Tvoje cesta: Poprava

Měsíc se blížil k vrcholu své noční poutě po hvězdách, když se mnich celý prokřehlý probudil zimou a bolestí. Zdrcený ztrátou milovaného bratra seděl v tváří tvář jeho vrahovi a přes vlhké oči viděl jen rozmazanou siluetu postav, které ho probudily. To na dohled od vězení, aby každý zločinec dobře viděl, dva katovi pomocníci začali stavět z hrubých klád a prken pódium pro představení, které se za rozbřesku odehraje. V hlavní roli bude kat a zločinec, také probuzený tím lomozem.

"Snad to bude rychlé, tak jako smrt tvého bratra" řekl vězeň skrz mříže a se strachem v očích hleděl směrem ke stavěnému pódiu. Mnich se probral z modliteb věnovaných jeho kamarádovi a poklekl na zem. Ruce provlékl skrz mříže a podával odsouzenci přívěšek s křížem, který ukradl své oběti. "Vem si jej a pomodli se se mnou. Připrav se na svou další cestu" Vybízel mnich vraha a přemáhal svou bolest z úkolu, který mu Bůh dal. Zkouška, kterou musí podstoupit, je opravdu těžká. Jak má jen odpustit někomu, kdo zabil jeho nejbližšího bratra? Proč Bůh propojil jejich cesty? Ty otázky se mu honily hlavou celou noc.

Vězeň uchopil do své dlaně kříž a políbil ho. Poklekl k mřížím tak, aby byl mnichovi co nejblíž, a nahlas se začal modlit. Mnich nevěřil vlastním očím. Tak zbožný člověk znalý tolika modliteb spáchal takový hřích! Když po několika minutách modlení pronesl František "AMEN", podíval se na mnicha, který celou dobu tiše odříkával modlitby s ním. "Odpusť mi, jestli můžeš. Já to udělal ze zoufalství", vyřkl se staženým hrdlem František. Když se díval na mnicha, viděl za ním, jak konstrukce roste a prkna a trámy začínají jasně tvořit siluetu oprátky. Vzpomněl si, jak byl jednou účasten popravy zloděje, který se na laně dusil skoro půl hodiny, než vydechl naposledy. Mnich, jako by odtušil z Františkových očí, nač myslí, neboť strach jde v očích přečíst snadno, jen tiše hlesl: "Bůh je milostivý pro každého, kdo jde jeho cestou. Snad tvá cesta bude rychlá a bezbolestná". Poslední slovo řekl s velkým důrazem a uchopil Františka za ruku. Druhou rukou mu udělal na čele malý křížek a zvedl se. Narovnal svá bolavá záda, nasadil kapuci a otočil se směrem, kde byla hradní brána, aby se vydal na další cestu. Po ujití několika kroků, se ještě zastavil a otočil směrem k cele. Viděl, jak odsouzenec stále klečí s křížkem u rtů a tiše se modlí. "Odpouštím ti"! Zakřičel k němu. Otočil se a vydal se vstříc chladnému ránu. Jeho pouť bude ještě dlouhá a náročná. Následující týdny bude mít pěkně prošlapané nohy.
Kterým směrem se má mnich vydat dál? Přes hustý les, díky čemuž ušetří dlouhé kilometry chůze, nebo má jít po kupecké stezce a doufat, že ho třeba někdo veme na povoz?

Sedlák spal tu noc neklidně. Stále měl před očima krásnou lučištnici i hrůzu z nálezu svého kamaráda a jeho téměř jistou smrt. Probudil se celý promočený a když sebou prudce škubl, pořezal se na dlani o ostří dýky, kterou nalezl ve svých kožešinách. "Olízl si teplou krev z rány a mrštil vztekle dýkou proti zdi. Ostří čepele se zapíchla do obrazu jeho milé. Její krásný úsměv zmizel. Místo rtů byla rukojeť dýky. "Co jsem to provedl" rozeběhl se rychle k obrázku sedlák. "Odpusť lásko, bože, já jsem nechtěl" s brekem v hlase klel sedlák třímajíc v rukou zničený obrázek. Po chvilce mlčení vstal, z rámu vyrval obrázek a vložil si ho přeložený do vnitřní kapsy své košile. "Budeš navždy se mnou" pomyslel si v duchu. Sebral dýku, dal si ji za opasek, z truhly v rohu sebral pár svršků a vyšel ven. Blížilo se ráno. Padala rosa. Vyšel vstříc domu souseda. Nevěděl co dělá, ale toužil to už dlouho své sousedce říct. Dlouhá léta, co s ní František žil, se mu líbila. Strašně u připomínala jeho ženu. Oni to nevěděli, jelikož se přistěhovali pár let po té, co jeho žena zemřela. Ale ta podoba byla velká.

Otevřel dveře a ty s tichým skřípotem udělaly prostor, aby se tam sedlák vkradl. Dlouho mlčky stál nad postelí nemocné ženy a sledoval, jak těžce sýpe. Její děti klidně spaly vedle ní. Chtěl ji pohladit po tváři. Natáhl ruku, a pak si všiml, jak se jí na krku hýbe velký krvavě hnědý nabobtnalý mokvající škaredý strup. Rychle ustoupil a jak se lekl toho, co spatřil, zakopl o nohu židle, která se převrátila a její pád udělal obrovský hluk umocněný dosavadním posvátným tichem. Žena se probudila a uviděla couvajícího souseda. "Rychle zmiz než bude pozdě" Zakřičela a otočila hlavou tak aby ho neviděla. Její krk byl celý posetý morovými nádory.

Sedlák vyběhl ven a za běhu ze sebe strhával šaty. Nahý doběhl do své chýše a vylil na sebe vědro ledové vody. Klepal se zimou a smutkem nad osudem jeho sousedů a jeho dětí. Nevěděl, co má dělat. Pohlédl roztřepaný zimou z okna, kde viděl siluetu hradu. V trávě se v záři měsíce krásně třpytila dýka, kterou odhodil společně s oblečením.

Jak se v této situaci sedlák zachová?

Rozednívalo se a na náměstí se začaly pomalu šourat davy zvědavců toužících spatřit katovu práci při útrpném divadle. František se nepřestával modlit a třásl se strachy. Jeho utrpení ztěžovaly výkřiky a posměšky lidí. Do tváře mu přistálo několik pěkně masitých flusanců od chudiny a pár shnilých rajčat. Přesto se ani nehnul a trpělivě rozmlouval s Bohem. Shnilá rajčata mu tekla po vlasech a kousky mu tekly přes rty. Nahnilá chuť se mu dostávala do žaludku a on se třásl víc a víc. V sílícím hluku davu lidí ani neslyšel, že se otevřely vrata jeho cely. Kolem paží ho uchopili dva ozbrojenci a s námahou způsobenou jeho váhou ho vyvlekli ven. Dav hučel a posměšky sílily. Jeden schod, druhý a třetí. Tři schody a byl na pódiu. Velký svalnatý muž s černou kápí přes hlavu ho převzal od stráží a pevným stiskem ho uchopil za rameno. "Pojď na místo ty svině" Zaznělo z úst kata a s odsouzencem zacloumala mocná síla katových paží, když s ním trhla, aby ho posunula na místo těsně pod oprátkou.

František upustil pod silou toho trhu z rukou přívěšek s křížem a rozhlédl se kolem sebe. Těch několik vteřin, než přejel pohledem celé nádvoří, se mu zdálo jako věčnost. V popředí chudina čekající, co z něj po smri servou, v povzdálí v oknech měšťané a na balkoně paláce král se skupinou ozbrojenců a lučištnicí, která ho zajala. Jejich pohledy se protly a on pokorně pokýval hlavou na pozdrav. Lučištnice se chytla pevně zábradlí, o které se opírala a uhla pohledem.

"Tento muž byl za vraždu a okradení mnicha potrestán trestem nejvyšším a bude zbaven života" spustil hrubý katův hlas a jeho slova sílila, aby přeřval dav. "Bude oběšen. Máš poslední slovo" píchl rukou do žeber Františkovi a dav se náhle utišil čekajíc na poslední slova odsouzencova.

"Prosím Boha o odpuštění" řekl František a smířený s osudem udělal krok v před, kde byla oprátka. Nádvoří opět propuklo v hlasitý mumraj. Kat přistoupil k Františkovi a kolem krku mu utáhl oprátku. "Užij si to. Budu se snažit, aby to trvalo" Zašeptal kat a zachechtal se. Než stačil jakkoliv František zareagovat, kat škubl za lano a vyzdvihl Františka o několik centimetrů nad podlahu pódia. Provaz se zakousl do kůže kolem krku a bolestivě ho skřípla. František těžce zalapal po dechu a svým škubáním se rozhoupal. Hlava mu šla pod tíhou těla na stranu a provaz ho škrtil víc a víc. Když už se odstával do mdlob, kat povolil provaz a František s bolestivým žuchnutím dopadl na tvrdou dřevěnou podlahu. Ležel na boku v křečích a bolestivě sýpal snažíc se popadnout dech. Do tváře mu přistálo vejce. Než však stačil cokoliv dalšího udělat, kat opět škubl a vytáhl ho do vzduchu. Oči mu zrudly krví, jak mu praskaly žilky v očích. Jeho tvář rudla a on ztrácel vědomí. Poslední, co zahlédl, byla lučištnice sledující jeho utrpení.

Nastala tma. Poslední bolest. Víc už nic. Dav utichl a všude byla tma. Konec.

Náhle se probral ledovým chladem. To ležel opět na zemi a kat, aby ho probral z mdlob na něj vylil ledovou vodu. "Tak snadný to nebude" Zakřičel do davu a opět škubl tak, aby se František stavěl na nohy a mohl ho začít škrtit. František zbaven veškeré síly už nedokázal katovi pomoci a nechal se vytahovat, aniž by se snažil jakkoliv odlehčit škrtící smyčce kolem jeho krku. Cítil krev, která se řinula z krku potrhaného lanem. Cítil, jak odchází jeho duše k Bohu. Smířený s koncem se rozhodl odejít. Nebude bojovat. Nebude sebou trhat. Rudl a modral. Sýpal a dusil se. Kat přivázal konec lana kolem trámu a nechal dokonat poslední dějství tohoto představení smrti odsouzencovu tělu, které bezúprosně svou vahou zkracovalo přístup kyslíku do hlavy svého majitele.

Lučištnice se dívala smutně na ustávající pohyb těla na oprátce. Její druh ve zbrani ji chytl za ruku a snažil se ji pohladit. "Dej pokoj hergot" Procedila a odešla do komnaty, kterou včera od krále obdržela se svým společníkem.

"Citlivé děvče" pronesl král při pohledu na odcházející ženu a pousmál se.

"Stejným způsobem přišla o dva bratry. Nemůžete se divit" řekl stroze Jaroslav a sledoval rozjařený dav u pódia. Kat se uklonil nadšeným davům a odcházel po schodech pryč. František visící na provaze naposled otevřel oči a dav úlekem zmlkl. Kat se otočil. Prásk!

Lano pod Františkem prasklo a on opět spadl na tvrdou zem. Dopadl na záda a hlavou se bouchl o hranu trámu, který sloužil jako podpěra k oprátce. Krev z jeho hlavy se vsakovala do dřeva pódia.

Král vstal a zakřičel na strážné, aby zabránily katovi v popravě. Kat se chystal svou sekerou dokončit rozdělanou práci, ale v posledním okamžiku mu zamezil v seku jeden ze strážných.

"Tomuto muži Bůh udělil milost" Pronesl král a vydal pokyny svým zbrojnošům, aby odsouzence zavřeli do vězení. Král se otočil na Jaroslava a pronesl: "Snad bude veselejší, jejím bratrům to život nevrátí, ale aspoň nezavinila stejnou smrt někomu dalšímu. Vyřiď jí, že jste zváni na dnešní oběd" Otočil se a společně s několika zbrojnoši vešli do hradu.

Jarosav sledoval, jak se dav rozchází. Za vězněm těžce zkoušeným v několika posledních minutách hrůzy se opět zavřely dveře cely a on ležel napospas osudu na kamenné zemi pokryté slámou.

Jak vaše postavy budou děj posouvat dál? Co se stane s vaším oblíbencem? Napište mi!