Tvoje cesta: Vrah se dostává za mříže

Sedlák, jdoucí podpíraný z každé strany jedním ze svých zachránců, byl silně otřesen hrůzným nálezem svého přítele i šokujícími událostmi, kdy byl neznámými ozbrojenci vyrván z chřtánu smrti doslova v posledním okamžiku. Jeho prostý oděv potřísněný krví v šeru zapadajícího slunce, se proti rudým paprskům jevil, jako velké pohyblivé plátno, na které mistr malíř začal kreslit temně rudou barvou řeku smrti. Jeho prostý domek stál na okraji vesnice a když se přiblížily k jeho polím, o nichž  neví, jak se mu podaří obdělat zraněný a bez pomoci, nabídl svým zachráncům nocleh a něco málo k snědku z jeho skromných zásob.

"Dovolte mi, krásná neznámá", otočil se na lučištnici, která ho svou rukou pevně držela za levou paži a stále roztřeseným hlasem pokračoval: "abych vás pozval na skromnou večeři a džbánek piva, které si sám vyrábím. Jistě nepohrdnete nocí strávenou u ohně a v suchu" dodal ještě a pomalými kroky se pokusil dojít sám ke dveřím svého domu, aby otevřel svým zachráncům dveře.

Za plotem, který byl ze starých dřevěných větví, umístěným pouze v zadní části pozemku, aby oddělil sedlákův a sousedův pozemek, se na celý výjev dívalo několik malých dětí hrajících si s kamínky. Když uviděli souseda sotva chodícího a celého od krve, s hrůzou odběhli do domku.

"Rádi přijmeme tvou nabídku, stejně bychom museli někde přenocovat a dát si něco do žaludku, to nás potěší také", řekl svým hrubým hlasem ozbrojenec a vešel za sedlákem společně s lučištnicí do domu, jehož jedinou místnost zkrášloval dřevěný stůl s lavicí a malá kamenná pec. U pece se na zemi válely kožešiny, ve kterých sedlák evidentně spal.

Na protilehlé straně místnosti, bylo na zemi položeno několik dřevěných soudků. Sedlák spatřiv údiv svých zachránců při pohledu na to,  jak z jednoho soudku za pomocí skleněných baněk neustále probublává vzduch skrz vodu v baňce připevněné na soudek, ihned začal s výkladem: "Zde je má veliká záliba. Vařím si sám kvašený nápoj z přebytků ječmene a přidávám do toho ještě několik surovin, které mi rostou za domem. Chutná to jako pivo, ochutnejte" Dopověděl s nadšením a ze sudu, který stál v rohu nabral do korbele tekutinu. Lučištnice se napila a předala to svému příteli. Oba dva se rozzářili nadšením. "Výborné, to si dáme oba líbit!" řekl muž a pousmál se.

Když po několika minutách příprav jídla a výměny šatů za čisté sedlák přisedl ke stolu, společně se pustily do jídla a pití. "Děkuji vám ještě jednou z celého srdce" už klidnějším toném v hlase spustil sedlák. "Žiji v tomto kraji od mládí. Nemám už nikoho, poslední můj známý skončil", zasekl se a se zármutkem a sklopenou hlavou zdrceným hlasem pokračoval: "však jste to viděli taky".

Lučištnice ho chytla za pokousanou ruku a snažila se ho pohladit. Sedlák ucukl a poodsedl si kousek bokem a šlo vidět, že se mu derou slzy do očí.
"Nechtěla jsem tě nějak urazit" řekla lučištnice a odvrátila od sedláka zrak. Upila ze svého piva a dívala se z okna ven na měsíc, který ozařoval celou krajinu. Viděla, jak se ve větru hýbe sedlákovo obilí i ševelící koruny stromů nedalekého lesa. Viděla i jezdce na koni, projíždějícího krajinou a blížícího se k jejich domu.

"Nezlob se, krásná paní, já to nemyslel zle, ale kdysi jsem dal slib Bohu, že už se nikdy nedotknu ženy. Kdysi jsem měl manželku, ale při porodu zemřela i s naším synem, a já se rozhodl na jejich památku dát Bohu tento slib" řekl a ukázal na obrázek, který měl na stěně u kožešin, kde spal. Na obrázku byla tuží namalována krásná dívka s úsměvem tak kouzelným, že se i lučištnici rozevřely rty v úsměv.

"Zítra vyrážíme na hrad. Potřebujeme nějakou práci, tak se půjdeme poptat. Jestli chceš opustit tuto vesnici, můžeš se k nám přidat. Naučíme tě ovládat zbraně. Nebude to lehký život, ale rozhodně nezemřeš hlady, jako tady. Se svým stavem a bez pomoci, kterou ti bohužel já s Renatou nemůžeme dát, nesklidíš úrodu a budeš živořit." domluvil muž a nalil si další pivo do svého krku.

"Co blbneš? Vždyť jsme rádi, že se uživíme dva!" , osočila se lučištnice na svého společníka a podívala se na sedláka. "Vždyť tento chudák" ukázala na sedláka skrčeného na lavici s hlavou v dlaních, "Vždyť tento chudák je rád, že se drží na nohách. Bude nám překážet a obírat nás o to málo, co dostáváme."

Práskla s dveřmi a šla se projít po cestě ven na čerstvý vzduch.

"Má pravdu" zavzlykal sedlák a s třesoucí rukou se napil pořádnou dávkou piva.

"To sice má, ale my stejně potřebujeme do naší družiny třetího člena a ty jsi skvělá volba. Vše se naučíš a nebudeš nám do věcí kecat. Můžeš se stát válečníkem. Tak se rozmysli. Za úsvitu vyrážíme" Drsným tónem pronesl k sedlákovi muž, lehl si na tvrdou lavici a zakryl si hlavu kápí.

Kůň, kterého před okamžikem viděla z okna Renata, stál přivázaný u sloupu domu sousedícího se sedlákovým. Renata koně pohladila, aby se uklidnil a nedělal svým ržáním hluk. Přistoupila k oknu a potajmu se dívala do svící osvětlené světnice. V posteli ležela nějaká osoba a kolem stolu sedělo - jedna- dva- tři- šest. Napočítala šest dětí a velký statný muž, který na kamnech v hrnci něco vařil. Děti, evidentně hladné, se těšily na porci kaše, kterou jim nabíral muž a hned se vrhly na ni. Muž odložil nádobí a nejedl. Přiklekl k posteli a chytil za ruku osobu. Osoba otočila hlavu a snažila se pousmát. Byla to žena. Evidentně nemocná.

Muž sklopil hlavu, políbil ji po ruce a s velkými slzami své ženě začal vypravovat: "Dnes jsem spáchal strašný čin, abych sehnal peníze na felčara má lásko" , Nedokázal se jí podívat do očí. Vytáhl z pod pláště váček s ukradenými mincemi mnicha, kterému v lese podřezal hrdlo a přívěsek s dřevěným křížem. Žena váček odstrčila a z posledních sil zakřičela: "Co jsi to provedl"! Otočila hlavu a její ruka pustila mužovu. Ten se rozplakal ještě víc a sáček s mincemi hodil proti zdi. Při nárazu se roztrhl a mince zacinkaly při pádu na podlahu. Děti, které již dojedly, se nechápavě podívaly na kutálející se stříbrné mince a v místnosti nastalo hrobové ticho protkané pláčem velkého muže, který se schoulený u své nemocné ženy nedokázal zbavit strašného pocitu viny. Svědomí ho trýznilo a on nevěděl, co má dělat. Stal se vrahem. Vyvrhelem společnosti a ohrozil svým činem nejen sebe, ale i svou rodinu.

V ruce stiskl kříž a ostrá hrana se mu zaryla do dlaně tak hluboko, až mu začala kapat krev.

"Zmiz z tohoto domu, zrůdo. " zasyčela žena na plačícího muže, který se třásl při pohledu na své zakrvácené ruce.

Lučištnice vše vyslechla a došlo jí, kdo onen muž je. Potichu se vrátila k chalupě sedláka a schovala se do stínu domu, kde se za pomocí svého černého pláště krásně zamaskovala. Sledovala sousedův dům. Nechtěla jít do místnosti, kde zanechala opilého společníka a zdrceného sedláka.

Delší dobu se nic nedělo a zvuky noci lučištnici téměř uspali. Z nevědomí ji probral až vrzavý pant dveří, které se otevřeli u sousedů. Z domu, který už byl také zahalen tmou a tichým pospáváním dětí, opatrně vyšel muž. Pohladil koně a odvázal ho. Podíval se oknem do vnitř, kde viděl děti spící se svou matkou. Vydechl a s žalem se otočil, aby odjel co nejdál to šlo. Když se otočil, spatřil něco lesklého a zarazil se. Na krční tepně ho studila chladná ocel nějaké ženy. "Teď půjdeš pomalu se mnou a nevydáš jedinou hlásku" poručila Renata a výhružně přimáčkla ostří své dýky ke krku muže ještě víc. Muž jen přikývl a v duchu si říkal, že už to bude mít aspoň za sebou.

Když se sedlák ráno vzbudil dolámaný a prochladlý, jak usnul na lavici u stolu, spatřil klidně spící lučištnici zabalenou v jeho kožešinách u pece. Druhý muž už byl vzhůru a usmál se na něj.

"Dej si lok toho piva, to tě probere" usmál se a podával korbel sedlákovi. Hluk jeho chraplavého smíchu probral i Renatu a ta rychle vyskočila.

Přistoupila k oběma mužům a každému dala facku a vylila pivo na zem. "Takhle to daleko nedotáhneme" pronesla směrem k vytočenému společníkovi. "Pojďte za mnou, mám pro vás překvapení" Otočila se a aniž by cokoliv dodala, vyšla ven ze dveří. Její silueta ve dveřích, když jimi procházela, byla proti rannímu slunci jako obrázek krásné Venuše. Plášť ji jemně vlál ve větru a ona tam stála a čekala. Muž si všiml, jak se na ten výjev zasněně sedlák dívá. Poplácal ho po ramení a usmál se: "Radši pojď, než se nasere."

Udělal pár kroků a byl venku. Sedlák se také zvedl a když došel k nim, nechápal, co se to děje. U stromu byl s roubíkem v puse svázaný jeho soused. "Zadrž"! okřikla lučištnice sedláka, když viděla, že chce pronést protest proti držení toho muže.

Poznáváš ten přívěšek? Ukázala sedlákovi přívěšek s křížem, který soused den před tím ukradl společně s měšcem jeho kamarádovi, když ho zabil. Sedlák se podíval nechápavě do očí svého souseda, který se slzami v očích sledoval, sedlákovo prozření. "Proč, Františku? Co jsi to provedl?" Zhrouceně vyřkl otázku sedlák a nečekal na odpověď. Udělal dva kroky vpřed a než jej stačil někdo zadržet, kopl do hlavy souseda tak, že muž omdlel a vypadlo mu několik zubů.

"Snad jsi ho ty blázne nezabil, nebo místo něj pověsí tebe!" Rozohnil se na sedláka ozbrojenec. "Naložíme ho na koně a pojede s námi na hrad, kde se o něj postará rychtář." dodala lučištnice a chytla bezvládného muže za nohy. Oba dva se na ni dívaly.

"Tak sakra pojďte mi pomoct, vždyť váží jak já dvakrát!" Zasyčela směrem k mužům a ti se rychle rozhýbali.

Za několik minut byla lučištnice i její společník připraveni k odchodu. "Tak co, nerozmyslíš si to ještě? Na našich výpravách bys byl užitečný", klidným hlasem, který do té doby sedlák neznal, pronesl muž a aniž by čekal na odpověď, otočil se a společně s lučištnicí odcházeli po pěšině se zajatcem ležícím na koni směrem k nedalekému hradu, který se majestátně tyčil už z dálky do okolí.

"Já to nějak přežiju jako vždycky" zamumlal pro sebe sedlák a vrátil se do své chalupy.

Sedl si ke stolu a začal se opíjet.

Pod kopyty koně se kamenná dlažba hlasitě ozývala a dávala najevo nelibost, že musí snášet velké zvíře s těžkým nákladem svým klapáním. To klapání probralo z bezvědomí i muže svázaného na onom koni. Otevřel napuchlé oko a spatřil, že projíždí hradní branou. Je zle, pomyslel si. Pozoroval přes krví zakalené oči ruch hradního dění. Ozbrojence na stráži i v tréninkových postojích. Muže a ženy, kteří se starali o hradní posádku a zvířata snažící se urvat kousek zrní z podlahy. Uviděl také zamřížovaná okna a došlo mu, kde bude trávit zbytek života.

Vládce tohoto panství Hugo se zamyšleně díval z okna a přemýšlel o nadcházejícím koncilu, který se chystá v Clermontu. Poslední dobou se do země dostávaly různé informace o velkých ztrátách území v zámoří a rozpínání bezvěrců a jejich útocích na křesťanský svět. Dle informací, které se mu donášejí, chce Svatý otec něco podniknout, ale nikdo neví co. Proto je celá země, celý křesťanský svět na nohou a čeká, co se na koncilu dohodne. Papež Urban II. je muž činu, ale válku si papež nemůže dovolit. Další myšlenky se Hugovi rozplynuly, když uviděl zvláštní náklad, který vezl kůň ozbrojence a lučištnice. Svázaný mohutný muž se evidentně probral a začal se rozhlížet opatrně kolem. V jeho tváři byl vidět smutek a strach.

Hugo oděný ve svém varkoči zdobeném vyšívaným znakem jeho rodu zvedl ruku a gestem přivolal sluhu. "přiveďte mi ty dva ozbrojence a toho svázaného" ukázal z okna směrem ke koni a sluha se decentně podíval z okna. Pár strážných v komnatě se postavilo na svá místa a napřímila svá kopí vzhůru ke stropu, když si Hugo usedal do svého mohutného dřevěného křesla s vyřezávanými motivy jeho rodu. Do sálu vstoupil jako první válečník, krok za ním Renata táhnoucí na provazu za svázané ruce muže s velkými podlitinami v obličeji.

"Co jste zač?" zeptal se napřímo vladař a pokynul strážným, aby zavřeli dveře za nimi. Lučištnice se společně se svým společníkem poklonila a prudce škubla za provaz, aby poklekl i vězeň.

Ten s těžkým žuchnutím dopadl na kolena a zaječel bolestí, když se jeho kloub setkal prudkým nárazem s kamenem na podlaze.

"Já jsem Renata z Bautsche, toto je můj společník Jarda. Oba dva jsme již několik let lovci zločinců a námezdními vojáky. Tento muž je náš zajatec a vrah, který v lese nedaleko zavraždil mnicha. Přivezli jsme ho k vám, pane, aby byl předán spravedlnosti" Řekla zdvořile Renata a Společně se svým druhem se znovu uklonila.

"Je pravda vše, co říká tato sličná lučištnice? Jaké je tvé jméno?" Přistoupil k zajatci vládce a pohladil svou dlaní Renatu po tváři. ta se snažil ucuknout, ale Jarda ji rychlým gestem zakázal uhnout před vladařovou rukou. Hugo obcházel skupinu kolem dokola a pečlivě je zkoumal. "Tak jsi vrah nebo ne?" vyřkl znovu otázku směrem k vrahovi a kopl ho jemně svou vysokou koženou botou do stehna.

"Ano pane, udělal jsem strašlivý skutek. Jsem zde po právu. Jmenuji se František z Hohenstadtu. Zavraždil a okradl jsem náhodného člověka jen kvůli pár mincím, které jsem chtěl použít k zaplacení lékaře pro moji nemocnou ženu, která ..." pravil muž a než stačil pokračovat, obdržel pěstí od Jardy do tváře. Upadl na zem a krvácel. Neviděl už ani na druhé oko. "Přestaň ty svině žvanit." zazubil se Jarda a do chrčícího zločince si kopl.

"To by stačilo" Zakřičel Hugo a běžel si sednout na svůj trůn. Pokynul strážným, aby ležícího muže předvedli. Dva ozbrojenci s kopími uchopili Františka za ramena a s velkým úsilím způsobené mužovou vahou ho předvedli před vládce.

"Odsuzuji tě k smrti provazem za tvůj zločin. Trest bude vykonán ráno za úsvitu. Odveďte ho do vězení" Dodal Hugo a rukou naznačil strážným, aby vězně odvedli z místnosti.

"Odpusťte mi" zaznělo přes rozbitá ústa, když ho odtahovali pryč.

"Buďte vítáni na mém hradě. Několik dní zde můžete pobýt a pak pokračujte svou cestou. Můj sluha vám ukáže pokoje." Sluha se rozeběhl a požádal oba dva, aby šli za ním do útrob hradu.

"Drahý pane, dovolte mi nabídnout vám naše služby. Rádi bychom se stali členy vaší ozbrojené družiny" Požádala při odchodu ještě Renata a usmála se. Otočila se a rychle utíkala za Jardou a sluhou, který chvatným krokem kráčel úzkými chodbami hradu.

Sedlák se po dni v alkoholovém opojení rozhodl trošku prospat a lehl si do svých kožešin. Cítil vůni z lučištnice, která tam nad ránem ležela a pořádně přivoněl. Najednou ho na stehně něco zastudilo a on našel v kožešině dýku, kterou tam musela lučištnice zapomenout. Posadil se a nůž omotaný koženým řemínkem si prohlížel.

Mnich, který opustil svůj klášter se toho rána dostal do hradu, kde hledal útočiště na noc. Brouzdal po ulicích hradních města a občas nějakému člověku, který přiběhl k němu, požehnal. Když spatřil, jak ozbrojenci vedou téměř nemohoucího muže a hodili ho do vězeňské kobky, vycítil možnost, jak přečkat zbytek dne. Přiběhl ke mřížím kobky a snažil se s vězněm navázat řeč. Chtěl mu ulevit od jeho hříchů. Vždyť to je jeho povinnost.

"Nech mě být, mnichu" zasyčel směrem k muži na druhé straně mříží vězeň "Takového, jako ty jsem včera podřezal, jsem tady právem a ty mě nepomůžeš." Dořekl tiše, téměř jakoby pro sebe František a hodil po mnichovi řetízek s křížkem, který vztekle strhl ze svého krku. Mnich ten přívěsek okamžitě poznal a začal lapat po dechu. "Koho jsi zabil?Proč? Jak? Kde jsi vzal ten přívěsek?" Zakoktal mnich na vězně.

Jeho srdce bilo jak smyslů zbavené. Jeho přítel je mrtvý. A on se snaží pomoci jeho vrahovi.

"Vzal jsem mu to z krku, když jsem ho podřízl" dodal vrah. "Je mi to líto" a otočil se zády k mnichovi smřený se svým osudem.

Mnich se nechápavě díval na vraha a na známý křížek, který po něm hodil. Z očí mu tekli slzy. V modlitbách seděl u mříží tak dlouho, dokud neusnul. Byla temná vlahá noc a přes mraky nešlo saptřit žádné hvězdy na obloze. Blížilo se ráno...

Napište mi, jak se vám líbí pokračování našeho příběhu a jak by se měla vaše postava v ději zachovat či kam by měla směřovat.

čas máte opět do pátku!!!