Valdenští

Valdenští (francouzsky: vaudois) nebo valdenství bylo středověké náboženské hnutí směřující k reformě křesťanského života inspirované původně bohatým lyonským obchodníkem Petrem Valdesem. Franko-provensálská forma jeho jména není známa, byla rekonstruována jako Pierre Vaudès nebo de Vaux, italská forma Valdo, ale jinde i jako Waldo nebo Waldes. Jméno Petr mu bylo přiřazeno až pozdější tradicí, jeho skutečné osobní jméno známo není.

Valdes z Lyonu žil ve druhé polovině 12. století. Prameny, týkající se jeho působení, se značně rozcházejí. Podle inkvizitora Bernarda Guie, a náznaků v dalších pramenech (Walter Map, Laonský anonym) se jednalo o bohatého lyonského měšťana, který se rozhodl vzdát svého majetku ve prospěch chudého, tak zvaného apoštolského života. Podle Guie si nechal přeložit části Písma svatého a spisy apoštolských otců do galštiny. Následně se svými přívrženci zahájil misijní činnost. Většina historiků, například Malcolm Lambert, z větší části přejímá zápis Bernarda Guie, s čímž však řada moderních badatelů nesouhlasí.

Třetí lateránský koncil se konal roku 1179 v Římě. Zdá se pravděpodobné, že Valdes se na tomto koncilu objevil. Pro sebe a své přívržence měl požadovat povolení ke kázání. Ohledně úspěšnosti požadavku se prameny rozcházejí. Mnich Walter Map popsal Valdese a jeho druhy pohrdavě jako "lidi hloupé a nevzdělané", jimž ke kazatelské činnosti chybí všechny předpoklady. Zavržení Valdenských ale neuvádí. Podle dalších pramenů (Laonský anonym) získal Valdes od papeže Alexandra III. ústní schválení. Valdes každopádně kázal dál.

Dochovaný text Valdesova osvědčení víry z roku 1180 nebo 1181 hovoří proti tezi, že Valdes byl tou dobou znám jako "kacíř". Vyznání totiž neobsahuje žádné explicitní zřeknutí se hereze, jak bylo obvyklé. Valdes naopak deklaruje rozhodnutí své a svých stoupenců pro život v chudobě.

Valdenství se zprvu vyvíjelo v soutěži a v polemice s katarstvím. Valdenští odmítali katarský metafyzický dualismus. Někteří radikálnější valdenští přiznávali, opět na rozdíl od katarů, právo kázat i ženám. Valdenští se ze začátku s oficiální římsko-katolickou církví rozcházeli jen v otázce jejího světského majetku a postavení. Tito "Lyonští chudí", jak také někdy bývají nazýváni, podle města, v němž začal svou náboženskou činnost Petr Valdes, vystupují v poslední čtvrtině 12. století především jako potulní kazatelé. Dohodou mezi papežem a císařem (ve Veroně roku 1184) byli zařazeni mezi kacíře (Bula Lucia III. Ad abolendam). Přesto ještě dalších dvacet let prokazovali na veřejných disputacích, pořádaných v některých městech a hradech Provence, svou zásadní pravověrnost. Brzy se stalo územně nejrozšířenější herezí evropského středověku.

Od 14. do 15. století evropské valdenské zdecimovalo pronásledování v několika následných vlnách. Většinou byli donuceni uchýlit se do podzemí i v krajích, kde vytvořili ucelenější skupiny, jako např. v Pomořanech a v okolí Angermünde a Prenzlau a dále na východ od Štětína nebo na jihu v Dolním Rakousku. V kompaktním usídlení se trvale udrželi románští valdenští na stráních a v údolích Kottických Alp (na hranicích mezi Piemontem a Provencí). Zde vzklíčila dočasná praxe valdenských podomních kazatelů, tzv. Barbů. Počátkem třicátých let 16. století se Valdenští přiklonili k ženevské reformaci, spolu s ní se zasloužili o francouzský překlad Bible z originálu (hebrejského a řeckého) známý jako Olivétanova bible, jež byla důležitým milníkem při kodifikaci spisovné francouzštiny. Proti jejich pronásledování v půli 17. století zasáhl Oliver Cromwell. Nyní jsou následovníci původních valdenských ale ponejvíce součástí největší italské protestantské církve: Valdenské evangelické církve (Chiesa evangelica valdese), povolené v zemi od roku 1848, k níž se dnes hlásí asi 25 000 věřících. Dalších asi 50 000 lidí valdenského vyznání žije zejména v oblasti Platy (v Argentině a Uruguayi, celkem přes 13 000 věřících, původem zejména z "Valdenských údolí" v Kottických Alpách), ve Švýcarsku (Evangelická církev italského jazyka) a dalších zemích.