Vzpomínky na život 8

Když se mi podařilo ponořit se do poklidných vod snění, probudil mě jeden z mých hlídačů. Rychtář jim dal pokyn, abych nezamhouřil ani na chvíli oči. Měl jsem být vyčerpaný, aby výslech ve městě proběhl snadno a rychle.

Navečer jsme se přiblížili k hostinci, z kterého jsem byl spatřen knězem. Sledoval jsem okolní krajinu a zlehka jsem se pousmál. Hnal jsem tenkrát svého koně podél lesa. V přítmí mohutných stromů. Kdyby zemi neozařovaly světla blesků, nikdy by mě nemohl vidět. Avšak měl jsem smůlu. Můj kůň měl opravdu nepřehlédnutelnou a nezaměnitelnou skvrnu táhnoucí se od ocasu přes celý pravý bok.

Bůh mi udělil lekci, která se nezapomíná. Páté přikázání zní "Nezabiješ!". A já zabil. A ne jednou. Z myšlenek mě vytrhl rychtář, který mi přišel sdělit, že pojedeme celou noc, aby se tak otravné vši, jako jsem já, co nejrychleji zbavil. Dával mi najevo svou nechuť z cestování a nepohodlného spaní. Musel trávit noc se mnou na tvrdé podlážce pohupujícího se vozu zahalený do kožešinového pláště, místo toho, aby doma trávil noc ve vyhřátých peřinách s nějakou mladou děvečkou z vesnice. Žil sám, ale jeho postel byla stále plná.

Rychtář chrápal zabalený v plášti a noc ubíhala stejně pomalu, jako naše cesta. Nad ránem se biřici vyměnili, a já padal do mdlob z nedostatku spánku.

"Máš pěkné kruhy pod očima, zvykej si. Do konce života toho moc nenaspíš." Řekl mi můj strážný, když budil rychtáře. Slunce už začínalo hřát a noc prohrála svůj věčný boj s ránem.

Vyjeli jsme z lesa a dostali se na okraj vesničky před hradem. Když se náš vůz míjel s pozůstatky domu, kde jsem bydlel, ukápla mi slza.

"Tady jsem žil s rodiči, než náš dům ti zmetci zapálili a zavraždili mou matku" ukázal jsem rychtáři.

Biřic mě udeřil do tváře a já upadl na podlahu. Ze rtu mi vytryskla krev a já si ji utíral do rukávu. Instinktivně jsem si kryl hlavu před dalšími údery, ale rychtář nastavil mezi jeho pěst a mou hlavu hůl, čímž dal najevo, že mě má nechat.

"Děkuji", řekl jsem rychtáři a opatrně se posadil zpět na své místo.

"Nedělám to kvůli tobě, ale nepotřebuji, abych od purkrabího dostal políček, že nedokážu doručit živého vězně, když jsem byl o živého vězně požádán. Kdyby mi výslovně nenapsal, že musíš v pořádku dorazit, bylo by mi naprosto fuk, co si s tebou kterýkoliv z mých mužů. Mě je naprosto jedno, jestli vrah zemře o den dřív, nebo o den později. Tak jako tak to máš spočítané." Jeho hlas zněl temně a zarýval se mi bolavě do uší. Vlastně jsem si asi poprvé pořádně uvědomil, že z toho, co mě čeká, už není cesty zpět.

Bylo mi jasné, že zemřu pod rukou a mečem nějakého kata, který nastoupil po mém otci.

Před námi se začali objevovat mohutné hradby města a my se blížili k hradní bráně. Rychtář přikázal strážnému, aby mi zavázal ústa a oči. Sám mi pak zkontroloval řetězy na rukou a nohou a schválně je ještě přitáhl, aby mi způsobil bolest.

Neviděl jsem přes látku kolem očí, kam jedeme, ale tušil jsem to. U hradní brány rychtář chvíli mluvil se strážným, který nás po chvilce pustil. Vůz se rozjel do mírného kopce k centru města, kde vedle malého náměstíčka stál velký dům patřící místnímu purkrabímu.

Vůz zastavil a já za pomocí strážných stál na pevné zemi hradu, který se pro naši rodinu stane osudným. Zemřu na stejném místě, jako můj otec. Možná ještě strašlivější smrtí.

Někdo mi sundal pásku z očí a roubík z pusy. Sluneční svit mě oslepil, takže mi chvíli trvalo, než jsem před sebou rozeznal purkrabího. Dva kroky za ním stála početná skupina ozbrojenců.

"Vítej zpátky, bastarde" uvítal mě purkrabí a odešel do domu, kam mě o chvíli později dopravila eskorta sedmi ozbrojenců oděných v kroužkových zbrojích, přes které měli varkoče v královských barvách.

Stál jsem v místnosti ozářené několika loučemi plápolajících ve stojanech na zdi. Proti mně seděl v křesle purkrabí za velikým stolem. Vedle něj seděl rychtář a naléval sobě i purkrabímu víno do sklenic ze džbánku. Dál od nich seděl písař s připravenými listy pergamenů a s brkem v ruce.

"Zahajuji výslech obžalovaného Půty ze Senohrab, syna kata Janka ze Senohrab a Kateřiny ze Senohrab. Toho času oba dva na pravdě Boží," spustil přísným tónem purkrabí a písař začal zapisovat.

Po krátkém představení rychtáře a vylíčení událostí, které mě přivedly až sem, jsem byl vyzván, abych se vyjádřil k mému obvinění.

"Ti muži zabily před mýma očima mou matku. Nezasloužili si nic jiného!" stroze jsem řekl svou obhajobu a ještě dodal, že svých činů nelituji.

Purkrabí se na mě díval a několikrát mi vysvětlil, že bez důkazů má obhajoba nemá šanci na úspěch. Ale kde vzít důkazy, když jediný důkaz jsem já?

Neměl jsem jedinou šanci obstát. Věděl jsem to a byl jsem smířený s osudem.

"Z moci mě svěřené našim panovníkem budeš uvězněn a pozítří ráno popraven. Za každou tvou vraždu tě čeká jeden duh mučení. Odveďte ho!" vydal purkrabí rozkaz.

Dva ozbrojenci mě zase uchopily za paže a vedli přes nádvoří do hradního vězení. Tam mě předali jednomu z mých dnešních věznitelů a ten mě se zálibným pozorováním přivedl až do nejhlubší části vězení do malinké cely. Na uvítanou mi dal ránu pěstí do břicha, a když jsem se zohnul bolestí, uspal mě svou okovanou holí úderem přes spánek.

Tu ránu do spánku dodnes cítím. Myslím si, že to je jedna z mých prvních zlomenin zde ve vězení. Z mého bezvědomí by ses nechtěl příteli nikdy probudit. První dva dny, o kterých jsem si myslel, že budou poslední, se díky krutosti strážného proměnily v neustálý přísun kopanců, úderů pěstmi a ranami holí. Na stehně mám několik podlitin s otiskem jeho hole. Jde téměř dokonale rozeznat okovaná část s erbem království.

Ale neber to jako stížnost. Jen popisuji můj stav v době, kdy jsem doufal v rychlou smrt, která se díky intervenci kněze nedostavila. Nevím, proč oddaluje mou smrt. Snad to je z pomsty za to, jak jsem se mu odvděčil za jeho pohostinnost. Ale nechce se mi věřit, že jeho čistá duše by byla tak zákeřná.

Při poslední návštěvě mi nechal pod pergamenem na stole tajný vzkaz. Dodnes jsem slova na vzkazu nepochopil. Ale když se tak dívám na ten kus popsaného pergamenu, začínám věřit, že kněze mé mučení zasáhlo.

"VYDRŽ"

Jediné slovo, které na tom pergamenu stojí. Nevím, co znamená, příteli. Chce snad kněz, abych se dočkal smrti na popravišti? Chce si vychutnat mé mučení a vidět, jak trpím? Těší se, až mi z úst začne vycházet děsivý křik plný bolesti a utrpení? To jsem ho tak zklamal, že mě touží vidět umírat?

Chvíli si hraji s myšlenkou, že mu nedopřeji jeho poslední přání, ale nakonec vyhrává zbytek mého uvažování. Prostě nemám sílu na to, abych se rozeběhl hlavou proti kamenné zdi a způsobil si smrt.

Musím trpět ve své zesláblé schránce mé duše, pokud nějakou mám, ještě několik hodin, než dojde k tomu, nač se všichni okolo tolik těší.

A já ti slibuji, drahý čtenáři, že půjdu s hlavou vztyčenou a pln pokory před Bohem. Přijmu svůj úděl a podstoupím všechno to hrozné, co mě čeká, jen abych se konečně mohl opět setkat s mou matkou i otcem.

Nezemřu jako zbabělec. Půjdu smrti hrdě vstříc.

Slib, který jsem ti příteli tenkrát v cele dal, jsem za několik dní mohl splnit. Když se vězeňskou chodbou začali přibližovat hlasité zvuky ozbrojenců, tušil jsem, že má chvíle nadešla. V doprovodu početné skupiny mě navštívil purkrabí. Když si s opovržením prohlédl mé tělo, které ještě před několika dny bylo plné síly a zdravé, usmál se.

"Než ho přivedete, dejte mu aspoň čistou košili!" vydal rozkaz a odešel.

Eskorta mě přivedla na nádvoří. Slunce pálilo a já pozoroval čerstvě vystavené pódium s šibenicí a popravčím špalkem. Tak tady skončí můj život.

Strážní mě vedli do hradu a před vstupem dovnitř mi jeden z nich dal čistou lněnou košili. Sundal jsem svou prosáklou krví a špínou cely. Mnoho vojáků se znechuceně odvrátilo při spatření mých ran po těle.

Bylo to malé bezvýznamné vítězství, které jsem dosáhl v oné válce, která nešla vyhrát. Jakmile jsem měl tělo opět zakryté košilí, spoutali mě. Uchopily za paže a vedli hradními prostory až do velké trůnní místnosti. Celá místnost byla obložená dřevěnými vyřezávanými výjevy zobrazující boje udatných rytířů, výjevy z bible i rodokmen našeho vládce. Král seděl na trůně u zdi, která rozdělovala dvě vysoká úzká okna, kterými se do místnosti dral silný sluneční svit. Proti oknům nešel král téměř vidět. Já však byl ozářený slunečními paprsky, které mě celého pohltily.

"Slyšely jsme, že si se stal úkladným mordýřem," pronesl po chvíli ticha král.

"Můžeš nám to nějak objasnit?" dodal.

V místnosti zavládl tichý šepot a já si uvědomil, že paprsky slunce, které mě osvěcují, mi zabraňují v tom, abych viděl celý prostor místnosti. Vůbec mi nedošlo, že v místnosti nejsem s vladařem a pár ozbrojenci sám.

Zahájil jsem svou výpověď a nejednou se stalo, že během detailů popisující nejrůznější eskapády mého života, v místnosti zavládl ruch, který musel král uklidňovat.

"No a tak jsem se dostal až před vás, pane." Dokončil jsem své vyprávění.

Král mi položil ještě několik otázek ohledně mých rodičů. Poté jsem byl odveden před sál, kde jsem v doprovodů mých strážných prostál dlouhou chvíli. Přes zavřené dveře sálu jsem slyšel tlumené hlasy několika lidí. Evidentně probíhala hádka, nebo přinejmenším ostrá rozprava.

Zřejmě se hádali, jaká mučen mi královský kat má připravit. Když se dveře otevřeli, byl jsem postaven opět na místo, kde se kužel světla z oken střetával v jednom bodě.

"Pověz nám ještě," říkal král a hlasitě si usrkl vína. "Pověz nám ještě, co si myslíš o knězi, který tě udal." Vyslovil vladař svou otázku.

Nerozuměl jsem jejímu významu, ale odpovídal jsem po pravdě.

"Pane králi, kněz je nejčestnější muž, kterého jsem v životě poznal." Řekl jsem pokorně.

"Ale nevadí ti, že tě odhalil a předal spravedlnosti?".

"Ne, můj pane. Vím, že jsem mu svými činy hodně ublížil a zklamal jsem ho. Necítím vůči němu zášť. Ba naopak jej obdivuji, že dokázal zůstat věrný zákonům této země a nesnažil se mě zachránit. Prosím, vyřiďte mu moji omluvu." Dokončil jsem své věty a uklonil se.

"Jenže to se mýlíš hochu. On se tě snažil zachránit. Proto jsi ještě nebyl popraven. A poděkovat mu můžeš osobně." Řekl král a z poza stínu, který jsem viděl za králem, vystoupil mě známý muž. Kněz, o němž jsem před chvílí říkal králi.

S otevřenými ústy jsem sledoval usmívajícího se kněze a nebyl jsem schopen slova. Jen jsem stál a zíral. Muselo to být komické. Z nečinnosti mě vysvobodil králův hlas, který mi řekl, abych knězi poděkoval.

"Jo, jasně. Omlouvám se. Děkuji ti za všechno. Vím, že jsem tě zklamal a ublížil ti. Zkus mi prosím časem odpustit a nevzpomínej na mě ve zlém." Vyhrkl jsem ze sebe omluvu a čekal na ten povel, kterého jsem se obával.

"Odveďte ho!" znělo mi hlavou. Avšak ten povel strážným stále nepřicházel.

Král nastavil ruku a další muž stojící v temném koutě mu podal nějaké pergameny. Listoval si v nich a občas přečetl nahlas nějaký úryvek.

"Máš celkem zajímavý smysl pro detail. Přáli bychom si, abys psal dále," řekl.

Trošku mi to zalichotilo. Komu se povede, aby ho vládce nějaké země osobně pochválil za to, co napsal. Byl to text psaný jako výpověď pro bezejmenného čtenáře a místo toho je to příběh, který si čte král.

"Oslovuješ mě drahý příteli. To je drzé," poznamenal král a předal listiny zpět muži po jeho levici.

"Odpusťte pane, nikdy by mě nenapadlo, že se mé texty dostanou až k vašim rukám," vysekl jsem co nejupřímnější poklonu, jakou jsem byl ve svém stavu schopen.

Kněz ke mně přistoupil a prohlížel si mé rány. Snažil jsem se zabránit tomu, aby se mě dotýkal, jelikož každý dotek byl velmi bolestivý. Když jsem několikrát zasyčel bolestí, šel zpět ke králi a něco mu pošeptal.

"Před několika týdny svatý Otec Urban II. Vyhlásil kruciátu za znovudobytí svaté země a Jeruzaléma. Udělíme ti milost, pokud se této výpravy jako bojovník v našich řadách zúčastníš. Pokud se dožiješ konce cesty a Jeruzalém bude pod nadvládou křesťanských armád, zbavíme tě veškerých obvinění a udělíme ti milost," pronesl král a mě se jeho poslední slovo neustále opakovalo v paměti.

"Tuto možnost ti udělujeme jen pod podmínkou, že se této výpravy zúčastní i kněz. Ten bude dohlížet na to, abys někam cestou nezmizel. Bude za tebe zodpovědný celým svým životem," král se otočil ke knězi a zeptal se ho, zda přijímá tuto nabídku.

"Ne, to nemůžete!" zakřičel jsem a odporoval králi. "Nemůže přece trpět za mé hříchy. Prosím popravte mě!" dodal jsem s lítostí v hlase. Ale neuměl jsem si představit, že by kvůli mně kněz musel nasazovat život v nějaké kruciátě. Nevěděl jsem tenkrát co to je, ale ve spojení se slovy jako je Jeruzalém, muslimové a Svatá Země mi došlo, že se jedná o válku.

Neměl jsem moc zkušeností s bojem a pochyboval jsem, že kněz taky. Nemohl jsem způsobit jeho smrt. Radši přijmu krutou popravu, než se dívat, jak kvůli mně vymění pohodlí kostela za trnitou cestu k pochybné slávě v bitvách, které jsou plné krve a násilí.

Zezadu mě udeřil ozbrojenec a já upadl na zem.

"Zadrž!" vykřikl král, aby mě ušetřil před dalšími údery.

Kněz mě zvedl ze země a pevně uchopil za ramena. Podíval se mi do očí a já pochopil, že to slovo na pergamenu byl jeho plán, jak mě zachránit. Určitě věděl, že je křížová výprava vyhlášena a tohle byl jeho plán, jak zachránit můj život.

"Já tuto nabídku vaše veličenstvo se vší pokorou přijímám," řekl s úklonou kněz.

Král se zaradoval a zatleskal.

"No a je to. Popraviště rozebrat. Od nynějška jsou oba pánové našimi vzácnými hosty. Tak se tak k nim chovejte a přidělte jim nějakou pěknou ložnici," uděloval král pokyny.

"A prosím lékaře," řekl kněz a strhl mi košili.

Mé nahé tělo zacloumalo s lidmi v místnosti. Dámy křičely hrůzou, pánové s děsem v očích odvraceli zrak.

"Kdo ti to udělal hochu?" Zeptal se král

Aniž bych cokoliv řekl, padl za mnou na kolena jeden ze strážných a vzlykal.

"Pane odpusťte mi. Já myslel, že bude popraven. Milost. Prosím!" křičel se strachem před krutým trestem.

Král se zamyslel a nakonec vydal rozkaz. Strážný, který způsobil má zranění, se vydá na cestu s námi.

Král byl toho dne opravdu šlechetný. Po mnoha dnech jsem měl teplé jídlo i pití a spal na měkké posteli. V suchu a teple. Kněz byl celou domu u mě a za pomocí různých mastí mi společně s přiděleným léčitelem navracel sílu do života.

Mnoho dní jsem prospal, než jsem získal zpět sílu, která alespoň připomínala můj předešlý stav.

"Proč jste to udělal?" Zeptal jsem se jednou kněze.

Myslím, že pro nás oba je cesta do Svaté země příležitost k vykoupení. Odvětil mi tenkrát kněz a poprvé od dob, kdy jsem ho poznal, mi povyprávěl celou svou minulost. Svěřil se mi k lásce k Lucii i jeho věčný boj, který jak říkal, bohužel vyhrál.

Jeho vyprávění bylo smutné a plné bolesti. Viděl jsem na něm, jak se mu lesknou oči při vzpomínkách.

"Tenkrát, když jsem byl v Teplé, jsem řešil podivná úmrtí. Ukázalo se, že je způsobila rtuť používaná při výrobě zrcadel, které byly umístěny v malé modlitebně. Nechal jsem zrcadla vynést na otevřený prostor dvorku, kde se rtuť mohla lépe vypařovat a nikoho neohrožovala. Padal tenkrát sníh a já v zrcadle viděl postavu, která se k e mě blíží. Byla to Lucie. Zjevila se mi a dala mi znamení," vyprávěl kněz a mě se spustily slzy z očí. Byl to smutný příběh, který jsem toho večera zaslechl.

Kněz na konci vyprávění řekl, že když se mu Lucie v zrcadle zase rozplynula, spatřil nakrátko ze sněhových vloček tvořenou siluetu chrámu v Jeruzalémě. A když se dozvěděl od svých nadřízených před pár dny o vyhlášení křížové výpravy, věděl, že tam musí.

Z papežova dekretu oslovil krále, a ten v případě, že bych byl pro, mě mohl osvobodit. Jedinou podmínkou bylo, abych se zúčastnil výpravy.

Od krále jsme dostali 2 týdny na to, abych se uzdravil a mohli jsme vyrazit s dalšími rytíři a zbrojnoši vstříc bojům za Boha.

Kněz se o mě staral a díky jeho znalostem jsem byl brzy plný síly. Zbrojnoš, který mi ve vězení tolik ubližoval, se k nám choval přívětivě a dokonce nás učil bojovým schopnostem. Práci s mečem i lukem.

Vše šlo dobře a my odpočítávaly poslední tři dny našeho pobytu na hradě před dalekým odjezdem. Jednou po tréninku jsem si zašel do kuchyně pro trochu chleba. Děvečka, která se přes den starala o jídlo pro služebnictvo, nikde nebyla, a tak jsem se rozhodl jít si pro chléb do spíže sám. Vždycky mi ho odtamtud donesla. Dveře byly přivřené a linuly se skrz ně divné vzdychavé zvuky. Pomalu jsem přistoupil a nedovřenými dveřmi uviděl děvečku ležící na zemi s roztaženými nohami a purkrabího, který se mezi jejími stehny pohupoval.

Rychle jsem se otočil a šel si sednout na velkou dřevěnou truhlu umístěné u zdi na chodbě před kuchyní. Když po chvilce vycházel z kuchyně purkrabí, snažil jsem se moc nesmát. Šel rychlým krokem a škaredě se na mě podíval. Měl doma ženu a dvě děti. Kdyby se to jeho žena dozvěděla, asi by nebyla nadšená.

Jakmile se vzdalující purkrabího kroky utichly, vstal jsem a pomalu vešel do kuchyně. Děvečka si upravovala sukni a dopínala knoflíček na halence. Usmála se na mě.

"Ahoj hochu, co bys rád?" Zeptala se jako vždy s úsměvem snažícím se maskovat její zkažené zuby.

"Prosím trochu chleba s máslem, Terezko," řekl jsem jí vlídně a čekal, až mi ho donese.

Natáhla ke mě ruku a přitáhla si mě k sobě. Opřená o stůl mě pevně uchopila za zadek a zmáčkla ho.

"A mě bys nechtěl, fešáku?" řekla a začala si rozepínat halenu. Měla malá prsa, takže nešly skoro vidět, vzala mou ruku a dala ji na prso. Zmáčkla. Já se lekl a ruku odstrčil. Neuměl jsem si představit, že dvě minuty po té, co si užila s purkrabím, by chtěla dalšího muže. Zhnusila se mi. Ustoupil jsem krok vzad a znovu ji poprosil o kus chleba.

"No jo, jak jsem o kus žvance, nedopřejete si nic jiného," řekla zklamaně a ztratila se za dveřmi spíže. Za okamžik donesla kus chleba a hrudku másla a na přilepšenou nějakou klobásku.

Poděkoval jsem ji a ona mi šáhla mezi nohy. Zmáčkla a usmála se.

"Příště mi tu klobásu vrátíš," mrkla na mě a rozesmála se, když viděla mé rudnoucí uši.

Uklonil jsem se a nemotorně jsem vyběhl na chodbu, abych byl z jejich spárů co nejdál. Cestou jsem potkal jednoho zbrojnoše, při pohledu na mě si zamumlal něco o tom, že nebude dnes první.

Pochopil jsem, že kuchyně pro služebnictvo sloužila pro mnoho chlapů z hradu jako místo, kam si chodívali užít.

Povečeřeli jsme s knězem a po modlení šli spát.

Ráno nás vzbudil tlukot na dveře.

"Otevřete nebo vyrazíme dveře!" křičel purkrabí a my se na sebe nechápavě podívali. Rychle jsem vstal a otevřel dveře. Purkrabí vstoupil dovnitř a uchopil mě za krk. Přimáčkl ke zdi a druhou rukou vztyčenou proti knězi, který mě šel bránit, dal jasně najevo, že se nemá nikdo o nic pokoušet.

Dusil mě a já nemohl dýchat.

"Tak. Teď už se z toho nedostaneš, ty vrahu!" zakřičel na mě a odhodil mě na zem k nohám strážných.

"Co se děje?" řekl jsem nechápavě, ale víc už jsem nestačil. Strážní mi důrazně zacpali pusu roubíkem a odvlekli mě ven.

Na nádvoří leželo mrtvé tělo Terezy. Bylo zohavené bodnými a sečnými ranami. Ležela tam jen v košilce rozsápané jak nějakým zvířetem. Bílá látka byla na mnoha místech protkána krvavými skvrnami.

Její obličej byl tak bezbranný a něžný. Vypadala jako spící dívenka. Zcela bezbranná. Přesný opak toho, co ve skutečnosti byla.

Purkrabí utišil dav přihlížející tomu, co se děje a ukázal na mě. Spustil svůj dlouhý monolog o tom, že kdo zabije jednou, zabije i podruhé a ne tak ten, co zabil už čtyřikrát. Hřímal nad mrtvou a jeho hlas se odrážel od kamenných zdí hradu.

Dav dospěl k závěru, že já jsem vinen její smrtí a chtěl mě zlynčovat. Tomu se pokusil zabránit kněz, který se konečně dostal před rychtáře.

"Neblázněte, lidi!" zakřičel kněz.

Než však stačil cokoliv dodat na moji obhajobu, byl jsem davem v čele s purkrabím odveden ke vzrostlému dubu, na kterém visela oprátka z tlustého lana.

Kněz zmizel v útrobách hradu a já byl zcela obklopen rozlíceným davem. Purkrabí mi nasadil oprátku kolem krku a několik měšťanů zatáhly za druhý konec lana. Začal jsem stoupat vzhůru k větvi. Lano se mi zarývalo do kůže na krku a já se houpal. Nemohl jsem dýchat. Dusil jsem se. Rukama se snažil udělat mezi lanem a krkem alespoň malý průchod pro vzduch k nadechnutí, ale nešlo to. Ztrácel jsem vědomí, když mi nad hlavou něco proletělo. Lano prasklo a já upadl na zem. Rychle jsem se snažil popadnout dech.

Dav se otočil směrem k hradní bráně, kde stál vedle kněze muž, který nás poslední dny učil. V ruce držel luk s nataženou tětivou a šípem mířil na purkrabího.

Za knězem vyšel král. "Ten muž je pod moji ochranou, ještě jednou se ho někdo bez mého vědomí pokusí zabít a přijde o hlavu!" pronesl majestátně král. Dav se pomalu rozcházel, jako by se nic nestalo. Já se po čtyřech s lanem kolem krku přibelhal ke králi, knězi a zbrojnošovi. Kněz mi pomohl na nohy a sundal mi oprátku.

"Pár dní tam budeš mít krvavý šrám, ale není to nic, co bychom nezvládli vyléčit," řekl mi.

"Děkuji pane," uklonil jsem se směrem ke králi, a ještě poděkoval zbrojnoši za perfektní střelu.

"Pane purkrabí, očekávám vás v trůnním sále!" výhružně zaznělo z úst mocného vladaře a my společně s ním jsme se odebrali do velké síně s trůnem.

Z jakého důvodu jsem byl málem davem v čele s purkrabím oběšen, jsem se dozvěděl záhy. Rozlícený král křičel na celou místnost a každý muž v jeho zorném poli se třásl před jeho hněvem.

Purkrabí uvedl, že když šel včera náhodou kolem kuchyně pro služebnictvo, zahlédl mě, jak tam jdu a jelikož jsem v minulosti vraždil, přičítal automaticky vinu mě. Škoda, že se nezeptal. Odpověděl bych mu, že jsem ji určitě nezavraždil.

"Když jsem odcházel z kuchyně obdarován chlebem, máslem a klobásou, potkal jsem na chodbě jednoho ze zbrojnošů. Ať se nám přizná, kdo šel včera obšťastnit kuchařku. Pokud to je vrah, bude zatajovat. Pokud ji nezabil, nemá důvod se skrývat," řekl jsem purkrabímu.

"Proč by měl někdo chodit do kuchyně obšťastňovat kuchařku?" Otázal se překvapený král. Když jsem mu vysvětlil, že kuchařka byla povětrná holka, která se ráda těšila mužské náklonnosti, vyvstal ještě jeden problém. Neprozradit, že vím o purkrabím a kuchařce.

Chvíli jsem se zamotával a purkrabí se mnou. Nebyl schopen rozumnými slovy objasnit králi, jak se zrovna on ocitl v té části hradu, kam by jiný úředník v životě nepáchl.

Vymlouval se, ale králi i všem okolo to bylo jasné.

"Vaše veličenstvo, dovolte mi, abych se pokusil ještě před našim odjezdem tuto záhadu vyřešit," zapojil se po chvilce kněz do debaty.

"Ano, víme o tvých úspěších," řekl král a vstal z trůnu, aby společně s knězem vyšli do středu místnosti. Tam král kněze oficiálně jmenoval vyšetřovatelem a všem dal svými slovy jasně najevo, že mu musí být po vůli v případě vyšetřování.

"Kdo by chtěl knězovu snahu mařit, bude bez milosti téhož večera sťat!" Dodal král hrozivě.

Král dal pokyn, aby se lidé v sále rozešli, ale kněz si dovolil jej ještě na chvíli zarazit.

"Prosím pana purkrabího, aby předvedl na nádvoří všechny strážné, kteří jsou minimálně od včerejška na hradě," vyřkl prosbu směrem k purkrabímu, kterého svým zrakem propichovala jeho žena. Purkrabí se skloněnou hlavou vyšel v doprovodu své ženy ven a jen co se dostali na schodiště, žena mu začala spílat.

Král se s námi rozloučil a popřál knězi hodně zdaru. Mě ubezpečil, že věří v mou nevinnu a tak nic nenamítal, když mu kněz navrhl, abych se stal jeho pomocníkem s vyšetřováním smrti mladé Terezy.

Šly jsme úzkou kamennou hradní chodbou na nádvoří a cestou si povídali.

"Vzpomeneš si, jak vypadal ten zbrojnoš?" Ptal se cestou po schodech kněz.

"Byl vysoký, v kroužkové zbroji a měl kolem pasu meč. Vůbec nevím, jak vypadal," odpověděl jsem smutně.

Cestou na nádvoří jsme viděli spoustu zbrojnošů, kteří se řadili do dvojstupů. Purkrabí nasupeně běhal kolem a křičel rozkazy. Všechny usměrňoval. Tvář měl už z dálky červenou. Když jsme byli u něj, šlo rozeznat prsty. Evidentně měla vášnivá rozprava s jeho manželkou nepěknou dohru.

"Ticho!" Zakřičel purkrabí a vojáci zkameněli.

Kněz procházel mezi jednotlivými zbrojnoši a důkladně si každého prohlížel. Ozbrojenci stáli v pozoru a dívaly se vzorově před sebe. Byli dobře vycvičení.

"Tak kdo z vás byl včera na večer za Terezou?" Zeptal se kněz.

Nikdo se nepohnul. Kněz se podíval na mě a já pochopil, že se mám podívat na muže a pokusit si vzpomenout, kterého z nich jsem potkal. Začal jsem tedy pečlivě prohlížet každého z nich.

"Ten mladík tě včera viděl. Kdo byl večer u Terezy, ať udělá krok vpřed!" zařval purkrabí asi víc, než by chtěl. Hned si to uvědomil, ale už neměl jak to vrátit.

Kněz se usmál a já s ním. Purkrabího křik pomohl a z davu vystoupili tři ozbrojenci.

"Bylo to náruživé děvče," zašeptal knězi purkrabí, aby uklidnil jeho pochyby o pravdivosti toho, co viděl.

Takže jsme se dozvěděli, že od doby, kdy jsem před kuchařkou utekl já, až do své smrti, stihla obšťastnit ještě nejméně tři ozbrojence. Všichni vypověděli, že když odcházeli, Zapínala si halenku a určitě žila. Její úpravu halenky, kdy si zapínala pečlivě knoflíčky, aby jí nešlo vidět na malá ňadra, kterou jsem měl tu možnost den před tím zahlédnout, všichni tři popsali stejně. Nebylo tedy pochyb, že žádný ze zbrojnošů to neudělal.

"Nezbývá nám, než se vrátit do kuchyně neřestí a porozhlédnout se po nějakých stopách chlapče," řekl mi kněz potichu a poděkoval purkrabímu i všem zbrojnošům.

Na přání kněze byla kuchyně hlídána dvěma strážnými a nikdo do ní nemohl. To ovšem k nelibosti služebných, kteří tak přišly o snadný zdroj jídla. Na těch pár dní, než se případ vyřeší, nařídil král nosit dvakrát denně jídlo pro služebnictvo do dvora u stájí. Mnohým se to nelíbilo a při sebemenší příležitosti to mě a knězi dávali poměrně hlasitě najevo.

V kuchyni jsem ukázal mému učiteli zhruba místo, kde se na mě vrhla kuchařka a následně ukázal stůl, na kterém si užívala ve spíži s purkrabím.

Spíž byla plná krve. Bylo jasné, kde nebohá dívka přišla o život.

"Všiml sis, kde se nacházelo nejvíce bodných a řezných ran, chlapče?" Zkoušel mě z pozornosti kněz.

Oslovení chlapče jsem neměl rád. Považoval jsem se už za muže. A vzhledem k mé minulosti a mnoha vraždám jsem se jako chlapec rozhodně nevnímal.

"Ano. Všechny rány byly někde kolem prsou," řekl jsem a v hlavě se mi objevil obrázek mrtvé.

"Co z toho můžeme vyvodit?" Pokračoval kněz ve svých otázkách.

Viděl jsem v jeho očích plamínky vášně a nadšení. Všiml jsem si jich už tenkrát, když mě konfrontoval s mými výmluvami. Byl rád, že mohl na chvíli vyměnit roli prostého kněze za vyšetřovatele. Nutno podotknouti, že v tom byl velmi dobrý.

"Nevím. Asi vrah mířil někam na srdce," řekl jsem a prohlížel si krví pokrytou podlahu.

"To se mýlíš hochu, jestli si dobře vybavuji směr ran, vyplývá z toho všeho pouze jediná možnost," říkal mi kněz a klekl na zem, aby se natáhl někam pod stůl, na kterém kuchařka praktikovala své neřesti s obyvateli hradu a kde pravděpodobně přišla o život.

Kněz z pod stolu něco vytáhl. Narovnal se a předmět pečlivě pozoroval ve světle malého okýnka nad stolem.

"Myslím, že vrah je někdo malý a pravděpodobně žena, podívej," natáhl ke mně ruku a ukázal mi rozevřenou dlaň s malou zlacenou sponou.

Takovou sponu si určitě nemohl dovolit každý. Je ovšem pravda, že taky mohla být Terezy, která ji mohla dostat jako dar od nějakého šťastlivce, který ochutnal teplo jejich stehen. Namítl jsem své pochybnosti knězi, ale ten jen zakroutil hlavou.

"Podívej se na její oblečení. Myslíš, že kdyby vlastnila takové cennosti, nekoupila by si alespoň novou halenku?" Vyvrátil mé námitky kněz.

"Tato spona patří někomu, kdo v této kuchyni nemá co dělat. Jsem přesvědčen, že je vraha," dodal.

Po prohlédnutí zbytku kuchyně jsme se odebrali do sklepa, kam byla kuchařka odvedena, aby její tělo bylo v chladu, než kněz dovolí její pohřeb.

Požádal mě, abych se nenápadně zkusil poptat obyvatel, jaká byla a co o ní kdo říká.

"Nenápadně? Já? Vždyť mě chtěli před pár hodinami zabít!" Nechápavě jsem namítl.

"Nebuď malicherný hochu, použij svou výřečnost. Aspoň se o to pokus. Potřebujeme vědět, co si cvrlikají vrabci na střeše," řekl rázně kněz.

Vydal jsem se tedy nejkratší cestou na nádvoří, kde se vždycky potulovalo u studny spoustu služebných. Kdybych neuspěl tam, přemístím se do hostince.

Tajně jsem doufal v druhou variantu.