Tripolské hrabství

Tripolské hrabství (latinsky Comitatus Tripolitanus), též někdy Hrabství Tripolis, do roku 1109 Tortoské hrabství (Tortosa), bylo posledním ze čtyř křižáckých států založených v Levantě po první křížové výpravě.

Historie Tripolisu jako křižáckého státu se datuje od roku 1102. Tehdy jeden z vůdců první křížové výpravy Raimond IV. z Toulouse začal bojovat s Banu Ammarem, emírem z Tripolisu, který byl spojencem fátimovského Egypta. Raimond zabíral jedno město za druhým, až nakonec oblehl samotný Tripolis. Roku 1105 Raimond zemřel a jeho žezlo zdědil jeho tehdy nezletilý syn Alfons a jeho bratranec Vilém-Jordan, jako regent. Vilém pokračoval v obléhání města další čtyři roky, zatímco na Východ přijel Raimondův nemanželský syn Bernard, který doteď jako regent spravoval Toulouse ve Francii a opustiv mladého Alfonsa I., který se mezitím vrátil do Evropy a jeho matku. Bernard a Vilém, rozhodnutím jeruzalémského krále Baluina I. přijali, že si každý bude vládnout na svém dobytém území a že Tripolis, který padl následujícího roku, připadne Bernardovi. Když Vilém o několik měsíců později zemřel, Bernard po něm převzal všechna jeho území a stal se tak jediným vládcem.

Hrabství Tripolis se poté stalo vazalským státem jeruzalémského království. Od roku 1142 na jeho území Řád johanitů vlastnil a nezávisle spravoval hrad Krak des Chevaliers. Hrabě Raimond III., který vládl v letech 1152-1187 byl důležitou postavou ve vztazích ke Království jeruzalémskému, a to díky svým příbuzenským vztahům s královským dvorem, jeho matka Hioderna byla dcerou jeruzalémského krále Balduina II. a díky sňatku si držel titul knížete galilejského. Byl dvakrát regentem království, poprvé v letech 1174-1177 za mladého Balduina IV. a podruhé za Balduina V. v letech 1185-1186. Byl také vůdcem opozičních šlechticů vůči příbuzným Balduina IV. Courtanayům, templářům, Guyovi de Lusignan a Renauldovi de Chatillon. Raimond se neúspěšně pokusil vyjednat mír s tureckým sultánem Saladinem. Paradoxně obležení Raimondova panství v Tiberiasu bylo příčinou tažení evropské armády do Galileje a tragické bitvy u Hattínu 4. července 1187 a ačkoliv se Raimondovi podařilo spasit se útěkem, nedlouho nato stejně zemřel.

Hrabství se podařilo uniknout ze spárů Saladinova vítězného tažení, které následovalo po hattínské bitvě. Vlády v Tripolisu se ujal druhý syn antiochijského knížete Bohemunda III. Bohemund IV. Po smrti Bohemunda III. v roce 1201 tvořil Tripolis s Antiochií personální unii s výjimkou let 1216-1219 až do pádu Antiochie roku 1268. Hrabství Tripolis vzdorovalo ještě několik let.

Smrt nepopulárního hraběte Bohemunda VII. vedla k rozepři mezi jeho dědičkou, jeho sestrou Lucií a měšťany, kteří byli podporováni Janovany. Nakonec se Lucie s měšťany a Janovany dohodla, čímž však popudila Benátčany a ctižádostivého Bartolomea Emriaca, který žádal pomoc od mameluckého sultána Qalawuna. Qalawun (arabsky: قلاوون الصالحي‎) roku 1289 město oblehl a dobyl, čímž křižácké hrabství Tripolis zaniklo.