Vzpomínky na život 2

Slyším kroky strážných. Modlím se k Bohu, aby tentokrát vynechali mou celu. Každodenní bití a mučení je vysilující. Chtějí zlomit mou duši. Mé lidství. Ale to se jim nepodaří. Doufám. Kroky se přibližují. Klep. Klep. Strážný v doprovodu kata zaťukal pokovanou dřevěnou holí na vrata mého vězení. Třesou se mi ruce. Klíč se prodírá zámkem a s hlasitým cvaknutím západky odemyká. Vrata se otvírají. Vchází ozbrojenec v kroužkové zbroji a modrobílém varkoči. Když vidí, jak se klepu, zašklebí se. Snažím se svůj třas ovládnout, ale dosáhnu jen toho, že si jednou třesoucí se rukou chytám druhou a třesu se stejně.

"Ahoj. Chyběl jsem ti?" ptá se ironicky ozbrojenec. Udělá dva kroky ke mně. Podívá se mi do očí. Nasaje pach z mé cely a odplivne se. Udeří mě ruku do slabin a já padnu bolestí na kolena. Potom mě jeho železné rukavice mě udeří do obličeje.

"Na něco jsem se tě ptal!" vykřikne s úderem. Krev z prasklého rtu mi zaplaví ústa. Snažím se vstát ze země. Rána holí do zad mě však omráčí. Ležím na zemi neschopen pohybu a rozmazaně sleduji, jak si nade mě rozkročmo stoupá a stahuje kalhoty. Jeho moč mi "omyje" celý obličej. Vyplivuji krev smíchanou s chcankama z pusy a těžce dýchám. Můj trapitel se škodolibě směje.

"Dobře ti tak! Když nevíš, že máš na mé otázky odpovídat, budeš dostávat speciální tresty…" Znovu se zasměje a kopne mě železnou botou do břicha. Nevydržím to a pomočím se.

"Ty hovado jedno! Však počkej, už to dlouho trvat nebude a přestaneš nám tady zamořovat vzduch! Plivne mi do obličeje a odchází zase o celu dál.

Slyším zamykání zámku.

Usínám slabostí.

Slyším křik dalšího vězně. Probouzím se. Špinavý, zbitý a promrzlý. Usednu zpátky ke stolu. Namočím brk do inkoustu a přemýšlím, co ti čtenáři, povím dál….

Jak jsem již napsal, můj podnapilý otec místo hlavy hanebnému vrahovi a lupiči v jedné osobě uťal paži. Loupeživý rytíř Ota se v bolestech válel po zemi a z místa, kde meč oddělil ruku od ramene, crčela hrozivě proudem krev. Otův křik se změnil v děsivý smích. Matka mi stiskla nevědomky ruku, za kterou mě držela tak, až jsem vyjekl. Několik vesničanů vtrhlo na popravčí místo a zaživa začali trhat rytíře na kusy. Byl to strašný pohled. Takto rytířská smrt určitě nevypadá, pomyslel jsem si tenkrát. Dnes však vím, že málokterý rytíř zemře statečnou smrtí v boji s chrabrým rekem. Většina zemře stářím, nebo na nějakou nemoc, mečem v bitvě jen hrstka vyvolených. Když nádvořím dozněla ozvěna děsivého křiku již mrtvého rytíře, dav se obrátil na mého otce.

"Smrt! Smrt!" znělo z úst několika vesničanů, kteří se pomalu přibližovali k otci. Ten se snažil vzít do ruky meč, ale nestihl to. Dav se na něj vrhl. Matka plakala. Chtěl jsem vykřiknout, ale nebyl jsem schopen slova. V jednu chvíli někdo zvedl do výšky podivnou kouli. Byla to utržená otcova hlava. Jeho zděšený výraz, zaznamenaný v mrtvé tváři, mě děsil ještě dlouhá léta. I dnes, když si na to vzpomenu, se necítím dobře. Ale může to být tím, že si uvědomuji konec svého krátkého života. Dav jásal. Ozbrojenci stojící za popravištěm neměli odvahu podniknout proti rozzuřenému davu jediný krok. Pomalu se nenápadně ztráceli v uličce směřující k hradu, kde byl každý z nich za pevnými vraty padacího mostu v bezpečí.

Když se dav vyřádil, nastalo ticho. Ticho, které se neopovažoval narušit ani havran hodující v tratolišti krve a vnitřností. Havran, který z otcovy hlavy vyklovával oko a snad téměř ďábelsky si na něm pochutnával. Matka mnou trhla a rychle mě táhla pryč z hradu. Celou cestu jsme běželi. Píchalo mě v boku a přes slzy v očích jsem téměř neviděl. Když jsme se dostali do naší chalupy, zavřela třísknutím vrata a petlicí, kterou jsem nikdy neviděl používat, zajistila dveře. Vzlykala. Chovala se zmateně. Já se třásl a bál se. Chápejte, byl jsem tenkrát malý hoch. Kdo z vás viděl zaživa roztrhat svého otce šíleným davem? Dodnes doufám, že to otce dlouho nebolelo a netrpěl tolik jako muž, jehož měl sprovodit rychle a téměř bezbolestně ze světa. Ale nepovedlo se to a já se stal poloviční sirotkem. Moje matka se stala vdovou. A hrad přišel o svého kata.

S blížící se nocí byla matka víc a víc nervózní. Já se uklidnil poměrně brzy. Ale nepřítomný výraz v matčiných očích a pobledlá tvář ve mně chvílemi vzbuzovaly hrůzu. Od nepovedené popravy se mnou matka nepromluvila jediné slovo. Měl jsem hlad, ale matka jen seděla na židli u stolu a pohupovala se sem a tam za neustálého pozorování cesty, na kterou bylo vidět oknem. Nechápal jsem. Nerozuměl jsem jejímu chování. Tu noc jsem usnul hladový a s děsivými výjevy před očima. Spalo se mi špatně. Spalo se mi do té míry špatně, že jsem se probudil s ledovými krůpějemi potu na čele. Měsíc se vyhoupl na temné obloze do nejvyššího bodu a osvětloval stále vesnici na obzoru. Pozoroval jsem oknem lehký pohyb větví stromů tyčících se k nebi. Matka seděla stále za stolem. Asi spala. V této pozici usínal často opilý otec. Teď to však byla má matka. Střízlivá, ale její stav mi dělal daleko větší starosti, než otcův opilecký stav.

Pozoroval jsem mlčky střídavě matku a noční obzor. A doufal jsem, že zase usnu. V jednu chvíli mě však zaujal kradmý pohyb několika postav jdoucích ve stínu stromů směrem k našemu domu. Matka sebou trhla. Zjevně na stole nespala. Podívala se směrem k mé posteli.

"Schovej se a buď zticha!" zakřičela rázně a ukázala na poklop v zemi zakrývající malou komoru, do které se schovávalo nejrůznější jídlo. Nechtělo se mi, a tak vyskočila a dosti necitelně mě chytla za ruku a smýkla mnou na zem. Modřinu na levém předloktí s jejími otlačenými prsty jsem měl ještě několik dní. Sotva za mnou zavřela poklop a já se ocitl v temném koutě mezi obilím, nakládaným zelím a sušeným masem, uslyšel jsem bušení na vrata. Matka se přikrčila k podlaze a malou dírou mezi prkny podlahy mi dala gestem jasně najevo, abych byl v klidu. Sedla si za stůl. Bouchání na vrata bylo čím dál silnější. "Otevři nám, neboj se!" znělo z venku hrubými hlasy doprovázenými zlověstným smíchem. Po chvíli lomcování petlice praskla a dveře se rozletěly. Viděl jsem světlo z louče a čtvery nohy. Z půdního úkrytu nebylo vidět po celé místnosti. Viděl jsem jen kus stolu a židle, na které seděla moje matka. Neviděl jsem ani její celou postavu.

"Upřímnou soustrast, vdovo," zaznělo místo omluvy za rozbitá vrata z úst jednoho z mužů. Další se hlasitě zasmáli.

"Kde máš toho spratka?" řekl muž přistoupivší k matce. Hrubě ji svými prsty uchopil za bradu a přinutil jí podívat se mu do očí.

"Poslala jsem ho k příbuzným, potřebuje se vzpamatovat z toho neštěstí, co nás potkalo," odpověděla vzpurně matka a já netušil, proč lže. Nikdy předtím jsem ji neviděl ani neslyšel říkat sebemenší lež.

"Dobrá. Aspoň to bude jednodušší," dodal agresivně muž a shodil matku na podlahu. Ta bolestí zaúpěla a podívala se do mezery na mě. Její pohled mi říkal jasně, abych byl potichu. Cítil jsem slzy tekoucí mi po špinavých tvářích. Sopel u nosu jsem utíral do rukávu a snažil se nevzlykat moc nahlas. To, co přišlo, mi vyrazilo dech. Muž, který shodil mou matku na zem, k ní přiklekl a zvedl jí šaty. Matka se snažila bránit. Kopala, ale nepomohlo nic. Přesile se nedalo ubránit. Ti tři další ji chytili za ruce a přitáhli ke stolu. Přetáhli ji ruce přes stůl, aby byla tělem položená na stole. Jen z nich ji roztáhl nohy a začal matku znásilňovat. Matka brečela. Křičela a s každým nešetrným přírazem cítila, jak slábne. Když muž po nekonečně dlouhé chvilce dokončil svůj čin, zasmál se a vyměnil si místo s dalším, matka našla sílu a kopla muže sundávajícího si kalhoty někam do rozkroku. "Ty čubko, neser mě! To bolelo!" Vytáhl dýku a podřezal matce hrdlo.

Chvíli jsem slyšel chroptění, které brzy utichlo. Muži se zasmáli a pokračovali dál. Prostřídali se všichni. Pak jeden z nich přistoupil k mrtvé matce a políbil ji na tvář. Vzali ze stojanu louči a zabouchli dveře. Nastalo mrazivé ticho. V dáli jsem možná zaslechl vlka svolávajícího své druhy na lov při měsíčku. Pozoroval jsem matku bezvládně ležící na stole a slyšel kapky její krve padající na podlahu. Bál jsem se pohnout. Náhle ticho přehlušilo sklo, které se rozbilo v okně. Muži odcházející směrem k vesnici, hodili do okna hořící louči. Léty vysušené dřevo rychle vzplálo.

Oheň se šířil neskutečně rychle společně s bílým oblakem štiplavého dýmu. Musel jsem ven z úkrytu! Vyrazil jsem dvířka a vyskočil na podlahu naší světnice. Běžel jsem k matce. Její oči byly kalné. Klidné. Z hrdla jí stále stříkala krev. Dým mě dusil. Běžel jsem do zadní místnosti, která dosud nebyla pohlcena ohněm a chtěl utéct z pekelného řádění plamenů oknem. Musel jsem se však zastavit. Před oknem stál zády ke mně jeden z matčiných vrahů a otíral si dýku do rukávu. Rychle jsem se přikrčil. Právě včas. Zrovna se otočil a pozoroval zkázu skrz okno. Pomalu jsem se proplížil pod okno a čekal jsem. Přemýšlel jsem, jak dál. Plameny se rychle blížily i do místnosti, kterou jsem chtěl uprchnout. Muž stál u okna a mluvil se svými společníky. Nevím, zda tušil, že jsem v domě, nebo měl zálibu v ohni, ale zablokoval mi jedinou únikovou cestu. Musel jsem jednat rychle. Opatrně a snad nepozorovaně se přesouvám do kuchyně. Matku již zcela pohltily plameny. Ten nelibý zápach spáleného lidského masa ti, drahý čtenáři těchto řádků, nepřeji nikdy zažít. Je to odporné. Zvedl se mi žaludek. Ale musel jsem rychle dál. Žár byl téměř nesnesitelný. Ještě dva kroky! Vklouzl jsem do ohniště s velkým komínem. Jediná kamenná část našeho domu. A když jsem se dostal mezi chladné stěny komína, uslyšel jsem strašnou ránu. To spadla prohořelá střecha domu. Trámy nevydržely. Pomalu jsem se po neopracovaných hrubých kamenech uvnitř komína šplhal směrem k hvězdnému nebi a čerstvému vzduchu. Komín nebyl široký, a tak jsem byl dost sedřený. Místy i do krve. Dým mě štípal do nosu a do očí. Zbývalo pár metrů.

"To zvládneš!" řekl jsem si pro sebe. Když se mi podařilo vystrčit hlavu na čerstvý vzduch, byla to neskutečná úleva. Rukama jsem se zapřel o hranu komína a položil si na ně hlavu.

Vrahové mezitím již mířili do vesnice a spokojeně si pískali na cestu. Pode mnou hořely zbytky domu, kde jsem vyrůstal. Věděl jsem, že musím zmizet dřív, než se sem dostanou vesničani. Kdyby někdo z těch vrahů tušil, že jsem je pozoroval… Asi bych skončil jako můj otec, nebo moje matka. Já však, i když popálený, pořezaný a zcela zesláblý, žil. A můj život dostal té noci zcela nový směr. Směr, který mě přivedl až sem. Do nejtemnější hradní kobky.

Vlastně ani nevím, kdy mě napadlo, že se pomstím. Tenkrát jsem to určitě neměl v plánu. Tenkrát jsem chtěl jen přežít. Otec mi vždycky říkával, že jestli neuzvednu meč, abych mohl vykonávat jeho řemeslo po něm, pošle mě za strýcem do kláštera, abych mu dělal služku. Strýce jsem nikdy neviděl. Tedy aspoň, co si pamatuju. Stál jsem zapřený nohama o stěny komína a nabíral síly. Oheň slábl a já se pomalu vydal vstříc dalším škrábancům dolů. Z matky zbylo jen skrčené ohořelé torzo. Její krásný obličej se proměnil v popel a její kadeře, vždy učesané, byly seškvařené do neforemného drdolu. Zápach se linul celým prostorem. Pozvracel jsem se. Byl jsem hladový a tekly ze mě jen šťávy. Můj žaludek se snažil vyvrátit a šíleně mě bolel. Ještě, že jsem nic nejedl ten večer. Propálená dvířka do komory ještě doutnala. Otevřel jsem je a jak dopadly na podlahu, rozlomily se. Vzal jsem trošku sušeného masa a vydal se co nejdál od rodné vesnice. Začalo se rozednívat a tak jsem to vzal úprkem do lesa, kde se, jak jsem doufal, vyspím a najdu trochu klidu.

Jak jsem se však mýlil!

Chvíli jsem šel po pěšině. Kupecká stezka vedla i lesem a byla široká. Po pár minutách jsem odbočil ze stezky do hloubi lesa a hledal úkryt. Měl jsem štěstí. Kousek od potůčku, kde jsem se opláchl a napil chladivé vody, jsem narazil na malou průrvu ve skále. Schoval jsem se do ní. Nevím, jak rychle jsem usnul, ani jak dlouho jsem spal. Ale i přes to všechno, co jsem za poslední hodiny prožil, to byl mnohem lepší spánek, než teď v cele.

Už ani nevím, kdy jsem pořádně spal. Když čekáte na smrt, vaši hlídači se vyžívají v tom, jak vás co nejvíce potrestat ještě před finálním trestem. Kůrka plesnivého chleba a voda je to nejlepší jídlo, jaké jsem za poslední tři dny dostal. Když usnu, strážný mě hned vzbudí. Jsem zesláblý, a abych neusnul, sepisuju tyto řádky do pergamenů. Každý krok temnou chodbou, který slyším, mě roztřese. Bití a mučení je mým pravidelným přítelem. I když, jak jistě chápeš, zcela nechtěným. Bez něj bych se obešel. Ale jak už jsem tu psal tolikrát, drahý příteli, mám, co si zasloužím. Nenaříkám. Jen konstatuji. Jsem vrah a s vrahem nesmíš mít slitování….