Vzpomínky na život 3

Opět slyším dunivé kroky strážného. Mé písmo se stává méně čitelným z třasu, který mi zvuk okovaných bod těžce dopadajících na kamennou podlahu způsobuje. Dnes už jsem obdržel mnoho ran. Byl jsem "omyt" teplým proudem strážného moči. Proč by si mě vybral znovu? Odpověď znám dřív, než mi otázka dozní v hlavě. Protože jsem vrah a nic jiného si nezasloužím! Pousměju se nad rozpadem mé osobnosti. Nikdy jsem si nepovídal sám se sebou. To s člověka udělá strach. To z člověka udělá tyranie. I když si ji zaslouží. Odkládám brk a sleduji mříže mého obydlí. Těžké kroky se zastaví. Strážný stojí za dveřmi. Slyším cinkání klíčů. Hledá ten od mé cely. Zvuk, který mě děsí. Odemyká a já vím, že právě přicházím o zbytek klidu v mé mysli. Srdce se mi rozbušilo a cítím, jak se na mě hrnou mdloby. V uších mi zalehlo. Slyším jakoby skrz vodní stěnu. Mžourám před sebe a sleduji, jak se s vrzáním v pantech otevírá těžká mříž. Strážný vchází dovnitř a já rychle vstávám a instinktivně se přikrčím u zdi.

"Neboj se, teď za tebou nejdu já," říká strážný a dodává se samolibým smíchem: "Bohužel". Svou studenou železnou rukavicí mě poplácá po tváři. Otočí se a vychází ven.

Nerozumím, proč mě přišel navštívit. Ale čemu bych měl rozumět? Svět, jak ho znám já, velice často postrádá logiku.

"Já zase přijdu," dodá strážný a natahuje ruku někam do chodby. Do té mu někdo vkládá měšec, který si schová pod svůj varkoč.

"Máte jen pár minut, než donesu těm parchantům něco na nažrání," pokyne záhadné postavě, aby vešla do mé cely a zabouchne za námi dveře. "Dávejte pozor, je to vrah," dodá ještě směrem k mému hostu a odchází.

Přede mnou stojí kněz. Podává mi mlčky ruku a pozoruje popsané pergameny. Jeden list vezme do ruky a pročítá ho.

"Zatím ses moc daleko nedostal. Abys to stihl," dodá vlídným hlasem. Pokrčím rameny a vše mě zabolí. Můj přemáhaný bolavý úsměv ho na okamžik rozhodí.

"Zařídil jsem odklad tvé popravy. Až do příjezdu krále tě nechají žít. Avšak král je již na cestě z německých zemí. Máš možná pár dní. Včera jsem potkal v hostinci posla," říká mi s útěchou a prohlíží si mé modřiny a odřeniny po těle. Když se dotkne fialové skvrny na žebrech, ucuknu bolestí.

"Au!" řeknu tiše a omluvně zároveň.

"Odpusť jim, drahý synu. Neměli by ti ubližovat," řekne pochmurně kněz.

"Vždyť si to zasloužím, otče," dodám ironicky. "Vím, že nemám sebemenší důvod chtít lepší zacházení. Měl jsem tušit, jak to dopadne."

Kněz smotává popsané pergameny a vkládá je do rukávu svého pláště.

"Tyhle si odnesu, aby ti je náhodou nezničil ten lotr hrající si na vojáky," ukáže mi přitom pergameny v ruce.

"Stejně to nikdo nebude číst. Ale i přesto díky, že mi umožňujete se vyzpovídat tímto způsobem," poděkuji mu.

Chodbou se začínají šířit kroky strážného.

Kněz se na mě upřeně podívá. Mávne rukou ke dveřím.

"Možná je to naposledy. Pomodlíš se se mnou?" Aniž by čekal na mou odpověď, pokleká na podlahu a zavírá oči. Chvíli ho pozoruji, ale nedá mi to. Kleknu si také. Usměje se.

"Díky," pronese a začneme se nahlas modlit.

"Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé."

Kroky strážného jsou příliš blízko. Začínám myslet na bolest a nevnímám, co říkám.

"Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes."

Strážný odemyká a já při posledním verši pocítím tíživý pocit hladu a strachu. Chléb náš vezdejší. Jak by byl dobrý krajíc chleba s máslem!

"A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům," říká nahlas kněz, aby překřičel strážného hluk.

"Je konec, otče, váš čas vypršel. On si to dopoví sám!" chytá nevybíravě kněze za kapuci a zvedá ho. Vytahuje ho z cely a dívá se na mě.

Hrábne pod svůj varkoč a háže mi cosi před nohy.

"Chléb tvůj vezdejší. A poděkuj tady otci." Práskne dveřmi a zamyká. Slyším, jak kroky mizí v dálce. Natáhnu se po suchém krajíci chleba a kousek si vložím do úst. Zavírám oči.

"A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého," řeknu tiše pro sebe. Rukou udělám před sebou znamení kříže.

"Amen".

Dojím krajíc. Vzpomínám si, že hlad jsem už kdysi zažil. Bylo to tenkrát, když jsem bloudil lesem. Tuto část svého života ti můj čtenáři, musím vylíčit….

Jak jsem ti již napsal, po útěku z hořících trosek domu, kde jsem prožil celý život, jsem se vydal do lesa, kde jsem našel poklidné místo k vyspání.

Zvuk lesního potoka i ševel v korunách stromů mě uspal brzy. Vzbudil jsem se, když den už zase končil. Lesem se šířilo šero a já věděl, že se musím co nejrychleji dostat z lesa. Představoval jsem si, jak mě rozsápe tlupa krvelačných vlků. Možná by to byl lepší konec mého vyprávění, než ten, co musím napsat na tyto řádky….

Voda v potoce byla tenkrát chladná. Pamatuji si, jak mě studily konečky prstů, když jsem si nabral do dlaní vodu, abych si opláchl obličej. Měl jsem hlad, a tak jsem nevnímal ani pořádně cestu, po které jsem se vydal od svého úkrytu na spaní. Sušené maso mi zalézalo do mezer v zubech. Trhal jsem jemně nasolené plátky, které před časem připravila moje matka z býčka, kterého otec koupil na trhu. Matka do soli přidávala nějaké bylinky a chuť byla výtečná. Při vzpomínce na rodiče se mi spustily slzy. Utrhl jsem si další kus masa a představil si, jak asi musel rytíř Ota, který byl rozsápán davem, trpět. Udělalo se mi nevolno. Musel jsem se na chvíli zastavit. Opřel jsem se o strom a zvracel. Byl jsem zesláblý, pln děsivých vzpomínek a netuším, kolik kroků jsem ušel. Byl jsem v části lesa, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Podlamovala se mi kolena a třásl jsem se. Musel jsem ale dál, než se šero promění v úplnou tmu. Bloudil jsem.

Bloudil jsem dlouhé minuty. Začal jsem panikařit. Nedokázal jsem se v hustém lesním porostu zorientovat. Nevěděl jsem, zda jdu pořád dál, nebo se motám v kruhu. Nad korunami stromů se začal objevovat světelný roj hvězd a já musel hledat úkryt před lesními predátory. Ovšem hledejte něco ve tmě. Hledejte něco, když se třesete zimou a když váš žaludek odmítá poslušnost. Osud naštěstí vyřešil vše za mě.

Odpusť drahý čtenáři, že přerušuji své vyprávění. Ale neber má slova o tom, že osud něco "naštěstí" vyřešil za mě, za příliš vhodná. Až dočteš tyto řádky, které věnuji mému putování lesem, pochopíš, že bych měl spíše napsat: BOHUŽEL to osud vyřešil za mě. Ano, i když jsem opovrženíhodný jedinec, nejsem blázen. To, co mi osud připravil, bych nikdy nepovažoval za štěstí…

Vraťme se tedy v mém vyprávění do lesa, který se proměnil v během chvíle, nebo možná dlouhé doby (nejsem schopen po těch letech posoudit, jak dlouho jsem šel) v anonymní a nehostinnou černou zemi, která mi neustále házela pod nohy nějaké klacky a pařezy, anebo mi do cesty stavěla stromy. O pichlavých šlahounech malin a ostružin ani nemluvím. Do jednoho malinovníku jsem spadl. Mé rány z cesty komínem byly opět živé. Byl jsem na sebe naštvaný. Proč jsem nezůstal na kupecké stezce a šel jsem kamsi do lesa? Cestou bych určitě potkal nějakého potulného kejklíře, který by mě vzal do party. Mohl jsem mít aspoň občas teplou postel a snad i jídlo. Teď se zakrvácený, promrzlý a z posledních sil prodírám lesem. Nevím kam. Po nespočtu kroků po úzké pěšině se stromy, keře a pavučiny malinko rozestoupily a já do nich přestal tak často narážet rukama nataženýma před sebe. Jeden krok. Druhý krok. Hned se šlo líp!

Najednou pode mnou zapraskala větev, já se propadl a ocitl se v jámě rukou napíchnutý na nastražených, do špičky zostřených větví. Bolelo to jako čert. Ale neměl jsem už sílu brečet. Opatrně jsem ruku vytáhl a osvobodil. Cítil jsem teplou krev řinoucí se z nevelké rány, kterou mi ostrý klacek způsobil. Urval jsem ze své košile kus látky, a ránu omotal. Nepomohlo to a já ztrácel vědomí. Poslední, co si pamatuji, než jsem omdlel, byla naprosto příšerná zimnice, která mnou třásla a ledové krůpěje potu, které se mi vyrojily na čele.

Tenkrát jsem měl ledový pot ze ztráty krve. Té životadárné teplé tekutiny kolující v mém těle. Dnes se třesu v důsledku věčného bití, hladovění a také strachu. Strachu z toho, co mě brzy potká. Už několik hodin neslyším tesaře opracovávat klády. Tuším, že improvizované jeviště pro závěr mé hry jménem život, je již hotové. Nebýt kněze a jeho urgencí, už bych byl pravděpodobně mrtev. Takhle si paní Smrt bude muset ještě pár hodin, možná dní, počkat, než si mě bude moci vzít pod svá ochranná křídla. Vím, že jsem nebyl dobrý člověk a už vůbec ne dobrý křesťan, ale tak nějak v osobě kněze spatřuji naději a víru, že existují i hodní lidé. Tak rád bych knězi ještě někdy pohlédl do jeho vlídné a chápající tváře a poděkoval mu za vše, co pro mě udělal. Nemá smysl však rozlévat slzy smutku i v přítomnosti. Slz smutku se v mém vyprávění objeví ještě mnoho. Mnoho slz ještě poteče po zbídačené tváři malého hocha, který jeden šílený den přišel o otce i matku a prchal nevědouc kam před strachem z vlastní smrti. Smrti, které stejně nelze uniknout…

Když jsem se probral, svítící slunce mi do očí vypálilo takový obraz, že jsem si chvíli myslel něco o nebi. Ale víc než v nebi jsem se probudil v pekle. Ležel jsem spoutaný v nějaké chatrči a nade mnou se nakláněl špinavý vousatý stařec, který mi do rány vkládal odporně páchnoucí zelenou hmotu. Trhl jsem sebou, ale provazy na mých nohou, rukách a kolem pasu byly příliš těsné.

"Být tebou, tak se chovám slušně. Zachránil jsem ti život!" řekl na mé splašené pohyby muž a pohladil mě po čele. Prsty mu nechutně smrděly. Puch shnilého masa smíchaný s výkaly snad z medvěda. Napadlo mě.

"Potřebuji, abys byl co nejdřív zdravý. Tak se snaž. Nemůžu tě tady živit přes zimu," říkal dívaje se mi z blízka do očí. Jeho dech smrděl stejně, jako jeho prsty. Vzal si hůl opřenou o mé lůžko a odešel ven skrz závěs z kůží nahrazující dveře. Prošel kolem okna, čímž mi na chvíli zastínil ostré sluneční paprsky a já si všiml velkého zakrváceného stolu, hromady paroží a nevyčiněných kůží. Ten muž byl evidentně pytlák.

Dny plynuly a já nabíral na síle. Jizva díky medvědím hovnům, jak jsem pro sebe nazval léčivou mast, kterou jsem si už po několika dnech dokázal mazat na ránu sám, brzy získala pevnost a já do ruky získal cit. Byla slabá, ale fungovala. Krom zdravé ruky jsem taky získal i nocleh a trochu jídla každý den. Jo, málem bych zapomněl na to nejdůležitější- nebyl jsem již spoután provazy. Místo nich jsem byl obdarován těžkým okovem na levé noze s dlouhým řetězem. Z nějakého důvodu jsem se stal vězněm a otrokem toho starého muže, který mě zachránil.

Mnohokrát jsem se snažil řetěz zničit, okovy rozepnout. Avšak marně. Odměnou za mou snahu se osvobodit byla vždy rána do obličeje, několik dní zhoršeného vidění, protože přes nateklé oko se na svět hůř dívá, a omezení jídla na nutné minimum.

"Přestaň mě srát! Buď rád za to, co máš. Za pár týdnů na mě budeš ještě vzpomínat!" říkával mi vždycky muž, když mě bil. Nevěřil jsem mu. Měl však pravdu.

S prvními podzimními dny můj řetěz odvázal od stromu a vydal se se mnou do lesa. Myslel jsem, že mě jde zabít, nebo použít jako návnadu na medvědy. Měl přes rameno velkou kuši a jeho opasek byl plný šipek.

"Kurva, pojď rychleji. Vlečeš se jak jelen bez nohy!" zařval na mě po hodně cesty a prudce škubl řetězem tak, až mi podjela noha a já spadl na zem. Hlavou jsem přistál na ztrouchnivělém pařezu. Naštěstí byl ztrouchnivělý dostatečně, tak jsem krom pár krvavých šrámů a mokrých třísek ve vlasech nepřišel k větší újmě. Nevím, jestli by se můj věznitel radoval, kdyby mě těsně před koncem naší cesty omylem zabil. Po několika prudkých trhnutích za řetěz jsem se rychle postavil na nohy a šel v závěsu starce dál po cestě až na mýtinu, kterou z jedné strany lemovala ostrá skaliska s vodopádem. Řev padající vody byl ohlušující i na tu dálku. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Stařec mě táhl blíž k laguně zpěněné vody a já si představoval, jaké to asi je utonout. Čekal jsem, že mě hodí svázaného do vody.

Přišli jsme až na okraj vodopádu. Voda byla po té cestě osvěžující. Drobné krůpěje vody vyskakující z laguny při nárazu na hladinu nás neustále atakovaly svou chladnou vlhkostí. Stařec se zastavil. Otočil se na mě a vytáhl dýku ze svého opasku. Přiložil mi ji na krk. Rozloučil jsem se v duchu se životem a zavřel oči. Na krku jsem cítil chladné ostří dýky.

"Teď půjdeš velice pomalu se mnou. Chraň tě Bůh, jestli se pokusíš o něco nepředvídatelného," výhružně řekl muž a já cítil malinký pramínek krve hledající si cestu po mém krku. Muž mi přehodil řetěz přes ramena a s přiloženou dýkou mě sunul před sebe do vodopádu. Nechápal jsem, proč mě tam tlačí, ale těsně před padající vodou jsem si všiml úzké prolákliny ve skále, která nebyla z větší dálky vidět. Téměř suší jsme se proplížili za závěsem vodopádu a objevili se v obrovské jeskyni s plápolajícím ohněm na druhé straně. Okamžitě k nám přiběhl jakýsi mladík a můj léčitel i věznitel v jedné osobě mi z krku sundal dýku a odhodil mě na zem směrem k mladíkovi.

"Můj dluh je tímto splacen," pronesl hrdě muž a otočil se. Ze stínu jednoho záhybu jeskyně vyšel na světlo další muž. Byl oděný v černém koženém kabátci.

"Počkej ještě!" zakřičel na odcházejícího pytláka a ten se otočil.

"Nějaký problém?" řekl a uklonil se na pozdrav muži, který na něj zavolal. Černý kabátec se leskl ve světle ohně. Já klečel opodál u mladíka a oba jsme mlčky sledovali rozpravu těch dvou.

"Vlastně ano, starče," vyhrkl ze sebe tvrdým tónem muž a pokračoval: "Znáš náš úkryt a to si nemůžeme přát." Vytáhl meč z pochvy, který měl připnutý u pasu a jedním mocným máchnutím přeťal starce ve dví. Starcovo tělo se podlomilo v kolenou a se zděšeným výrazem v očích se zhroutilo na zem.

"Teď už je to v pořádku," dodal muž, když se otáčel a cestou kolem nás si mě přeměřil svým ostrým pohledem. "Dělej vše pro to, abys nedopadl stejně," dodal ještě tiše a zmizel v útrobách jeskyně.

Mladík mě vyzval, abych se postavil. Vzal konec řetězu a přikoval ho ke skále. Opět jsem byl vězeň.