Vzpomínky na život 6

Musel jsem spát velmi tvrdě. Večer mě vzbudil navrátivší kněz.

"Lekl jsem se, že se ti něco stalo." Pronesl podezřívavě pozorujíce mé rozespalé nemotorné pohyby.

"Nějak jsem po té práci zabral," zalhal jsem.

Kněz mi přikázal, abych nachystal večeři a odešel někam do útrob kostela.

U večeře, kterou jsem musel narychlo vymyslet ze zbytků ve spíži, neb jsem dnes místo na trhu trávil den na koni a v posteli, mi sdělil, že musí odjet na pár dní do kláštera v Teplé, kam byl jako zkušený vyšetřovatel povolán.

"V klášteře v Teplé záhadně umírají mniši. Biskup mě požádal, abych tam zajel, pár dní se tam porozhlídl a snad tomu přišel na kloub."

"Ale proč zrovna vás? Vždyť jste obyčejný kněz?" řekl jsem neobratně.

Hned jsem si uvědomil, jak hloupě to vyznělo. Musel jsem rychle něco dodat.

"Teda vy přece nejste vyšetřovatel, nebo ano?" dodal jsem udiveně a trošku se začervenal nad svou drzostí.

Kněz nevěděl, zda se má zlobit nebo smát. Po chvilce mlčení se ale rozhodl a promluvil.

"Víš hochu, ty mě znáš jako prostého muže. Ale vzpomeň si. Když ses tady tenkrát objevil, zahlédl jsi popravu jednoho muže. Byl to vrah, který žil dlouhá léta mezi námi. Dohnala ho minulost a on začal vraždit zase. A nebýt mě, pravděpodobně by tady žil i nadále. Musím říci trošku domýšlivě, že mám na zločin čuch a umím si dát dohromady věci, které si dohromady nedá většina lidí. Byl jsem tenkrát proti všem. A dnes se mi celá vesnice omlouvá. Já ho odhalil." Řekl mi kněz

"Potom mi dovolte, abych se omluvil za svá slova", řekl jsem omluvně.

"To je v pořádku. Měl jsem ti říct už dávno, kdo byla Lucie. A jak skončila." Dodal smutně.

Vstal jsem společně s ním od stolu a začal uklízet nádobí. Kněz mi podal ruku a dal mi nějaké instrukce pro následující dny. Nic, co bych nedělal už pravidelně, ale od toho, jak mě probudil, se na mě díval jinak. Asi byl opravdu dobrý vyšetřovatel.

"Rozloučím se s tebou hochu. Vyrazím ještě dnes, abych byl co nejdříve na místě. Nezapomeň se starat o náš chlívek. Ale pravidelně. Ne tak, jak to bylo teď." Dotřásl mi rukou a káravě poplácal po ramenou.

"Já vám nerozumím" odporoval jsem mu.

Bylo to hloupé. Nedokázal jsem to skrýt a usmíval se. Kněz se na mě podíval a naštvaně pokračoval ve svém monologu: "Chceš-li mi lhát, raději se sbal a odejdi dál. Myslíš, že nepoznám, že je kůň čerstvě vyhřebelcovaný a že zvířata nedostala čerstvé krmení a vodu? Že se jim neměnilo nejméně dva dny seno?"

Uchopil mě za obě ramena a podíval se mi hloubavě do očí.

"O tom si promluvíme, až se vrátím. Přemýšlej nad tím, co jsem ti řekl. Buď s Bohem.".

Kněz se otočil a zmizel ve stáji.

Chvíli jsem ho pozoroval z okna, dokud se jeho tmavá silueta pozvolna jedoucího jezdce neztratila ve tmách lesa.

Když si tak vzpomínám na toho muže, který mi nabídl přístřeší a dal mi vzdělání, které bych za normálních okolností nikdy nedostal, je mi smutno, můj příteli. Zkazil jsem toho v životě mnoho. Byl jsem had, který se nechal vyhřívat na prsou. Myslím, že jsem kněze zklamal. Možná jsem mu ublížil víc, než když přišel u Lucii. Vím, že mé omluvy jsou zbytečné a prázdné. Stejně je nikdy neuslyší. Od našeho posledního setkání jsem ho neviděl. A je to dobře. Už tak trpím dost. Nepotřebuji zbytky mé rozervané duše trýznit ještě pohledem na člověka, kterému jsem strašlivě ublížil.

Naštěstí pro tebe, čtenáři těchto řádků, se teď nemohu rozepisovat o ubližování druhých. Teď očekávám ublížení mé osobě. Strážný jde na návštěvu. Už to za těch pár dní poznám. Když jde za mnou, jeho chůze se chodbou rozléhá úplně jinak. Je to tím pískáním, kterým dává najevo svou radost z toho, že může ublížit.

Jsem zesláblý a nevydržím mnoho. Mé tělo je probarveno žlutomodrými modřinami. Jsem samý strup a zaschlá krev. Třesu se zimou, hlady a celkovou slabostí. Vstát od stolu mi dělá obrovský problém.

Už se na mě dívá. Z poza mříží si mě prohlíží a zálibně se usmívá. Odkládám psací potřeby a rovnám pergameny na hromádku.

"Ahoj. Rád tě vidím. Jak se máš?" začne slovním terorem strážný.

Dnes evidentně v dobré náladě. Přemýšlím rychle, jak mu odpovědět, nebo zda mu vůbec odpovědět. Vím, že jakákoliv odpověď bude záminka k odemčení mříží a ochutnávky jeho zvrácených tužeb.

"Dobrý den, bylo i lépe" řeknu neutrálně.

"Tak tobě se u nás nelíbí?" řekne mi zlostně a strká klíč do zámku.

Přivřu oči a těžce oddechnu. Další minuty budou nekonečné. Panty těžkých dveří zavržou. Jeden krok, druhý krok.

"Otevři ty oči zmetku!" zařve mi těsně u hlavy strážný a pěstí mě bouchne do břicha.

Cítím jeho dech a udělá se mi zle. Přesný úder na žaludek způsobí, že jej ohodím žaludečními šťávami při snaze se pozvracet. Naštěstí po dnech hladovění nemám co vyvrhnout.

Snažím se nabrat dech a postavit se.

"Omlouvám se, nechtěl jsem. Promiňte!" říkám na omluvu a bolestivě se rovnám, abych mu nabídl opět celé mé tělo k odvetě za těch pár slin, co mi vyklouzly na jeho obličej.

Strážný se utírá do rukávu varkoče. Nespěchá a dlouze si mě prohlíží. Když je hotov, pomalu se otočí směrem ke dveřím. Oddechnu si. Čekal jsem to dnes mnohem horší.

"To si nemůžeš dovolovat ty zmetku!" vykřikne najednou strážný a v rychlé otočce mu ruka vystřelí proti mému obličeji. Železná rukavice se proměnila těsně před mou hlavou v pěst a já ucítil tvrdou ránu.

"Au". Pomyslel jsem si a upadl na zem.

Nevím příteli, jak dlouho jsem ležel, ani zda budeš někdy číst tyto řádky. Nevím, kde jsem mé vyprávění skončil, protože mi ze stolu zmizly všechny popsané pergameny. S troškou studu se přiznávám, že se těším na svou smrt. Jsou to strašná muka. Nemohu se hnout, aniž by mě něco nebolelo. Ruce mě přestávají poslouchat. Musím mé vyprávění urychlit. Snad se dožiju konce a ty si jednou přečteš alespoň závěr.

Kněz tedy odjel do kláštera v Teplé řešit nějaká podivná úmrtí a mě se naskytla další příležitost k zosnování mých plánů na pomstu. První bod pomsty nevyšel vůbec tak, jak jsem si představoval. O to víc se mi v hlavě objevovala myšlenka na další tři pomsty.

Nevím, zda to byl záměr kněze, nebo znamení od pána Boha, ale prvních několik dní jsem se nedokázal z vesnice vytratit. Pořád za mnou někdo chodil a potřeboval s něčím pomoci. Jednou rychtář, jednou sedlák. Jednou brašnář.

Měl jsem tolik práce, že jsem neměl kdy odjet. Přes den jsem se snažil všem co nejrychleji pomoci a k večeru se postaral o všechna zvířata. Padl jsem vždy na postel už téměř mrtvý únavou. Na cestování nebyl čas.

Po několika dnes se i do naší vesnice roznesla zpráva o smrti jednoho měšťana a vzkazu napsaném krví vedle jeho těla. Lichotilo mi to, když můj čin lidé dávali za vinu ďáblu, skupině potulných mordýřů či jiným záhadným bytostem.

O to víc jsem se potřeboval dostat z vesnice. Byl jsem myšlenkami zase v přítmí mé skrýše mezi domem a hradbou. Čas se krátil a já každým dnes ztrácel naději, že se mi podaří odcestovat.