepopsanou kouzelnou nádobu, kterou střeží devět panen.

• Podle jiné verze legendy Svatý grál s rodinou Josefa Arimatijského dorazil do Glastonbury ve Velké Británii, kde byla založena první britská křesťanská obec. Odtud se odvozuje znalost a přítomnost grálu na Artušově kulatém stole.

• Nejpočetnější skupina příběhů a hmotných památek, označovaných jako svatý grál, souvisí s křížovými výpravami do Svaté země a s osvobozováním Pyrenejského poloostrova od Maurů (reconquistou). Podle veršovaných či prozaických příběhů keltských autorů z Británie a Bretaně vznikaly ve 12. a 13. století rozsáhlé veršované romány francouzských básníků, které dějiště přenesly do prostředí rytířských dvorů a na bojiště. Pověst o Grálu a hrdinovi Parsifalovi (také Perceval, keltsky Peredur) byla přenesena na dvůr krále Artuše, na němž žilo mnoho vynikajících rytířů a grál se stal nástrojem jejich obřadů u kulatého stolu. Chrétien de Troyes sepsal tento epos koncem 12. století, kdy se rytíři již vrátili či vraceli s kořistí drahocenných nádob z Byzance i ze zámoří, a vydal jej pod titulem Perceval le Galois ou les Contes du Graal, (česky: Gal Parsifal aneb Příběhy grálu).

• Okolo roku 1200 složil jiný Francouz, Robert de Boron působící na dvoře hraběte Gautiera de Montbéliard, svoji Grand estoire dou Graal, (česky Velká historie grálu) formou epické básně o 3514 verších, ta bývá považována za nejdůležitější starofrancouzské literární dílo o Grálu. Robert de Boron již zhmotnil Grál do číše, jež byla užita u Poslední večeře a do níž později Josef z Arimatie zachytil Kristovu vytékající krev. Inspirací se Boronovi stal patrně apokryf Nikodémova evangelia ze 2.-3. století, později známý jako "Pilátovy spisy". Přináší zprávu o odsouzení a smrti Ježíše Krista, kterou římský místodržitel Pilát údajně poslal císaři Tiberiovi do Říma.

• Německý dvorský básník Wolfram von Eschenbach napsal mezi lety 1197 a 1210 svého Parsifala, jeden z největších eposů německého středověku. Jako předloha mu posloužilo básnické dílo Chrétiena de Troyes. Ideální postava Wolframova díla, Parsifal se přes všechny pochybnosti, bolesti a zkoušky postupně z reálného pozemského rytíře stane neohroženým hrdinou ideálním a je po zásluze korunován králem Grálu. Wolfram von Eschenbach popisuje Grál jako kouzelný, zářící drahokam s magickými vlastnostmi, seslaný na zem anděly. Člověku, který na něj pohlédne, přinese nesmrtelnost. Grál je kámen, který dává rytíři životadárnou sílu, nazývá se "Lapis exillis" ', mezi jinými převládá význam "z nebe spadlý". Jednou za rok, na Velký pátek, slétne z nebe holubice Ducha svatého a položí na tento kámen hostii, tím jej posvětí a obnoví jeho síly. Kromě toho rytíř potřebuje také bojové štěstí, které mu zajišťuje kouzelný meč.