Vzpomínky na život 7

Kněz odjížděl jen na několik dní. Musel jsem začít jednat. Touha po krvi byla silnější, než já. Za každou cenu jsem potřeboval den pro sebe. Aspoň jednoho z těch lotrů, když ne všechny znělo neustále v mí hlavě. Když jsem vyřídil práci u rychtáře, na zbytek dne jsem se omluvil pro únavu.

Netrvalo to ani hodinu a už jsem cválal tryskem lesní cestou směrem městu, kde jsem měl nevyřízené účty s třemi muži. Při troše štěstí se mi je podaří zlikvidovat všechny. Ale z předchozí zkušenosti vím, že nic nejde tak snadno, jak si člověk myslí.

"Člověk míní, pán Bůh mění" říkával mi často kněz při různých rozpravách se mnou, kdy se snažil posílit mou mysl lekcemi logiky.

Čeká mě další bezesná noc. Noc protkaná deštěm. Kůň byl mokrý a já taky. Zastavil jsem na místě v lese, kde jsem posledně koně nechal. Neměl jsem ho čím osušit. Musím být dnes rychlý.

Hradní zeď se zdolávala hůř. Byla mokrá a kámen nepříjemně klouzal. S námahou se mi podařilo přeskočit a při seskoku jsem se zabořil po kotník do bláta na rozmočené trávě. Dnes je den jako stvořený pro pomstu.

Blesky kreslily na obloze dlouhé čáry a hromy hrály kanonádu tak hlasitou, až to bolelo v uších. Jakmile jsem se proplížil do úkrytu, nezbývalo nic jiného než čekat. Díky dešti, který mi padal neustále za krk studenému větru, jsem byl za chvíli na kost prokřehlý.

Rozhodl jsem se jít štěstí naproti. Vylezl jsem ze svého úkrytu a vykračuji si to směrem ke dveřím hostince.

"Stůj! Tebe neznám, kdo jsi?", zakřičel na mě jeden ze tří strážných jdoucích na pravidelné hlídce uličkami města. Z poza zdi domu jsem je neviděl. Jsem hlupák. Mají mě. Pomalu jsem šel k nim a pozdravil je. Nebylo nic snazšího, než předstírat opilost. Komu by se chtělo v dešti otravovat s nějakým pobudou. Měl jsem vyhráno, ale zamrazilo mě. Stačilo málo a byl jsem chycen.

V Hostinci jsem si našel místo u okna. Objednal jsem si jednu teplou medovinu a sledoval těch pár lidí uvnitř. Než mi hostinský donesl můj pohár, našel jsem stůl s cílem mé dnešní návštěvy. Byly tam dva ze tří vrahů mé matky. Poděkoval jsem za medovinu. Rychle zaplatil a s pohárem se přesunul podnapilou chůzí ke stolu, kde popíjeli ti dva.

"Mohu přisednout, pánové?" řekl jsem jim nad hlavami a bez čekání na odpověď si přisedl vedle jednoho z mužů.

Oba změnili svůj do té doby družný hovor a podívali se na mě. Kapala ze mě voda, třásl jsem se ještě zimou, i když v hostinci bylo teplo. Rozesmáli se a přizvali ke stolu.

"Co seš zač vodníku?", položil mi otázku starší z mužů a vycenil na mě své dva zuby.

"Jsem student vracející se z cest. Rád bych zde našel nějakou práci." Řekl jsem rychle předem nacvičenou odpověď.

Po chvíli družného hovoru, kdy jsem si musel vymýšlet mnoho historek z mých studií a cestování po světě, se mi svěřili, že zapíjejí smrt jednoho svého kamaráda.

Věděl jsem, o koho se jedná. A snažil se získat nějaké informace o tom, co se povídá mezi lidmi.

"Byl to dobrý a čestný muž", řekl sebejistě jeden z mých společníků na cestě k opilosti.

"A když byl tak čestný, proč jej zapíjí jen dva muži? Čekal bych, že takového člověka bude zapíjet celá hospoda." Vyšlo ze mě s jistou dávkou podnapilosti v hlase. Ale s jasným cílem. Zjistit, kdo je ten čtvrtý z party. Nebo kde se nachází.

Dozvěděl jsem se, že i Boží mlýny někdy melou rychle. Mám o práci méně. Ten čtvrtý muž před dvěma dny zemřel pravděpodobně na slabost srdce, když se dozvěděl o nápisu na stole vedle mé první oběti.

Poručil jsem pro mé dva pány další korbel piva a plánoval, jak se má dýka protne s jejich těly. Stálo mě to ještě další dva stříbrňáky, než se jim zachtělo jít na dvorek, kam se chodilo ochcávat stromy. Vstaly jsme od stolu a já hrál nejvíce opilého. Muži mě podpírali a smáli se mé neschopnosti udržet nohy.

"Jen počkejte, vy šmejdi" zablábolil jsem a těšil se z jejich nevědomosti. Na dvorku bylo prázdno a tak mě postavili před velký strom.

"Zvládnout to ale musíš sám" řekl mi jeden z nich.

Oba si vedle mě stáhli kalhoty a začali konat svou potřebu. Udělal jsem krok vzad a vytáhl dýku z pod košile. Noční oblohu osvítil blesk a ostří dýky se zablesklo tmou. Jeden muž se s ohromným prásknutím hromu skácel k zemi s ranou na srdci. Druhý se nechápavě otočil na mrtvého druha. Potom na mě. V jeho očích jsem viděl prozření. Pochopil. Rychle se rozeběhl, ale spadené kalhoty mu neumožnily útěk do bezpečí. Spadl na zem do bláta a otočil se na záda. Jeho křik se ztratil v hustém větru a rachocení hromů. Klekl jsem si na něj. Cloumal sebou a snažil se bránit. Několikrát čepel dýky prorazila jeho trup. Ještě chvíli mu z úst proudil neslyšný sykot smrti a pak nastalo ticho.

Na zemi v blátě leželi dva zakrvácení muži. Nastavil jsem tvář dešti a užíval si padající kapky. Točil se se mnou celý svět. Bylo tak snadné vraždit! Po chvilce euforie jsem musel vymyslet útěk do bezpečí. Vylezl jsem na strom a přeskočil vysoký plot na cestu vedle hostince. Podlomila se mi noha a já si vyvrtl kotník. S velkou bolestí jsem dokulhal k hradbám. Můj kotník natékal a já nedokázal přeskočit do bezpečí. Čas se krátil. Jakmile budou objeveny mrtvoly, bude město plné hlídek a já budu v pasti.

Se vší silou jsem se vydrápal na vrcholek a seskočil dolů. Zaúpěl jsem při dopadu bolestí. Ten děsivý křik se rozléhal celou krajinou. Vzpomínám si, že mnoho lidí tenkrát přísežně prohlašovalo, že v hodinu smrti těch dvou slyšeli vlčí vití. Možná jsem zapištěl jak vlk. Ale mě to bolelo. Dobelhal jsem se ke koni, a co to jen šlo, pádil směrem k vesnici, kde jsem měl útočiště.

Dorazil jsem až po rozbřesku. Mokrý, s ukrutnými bolestmi.

Je pravda drahý příteli, že bolest a její síla se nedá změřit. Tenkrát jsem to cítil jako nesnesitelnou bolest. Avšak dnes bych to vyměnil stokrát za stav, který zažívám posledních několik dní. Jeden kotník. Jedna kost. Dnes díky snažení mých věznitelů cítím každou kost v těle. A to opravdu hodně bolí. Ale zpět k mému vyprávění.

Dojel jsem do stáje a koně rychle osušil slámou. Snad neprochladl a bude v pořádku. Já promočený na kost jsem co to jen šlo s mou nohou, vyšel schody do patra, kde jsem měl ložnici. Opatrně jsem se svlékl z mokrých svršků a dal je sušit přes židli k oknu. Má noha modrala a otékala. Každý dotek píchal a přiváděl mě do mdlob. Ulehl jsem zcela nahý, ale suchý pod peřiny a snažil se usnout.

Po pár hodinách spánku mě probudily hlasy pod okny. Vstal jsem. Mé šaty byly stále mokré. Musel jsem si tedy obléct rezervní košili a kalhoty. Vyšel jsem na dvorek a tam spatřil kněze v doprovodu několika ozbrojenců.

"Vítejte pane zpět doma!" zavolal jsem a mával ke knězi sesedajícího z koně.

Hned si všiml mého kulhání.

"Co se ti stalo hochu?" říkal přibíhajíc ke mně. Okamžitě uviděl modrající kotník.

"Včera jsem si cestou od rychtáře pochroumal kotník, to přejde." Vyšla z mých úst další lež.

Hned jsem si vzpomněl na knězova slova před jeho odjezdem. Odvrátil jsem od něj zrak a šel ke koni.

"Ustájím ho, jděte si odpočinout. Cesta byla jistě náročná"

Chytil jsem koně za uzdu a odešel s ním do stájí. Vyhřebelcoval jsem poctivě oba dva koně a byl spokojený s tím, že nikdo nic nepozná. I můj kůň byl suchý a čistý, jako kdyby se nehnal celou noc v deštěm promáčené krajině.

Vybelhal jsem se zpátky do domu. Kněz seděl v jídelně a vyzval mě, abych si přisedl k němu.

"Na, vezmi si". Podal mi sklenici s vínem

"Já bych radši něco proti bolesti" zašklebil jsem se. Věděl, že víno mi nechutná. Sledoval mě.

"Včera večer, když začalo pršet, jsem se se svou družinou uložil ke spánku v tom hostinci na rozcestí, kde ses minule tak pěkně opil." Povídal klidným hlasem kněz a neustále se mi díval do očí.

"Večer jsem z důvodů, které tě nemusí úplně zajímat, nemohl spát. Při pohledu z okna na blesky ozářenou krajinu jsem viděl siluetu jezdce ženoucího svého koně směrem od města. Ten kůň byl grošák. Jeho skvrny se díky bleskům daly snadno poznat. A víš ty vůbec, že jeden z našich koní, mimochodem ten, na kterém jezdíš ty, má na zadku skvrnu ve tvaru kříže?" otázal se kněz a aniž by mi dal prostor k nějakému komentáři, pokračoval ve svém monologu.

"Myslím, že moc koní s takovou skvrnou na světe nebudu. A v našem království si dovoluji tvrdit, budeme jediní s takovým koněm." Jeho hlas se zvyšoval. Vstal a rukama se opřel těsně přede mnou o stůl.

"Tak mi prosím vysvětli, jak je možné, že ta silueta jezdce na koni přesně odpovídala našemu koni!" zasyčel na mě rázně a bouchl pěstí do stolu.

Lekl jsem se. Musel jsem lhát i přes vědomí nemožnosti obhájit tu nešťastnou knězovu vidinu. Kdyby tu noc spal, nic by neviděl. Inu, člověk míní, pán Bůh mění. Mé plány se toho dne zhroutily jak domeček z karet. Kněz mě dlouhé minuty zpovídal. Nemohl jsem mu přece říct, že jsem tam byl a už vůbec ne proč!

"Možná to byla jen nějaká vidina. Proč bych někam jezdil? Vždyť nemůžu téměř chodit!" odsekl jsem po několikáté.

Kněz mě chytil za ruku a odvedl mě do mého pokoje.

"Takže tvůj oděv je mokrý asi proto, že sis dopřál koupel v rybníce!" zakřičel.

Odhodil mě na postel a mé sušící se oblečení mi ždímal před obličejem. Vody teklo požehnaně.

Sklopil jsem zrak.

"Já tě varoval" řekl smutně kněz. Rozvěsil klidně mé prádlo zpět na židli. Nebyl jsem schopen slova. Tekli mi slzy, ale nemohl jsem mluvit.

Kněz práskl dveřmi a někam šel. Hned se ale ukázala jeho hlava ve dveřích.

"Nevím sice, proč mi lžeš, ale důrazně tě žádám, abys až do odvolání neopouštěl svou celu".

Zavřel už dveře normálně a já ho do večera neviděl. Když vešel do mé místnosti, ležel jsem na posteli. Na stůl mi donesl chleba, sýr a vodu. Sedl si na postel vedle mě a vzal do ruky mou bolavou nohu. Namazal mi na kotník nějakou mast a ovázal kusem látky.

"Z města chodí divné zvěsti. Zítra si promluvíme" řekl mi, když dokonal své dílo.

Když jsem uslyšel cvaknutí zámku na mých dveřích po knězově odchodu, věděl jsem, že je zle.

Je to zvláštní, drahý čtenáři. Tenkrát jsem se bál cvaknutí zámku kvůli tomu, že nevím, co bude následovat. Dnes se bojím cvaknutí zámku, protože vím, co bude následovat. Život je někdy opravdu krutý a rád si hraje s ironií. Toho večera jsem nezamhouřil oko. Únava, kterou prožívám dnes, přesně odpovídá stavu mého tehdejšího já.

Mám za sebou další dlouhý a bolavý den. Dvakrát jsem byl svým hlídačem zbit. Můj žaludek nedokáže pozřít ani sousto. Neudrží v sobě nic. Zvracím krev a tělo mě přestává poslouchat.

Nemohu psát dál. Nezlob se příteli. Snažím se vyškrábat ke stolu, avšak padám. Ležím na zemi. Sláma mě píchá do zakrvácených zad.

Chodbou kráčí několik mužů. Není to jen strážný. Slyším hlasy. Ztrácím pomalu vědomí. Můj zrak se zužuje a rozmazává. Slyším skřípavý zvuk otvírajících se mříží a nesrozumitelné volání. Někdo se mě snaží vzkřísit. Dlouho bojuju s tím, že už se nevrátím zpět. Ale nakonec odolám svodům bílého teplého světla na konci tunelu a otvírám oči. V dlaních mě drží kněz a otírá mi vyschlé rty a čelo mokrým hadrem. Usměju se na něj a on mi úsměv opětuje.

"Nesmíš umřít" zašeptá mi.

Pomáhá mi posadit se ke stolu. Sbírá mé pergameny a nevěřícně pozoruje mé zbídačené tělo.

"Odpusť můj synu" zašeptá znovu.

V rohu cely si někdo hlasitě odkašle a já si uvědomím, že nejsem s knězem sám. Krom strážného stojícího u vchodu do cely, se přímo v cele nachází ještě jeden muž. Je to rychtář z vesnice, kde jsem trávil poslední měsíce mého života.

"Zdravím tě hochu. Dělám to nerad, ale musím ti oznámit, že na hrad už dorazil král. Zítra za soumraku se bude konat tvá poprava. Je mi to líto" sklopí hlavu k zemi a pomalu se otáčí k mřížím.

Strážný otvírá dveře a rychtář vychází na chodbu. Podívá se skrz mříže na kněze a řekne mu: "Mrzí mě to. Víc s tím neudělám". Strážný zamyká zámek a odchází vyprovodit rychtáře na denní světlo.

"Proč mě vůbec zachraňujete, když víte, že mě zítra budou mučit?" zeptám se roztřeseným hlasem kněze a snažím se vstát.

Kněz mě rychle uchopí za paži a zabrání tak mému pádu. Pomůže mi zpět na zadek.

"Nechci, abys byl zapsán jako vrah. Musíš zítra před králem říct, proč jsi vraždil. Rozsudek sice zůstane stejný, ale aspoň budou lidé na tebe vzpomínat, jako na mstitele a vykonavatele spravedlnosti. A ne jako na prachobyčejného mordýře, kterým byla každá z tvých obětí".

Kněz se odmlčí a sedá vedle mě. Snaží se se mnou navázat oční kontakt. Když se odvrátím, usměje se.

"Jsi pořád stejně tvrdohlavý. Nesmíš podlehnout zmaru. Bojuj za svůj rod. Bojuj za svou čest. Za svou matku i otce!" zakřičí mi do očí.

"Nemám už za co bojovat" odpovím mu smutně.

Do očí se mi derou slzy. Propadám panice a černým myšlenkám. Má tmavá cela, smrdící močí, výkaly a pachem smrti se mi zapsala hluboko do duše. Hluboké spáry mezi kameny se mi otiskly do tváře a tak, jak se z mé krásné košile staly cáry nepěkné látky, i z mého těla se stává čím dál víc jen cár masa. Tělo dlící v mezičasí mezi smrtí a životem. Jestli je peklo, tak jej prožívám dnes. Nebudu ho prožívat zítra, až mě budou lámat v kole. To peklo, ten děsivý stav duše a bolest těla v černé kobce. To je peklo, příteli. To je peklo.

Z myšlenek mě zpět přivedla vrzající mříž. Strážný byl zpět a společně s knězem odcházejí ven.

"Mrzí mě, co jsem ti způsobil" šeptá mi přes mříže kněz a odchází v doprovodu strážného temnou chodbou ven. Opět jsem tady sám. Vlastně s tebou, můj příteli. Pomáháš mi dýchat. Dáváš mi sílu psát. To ty jsi hoden mých díků. Ty se mnou budeš posledních pár hodin mého života.

Děkuji ti.

Kotník přes noc zázračně splaskl. Nemohl jsem s ním ještě pořádně hýbat, ale mohl jsem celkem slušně chodit.

"Vaše léčba zabrala, děkuji" poděkoval jsem knězi, který mi ráno přinesl jídlo a převázal ránu.

Nebavil se se mnou vůbec a snažil se vyhýbat mým pohledům.

Při odchodu z mého pokoje mi velice chladně sdělil, že nás odpoledne navštíví rychtář.

"Pořádně se najez, myslím, že budeš potřebovat sílu" poradil mi a zamkl za sebou dveře. Byl jsem zraněný. Byl jsem uvězněný. Čekal mě výslech.

Byl jsem v prdeli!

To dopoledne jsem celé proležel. Stejně jsem nikam nemohl a neměl jsem co dělat ani ve své cele. Honily se hlavou myšlenky na mé rodiče i na to, co jsem spáchal. Přemýšlel jsem, jak se z toho pokusím vylhat. Přeci jen, nikdo mě u toho nechytil za ruku a jeden pohled z okna na jezdce uhánějícího se po cestě z hradu ještě neznamená nic.

Věděl jsem, že to je jen otázka času, kdy mě oba dva muži roznesou na kopytech pravdy při výslechu. Proto jsem se rozhodl, že nejlepší bude, když nebudu lhát a řeknu jim celou pravdu.

Odpoledne se oba muži objevili ve dveřích a poprosili mě, zda bych s nimi nemohl do knězovi pracovny. Byla to veliká místnost s obrovskými okny a krbem.

Uprostřed stál velký dubový stůl, který byl ozdoben bílým ubrusem. Kněz s rychtářem se usadily do křesel z jedné strany, a mě pokynuli, abych si sedl z druhé strany stolu k nim.

"V kraji se stalo za několik posledních týdnů mnoho podivných úmrtí." Spustil rychtář svým mocným hlasem. Kněz mě nespustil z očí. Jeho výraz v sobě skrýval zklamání, pohrdání i obdiv. Byl jsem pro něj vyvrhel i hrdina. Dle mého soudu stále nevěřil, že bych ty mordy mohl mít na svědomí já.

"Slyšel jsi o vzkazu psaném krví na stole vedle podřezaného měšťana?" zeptal se mě rychtář.

"Ano. Slyšel." Řekl jsem stručně.

"Můžeš nám říct, co si myslíš o tom vzkazu?"

Bez chvíle zaváhání jsem oběma mužům vylíčil, jak jsem byl svědkem vraždy mých rodičů. Prozradil jim o mém věznění a mé první vraždě, kterou jsem udělal jen z obrany před násilím v jeskyni za vodopádem.

Měl jsem z vyprávění sucho v krku a tak jsem se otázal, zda bych se mohl napít. Kněz rychle vstal a přinesl karafu s vínem. Vypil jsem jednu skleničku a pokračoval bez vyzvání dál.

Rychtář si zapisoval něco perem do pergamenu a kněz mlčky pozoroval má ústa chrlící jednu horší zprávu za druhou. Myslím, že první vraždu v jeskyni ještě dokázal pochopit a odpustit ji. Když jsem se ale pustil do vyprávění a vrátil se v čase do hostince, kde jsem se opil, vyjekl hrůzou.

"Tak ty jsi ty muže nechtěl obtěžovat kvůli své opilosti!" prozřel.

"Ne. Byli to vrazi mé matky" odvětil jsem.

Po krátkém dohadování jsem se vrátil k vyprávění. Mou druhou vraždu a mou první pomstu, která se nepodařila tak, jak bych chtěl. Hrdě jsem jim oznámil, že druhý vrah mé matky zemřel na slabost srdce, když se dozvěděl o nápisu, který jsem zanechal na stole vedle mrtvoly. Kněz mluvil něco o Božích mlýnech, al ejá ho hrubě, za což bych se rád omluvil, odbil.

"Seru na Boží mlýny. Kdybych se spoléhal jen na ně, tak Ti parchanti dál beztrestně chlastají každý večer v hostinci a v myšlenkách mou matku dál znásilňují! Dostali, co jim patří!" zakřičel jsem.

Rychtář se neudržel a dal mi facku. Do Očí se mi vedrali slzy.

"Takhle s námi mluvit nebudeš parchante!" zakřičel na mě a sedl si zpět do křesla. Kněz ho poklepal po ruce, aby se uklidnil.

"Nic jiného si nezasloužili" řekl jsem s brekem a utíral si nos.

Ve svém vyprávění jsem dospěl až k místu, kdy si způsobím bolestivé zranění na noze. Oba mí posluchači na mě zírali s neskrývaným zděšením. Nikdo z nich si neuměl představit, čeho jsem byl schopen.

"Dál mé vyprávění už znáte. Hnal jsem svého koně zpátky sem, aby nikdo netušil, že jsem byl pryč. Bohužel blesky osvěcující krajinu způsobily, že můj kůň šel snadno i na dálku rozeznat. Omlouvám se za veškeré lži a bolest, otče" dokončil jsem své vyprávění a čekal, co nastane.

Po chvilce ticha, rychtář vstal. Svázal mi ruce a oznámil knězi, že musím být zavřený.

"Ještě dnes napíšu do města, že máme u sebe vraha. Ať rozhodne purkrabí, co bude dál" řekl rychtář knězovi a odváděl mě hrubým popostrkováním do zad ven z domu.

Rychta stála na druhém konci vesnice, takže každý viděl, jak mě vede spoutaného. Lidi si šeptali a vymýšleli různé teorie. Věřím, že spousta z nich, aniž by tomu věřila, si mě s těmi mordy spojila.

Rychtář mě zavřel do cely.

"Tvé činy jsou neomluvitelné, i když jsi měl pro ně důvod" řekl mi a s výrazem člověka, který nevěří tomu, co vidí, kroutil dlouze hlavou.

"Když celý život žijete obklopen smrtí a zlobou, je snadné smrt a zlobu rozdávat" tiše jsem řekl rychtáři.

Ten se otočil a se slovy: "je mi tě líto", odešel někam pryč. Opřel jsem hlavu o zeď cely. Zavřel oči a přemítal o tom, co asi přijde. Myslel jsem, že mě pověsí na strom stejně, jako toho muže v den, kdy jsem se ve vesnici objevil. Dnes vím, že by to bylo mnohem pohodlnější a příjemnější umírání, než to, co prožívám, ale kdyby mě Bůh chtěl uštědřit snadnou smrt, už dávno bych zemřel v plamenech našeho domu nebo pod ostřím dýky vrahů mé matky.

Ne. Se mnou měl Bůh zcela jiné plány.

Druhý den ráno se rychtář v doprovodu dvou biřiců vrátil ke mně. Měl na sobě formální oděv a kolem krku zlaté insignie značící jeho vážený úřad. Vstal jsem a pozdravil.

"Musíme tě odvézt do města." Řekl a biřici mě vyvlekly z cely. Spoutaný jsem jel společně s nimi a rychtářem na povozu taženého čtyřmi koňmi pryč z naší vesnice vstříc osudu.

Vesničani se dívali a šklebili se. Doufal jsem, že budu moct poděkovat knězi za všechno, co pro mě kdy udělal, ale toho jsem cestou nikde nespatřil.

Cesta do města bude dlouhá. Svázaný ležíc na tvrdé podlážce povozu jsem se snažil zapudit zlé myšlenky na to, co mě čeká, hlubokým spánkem.

Toho se mi však nedostávalo.